Zadání šesté povídky bylo silně individuální. Všechny jsme měly navázat na předchozí text, každá ale jiným způsobem. Jedna z nás měla například sepsat děj, který předcházel páté povídce, další z nás psala například text, který na povídku nenavazoval jakkoli víc než námětem. Já jsem měla za úkol sepsat povídku, která by popisovala vše, co se mohlo odehrávat po smrti Elišky. Zadání to bylo poměrně volné, takže mi to ani nezabralo tolik času. Konkrétně jsem ho odeslala ve čtyři hodiny ráno v pátek, přičemž hodiny tohoto předmětu máme ve čtvrtek. No, teď už mi nezbývá nic jiného, než vám popřát příjemné čtení tohoto velmi ranního výtvoru.

Světlo má mnoho nevýhod. Pokud je intenzivní a jste jím obklopeni až příliš dlouho, na malý moment ztratíte schopnost vidět v šeru. Chvíli to trvá, než si oči přivyknou a začnou rozeznávat jednotlivé obrysy.

Stejný problém jsem měla i já. Vlastně jsem si ale zas tolik nezoufala, kupodivu to byla totiž jediná věc, která mi vadila. Z nějakého důvodu ze mě opadl veškerý stres týkající se nemocnice, Báry, matky a celé rodiny. Netušila jsem, jestli je běžné cítit se tady jako doma. Tím tady myslím prostor, ve kterém jsem se nacházela. Pravděpodobně jsem byla mrtvá, ale místo toho, abych se třásla jako hromádka neštěstí, jsem se cítila klidně. Neměla jsem pocit, že je se mnou něco špatně. Byla jsem tam, kde jsem měla být. To všichni ti lidé, které jsem opustila, to ti byli někde jinde, jakoby ve frontě dál za mnou.

Myšlenky se v tomto prostoru projevovaly jinak. Nebylo tady šero, jak jsem si zprvu myslela. To jen má mysl vstupovala do popředí a začala tvořit shluky pocitů. Kdybych nemyslela na nic, nejspíš by tu byla úplná tma. Ale to bylo nemožné. Napadaly mě věci, na které bych dřív ani nepomyslela, ba dokonce nebyla schopna pomyslet. Najednou se mi zdálo vše tak průzračné, čiré a jasné.

Z jednoduchého rozjímání nad Bárou jsem se dostala až k její matce, tu se mi náhle vybavila hodina ve škole, kdy suplovala v naší třídě matematiku. Vzpomněla jsem si na veškeré příklady, které jsme s ní ten den počítali, viděla jsem před očima nejen je, ale i výsledky. Během vteřiny jsem je dokázala sečíst v jedno ohromné číslo, které jsem okamžitě proměnila na odpovídající počet květin. Květiny! Ty se nyní vznášely všude okolo mě celý jejich život, od rozklíčení semínka, až po uvadnutí květu, se odehrál ve zlomku vteřiny, a přesto jsem si vše pamatovala do detailu.

Brzy jsem se naučila vnímat víc myšlenek najednou. Klidně jsem mohla sledovat své páté narozeniny a zároveň studovat vznik světa. V mysli zbylo místo ještě pro vnímání různorodých typů písem a spokojenosti, která měla pastelově zelenou barvu. Různé emoce zde měly různé barvy a tvary, některé z nich jsem na zemi ani neznala a vlastně nechápu, jak jsem bez nich dřív mohla existovat.

Jediné, co jsem na tomto místě nedokázala kontrolovat, byl čas. Nepotřebovala jsem jíst ani spát, tmu a světlo ovládala míra mých myšlenek, a dny tedy splývaly v jeden velký, nekončící shluk událostí. Netušila jsem, zda jsem tu týden, rok, pár minut anebo několik desítek tisíc let. Existoval v tomto prostoru vůbec čas? Patrně ne, tudíž bylo na místě se zbavit i myšlenek na něj. Čas je nakonec přeci jen pozemský přežitek, který je mi tu k ničemu.

Občas jsem přemýšlela nad tím, jestli za mnou někdy někdo přijde. Neznamenalo by to ale psychický problém, když vše, co vidím, jsou mé myšlenky a vzpomínky světa? Příchod další bytosti by značil probourání se do mé mysli, což by bylo bezesporu nebezpečné a děsivé.

I když jsem si tento fakt ujasnila, stále mi zbývalo mnoho nezodpovězených otázek. Na zemi bylo přece prokázáno tolik paranormálních jevů z podsvětí, ale jak se tam dostat, když mám k dispozici jen své myšlenky? Dospěla jsem k přesvědčení, že tato schopnost vyžaduje nespočet studií a nejspíš takovou možnost nemá každý mrtvý. Také jsem se musela usmát nad skutečností, že je to nakonec pravda, že po smrti následuje už jen tma a prázdnota. Ale všichni živí to vykreslují tak negativně! I ve tmě může být zábava, když ji neustále oživují myšlenky, tvůrčí nápady a zkoumání všeho, co se kdy stalo! Kupříkladu teď prostor okolo mě začal zářit hravou červenou, protože přesně tu barvu zde měla zábava.

Žádná barva tady nebyla ošklivá, příliš výrazná či oslepující. A pravděpodobně tu lidé ani nepotřebovali dioptrické brýle, slepí začali konečně vidět a invalidé se mohli pohybovat bez omezení. Vše se totiž odehrávalo v hlavě a v mysli, kterou máme v tomto směru všichni stejnou.

Po smrti neexistovala nuda. Vlastně ani nevím, jakou by měla barvu a tvar, protože jsem ji nedokázala vidět. Tento pocit jako by přestal mít svou moc, a to mě vlastně dovedlo k závěru, že je to vedle času další z pozemských zlozvyků. Těch zdejších pozitiv bylo bezesporu víc. Nikdy se mi nestýskalo, což souviselo právě i s absencí času. Nepotřebovala jsem tedy žádné přátele ani společnost. Neexistovalo zde nepřátelství ani rivalita, proplouvání myslí ve mně mohlo sotva vzbudit takové pocity. Nikdy mi nebyla zima ani horko, jakékoliv nemoci tu byly krátké a člověk se nikdy necítil unavený.

Jedinou starost mi dělali lidé s psychickými poruchami. Nedokázala jsem přesně posoudit, zda je čeká stejný osud jako mě, když je jejich mysl poškozená. Říkám si, že pro ně musí být tento druh posmrtného života nekončící peklo, z kterého není cesty ven. Anebo že by jejich myšlenky konečně dosáhly svobody a zdravého stavu, když se oprostí od pozemského způsobu bytí?

Žádnou z těchto možností si nejsem jistá, ale to nevadí. Nekonečno mi určitě umožní se k tomu jednou dopátrat.