Pokud jste četli Dědečkovu povídku Opatrná jízda, na kterou jsem odkazovala v předchozí části, nejspíš vám bude tento text povědomý. Dědeček nám totiž začátek povídky poskytl s tím, že se ním máme inspirovat.

Nezáleželo mu na tom, zda na úryvek navážeme nebo z něj rozepíšeme nějaký moment, necháme se inspirovat jednou větou, atmosférou, anebo třeba vymyslíme, co mohlo celé situaci předcházet. Já jsem si vybrala právě poslední příklad a sepsala myšlenky a minulost chlapce, který jezdil na bicyklu výhradně opatrně. Můžeme tedy začít. ^^

Jak už kdysi řekl Oscar Wilde: Jediný půvab minulosti je v tom, že je to minulost. Jevy a situace přítomné často postrádají jakési kouzlo – obzvláště, pokud se neřadí mezi ty příjemné. Jejich magičnost a přínos si mnohdy uvědomíme až o několik měsíců, ne-li let, později.

Nebylo tedy divu, že Kristián neměl sebemenší pochopení pro tu smršť problémů, která mu za necelý měsíc stačila odcizit poslední zbytky radosti a empatie. Jeho přátelé neměli ponětí o jediné potíži, s níž se musel potýkat. Všechny své starosti držel v sobě a nikomu neřekl jediného slova. Snad se bál dát najevo slabost, kterou ve své naivitě viděl všude tam, kde mu nestačily síly. Snad své přátele nechtěl zatěžovat nadbytečnými stížnostmi, ačkoliv komu jinému by se měl svěřit?

Přestože při rozhovorech neřekl nic odlišného, než to, co všem sděloval vždycky, většina na chlapci rozpoznala známky mrzutosti a neodolatelnou touhu změnit jakýmkoli způsobem téma. Po čase se přátelé s jeho novým chováním pokusili smířit a na starého, usměvavého a charismatického Kristiána zbyly jen vzpomínky. Tím však před kolektivem vyvstal nečekaný problém. Staronový přítel k nim s jejich vědomím, že už nic nebude jako dřív, náhle přestal pasovat, a jeho vlastnosti a osobnost se staly jakýmsi protikladem k těm jejich. Ač vzhledově zůstal stejný, povahou se jim začal příčit. Možná by k tomu nedošlo, kdyby vypadal jinak. Kdyby to byl někdo úplně jiný, s kým se seznámili před několika dny. Představa nového člověka ve starém těle je ale znervózňovala a znepokojovala natolik, až se ze samých rozpaků zadrhávali v řeči pokaždé, co s ním měli promluvit.

Postupně jej přestali zvát na pravidelné sešlosti a snažili se při svých rozjímáních nemyslet na tu nevídanou přeměnu, ke které u něj došlo. Kristián si byl vědom skutečnosti, že ho přátelé vystrnadili. I tato možnost mu však přišla méně ponižující, než by bylo doznání všech svých starostí. Situace mu dokonce snad i vyhovovala. Jeho strašlivá tajemství ohledně problémů byla uchována v tajnosti a nikdo se už dále nepídil po důvodech strastí. 

Brzy si našel zálibu v jízdě na bicyklu, kterou nahradil nově získaný volný čas. Tento koníček ho často zanášel na místa plná přírodních krás a rozmanitostí. Konečně se po dlouhé době cítil šťastný. Situace se zdála být ideální, starosti mu v průběhu výletů náhle připadaly fádní a nedůležité. Jak dlouho ale člověk vydrží to napětí, kdy problémy postupně mizí a mysl vnímá jen pozitivní emoce? Mezi lidské vlastnosti bezesporu patří i strach, že vyvstanou potíže nové a mnohem komplikovanější. Při takovýchto rozjímáních si Kristián začal připouštět, že se dopustil až příliš velké změny. Strasti mrknutím oka vyměnil za nezkrotné blaho, které ovládalo každičkou část jeho těla. Dlouhé večery nezamhouřil oka, bděl a strachoval se o svou budoucnost, která bude bezesporu mnohem děsivější a nepřátelštější, než dny plné výšlapů po nádherných trasách.

Ve snaze minimalizovat následky svého počínání začal jízdy omezovat. Již si je neužíval s takovou vervou a rád přibržďoval i na místech, která by většina s nadšením ve vteřině sjela. Snad doufal, že se takto vyhne nepříjemnému vytrhnutí z té nesmírné nádhery a propast mezi ní a možnými budoucími problémy nebude tak hluboká. Postupně si sepsal pravidla a přikázání, kterými se při jízdě na bicyklu řídil. Držela ho v jakési uklidňující jistotě, že jej situace neovládne, a on si naopak podmaní ji. Byl si vědom faktu, že jen málokdo by měl pochopení pro jeho komplikované jednání, poněvadž většina lidí má snahu jen o to, aby své radostné chvíle umocnila. O jejich mírnění uvažoval patrně jen on sám a okamžiky, kdy si tuto pravdu uvědomil, ho ihned zaplavily potěšením ze zodpovědnosti vůči své mysli. Brzy začal pociťovat zášť k jedincům, kteří tohoto všeho nebyli schopni. Připadalo mu nedůstojné a hloupé radovat se z každé maličkosti, nebo snad radost dokonce i hledat tam, kde byla hmatatelná jen obtížně. Opovrhoval usměvavými tvářemi a nadšeným výskotem, který jako by dával najevo lidskou neschopnost usměrňovat mysl.

Věděl, že ho společnost vnímá jako osamoceného a asociálního podivína, který se vymyká všem společenským zásadám. Bylo mu to však jedno. Nestál o uznání osob, jichž se týká poblouznění smyslů na úkor jejich úměrnosti. Nenáleží jim právo ho jakkoliv soudit a podkopávat jeho rozhodnutí, stejně jako nemají právo mu lichotit a podbízet se mu. S největší pravděpodobností by totiž ani nevěděli, za co jej chválí a proč. Kristián si raději vystačil sám. Se svými postoji nakonec neměl možnost volby.