Poznámka na začátek: slovník veškerého argotu, který by vám mohl dělat problém, najdete na konci této kapitoly. Úplně stejný slovník jsem odeslala i Dědečkovi a spolužákům, a nezdálo se, že by kdokoliv dál tápal, tak snad jsem ta slova a slovní spojení vysvětlila dobře.

V této povídce jsme měli pohnout prvotní námět trochu jinak, vyprávět povídku z pohledu spodiny, třeba z pohledu bezdomovce, opilce, povaleče... Inu, můžete se sami podívat, jakou možnost jsem si nakonec zvolila. ^^

Blížilo se krizový vobdobí. Léto bylo u konce a podzim v plnym proudu. Naštěstí se to celý zatim zdálo sotva znatelný, ale všem bylo jasný, že se bude počasí další dny zhoršovat. Vostatně jako každej rok.

Paničky a byznysmeni zalezou do svejch luxusních vil a já se budu klepat ve vopuštěný vodpadní rouře. Asi mě zas pude hledat máma. Dyž mě najde, donese mi nový voblečení a deky, jako kdybych to snad měl všechno kam nacpat. Určitě s sebou vezme i ňáký jídlo, na který se jako dycky s radostí vrhnu, teda jestli nebudu zrovna přendanej. Bez vohledu na to ji poprosim vo ňáký peníze, který mi vona samozřejmě nedá, i dyž je na ní vidět, že by děsně ráda. Ale z týdle fáze už je venku. Nevěří mi, nevkládá do mý budoucnosti žádný velký naděje a kecy vo léčení se staly spíš planou formalitou než slibem. U našich každoročních setkání sme ale zůstali. Nemyslim si, že jí to dělá ňák líp, ale dokud z toho kápne i něco pro mě, neřešim to.

Pár minut nato se Vietnamcovi pokusim prodat co nejvíc toho voblečení a zbylýho jídla. A pak hurá pro čerstvý.

Dnešek měl ale úplně jinej scénář. Už asi pětidenní sem se coural městem v zoufalý snaze najít někoho známýho, kterej by mi pomoh voddálit dojezd. Možná sem se málo snažil, anebo mi už jen vobličeje přestaly dávat smysl, každopádně sem nikoho nenašel. Holt mi nezbejvalo nic jinýho, než prohrabat prázdný sakly a zředit aspoň výškrab.

Nastřelil sem si za těma velkejma kontajnerama za sámoškou. Ruce už mám totálně v hajzlu, jako cedník, tak sem si musel sundat kalhoty a bouchnout to do kotníku. Todle místo se naštěstí fakt skvěle škrtí a naběhne do chvíle. Místo vobvyklých pár hodin sem tim teda zabil jen několik desítek minut, a to mě docela povzbudilo.

Musel sem jít pryč, a tak sem se vydal do nedalekýho parku, ve kterym dycky vodpoledne hraje ňákej borec v bílý bundě na kytaru. Jeho hudba mi dává báječný stavy, a neviděl sem teda jedinej důvod, proč si ji nedopřát i teď.

Nikdo tam ale nebyl. Jen pár trosek, který vypadaly snad dokonce hůř než já, a ňáký puberťáci, který byli na začátku tohodle všeho a přišlo jim to eště děsně vtipný. Před pár měsícema sem jednoho z nich podělal. Ptal se mě, jestli nevim ňáký párno, a já mu za jeho kapesný vod rodičů na svačinu prodal sakl děsný sračky. Kdoví, jak dlouho trvalo, než mu došlo, že si tim může maximálně tak dochutit polívku, ale jak se zdá, debílek si nakonec poradil i beze mě. A za pár tejdnů to bude von, kdo podělá zas někoho dalšího a naivnějšího.

Vedle puberťáků procházel jakejsi pár ve střednim věku. Ustrašeně se k sobě tiskli, jako kdyby ty usmrkance snad měli zajímat.

Znal sem ty dva vod vidění. Vobčas chodili do tý sámošky před parkem, a já na ně teda měl z keře nejednou parádní výhled. Nejsem si jistej, jestli si mě někdy všimli, ale na tom zas tolik nesejde. I beze mě byla tadle část města nechvalně proslulá, a jestli tu bylo vo jednu kedru míň nebo víc, nikoho nezajímalo. Měl sem strašný nutkání dvojici sledovat, a páč sem neviděl žádnej důvod proč ne, udělal sem to. Držel sem se dostatečně za nima, ale i tak dost blízko na to, abych je slyšel. Téma těch jejich keců bylo tak divný, že sem si chvílema ani nebyl jistej, jestli sem vlastně sjetej já anebo oni.

„Nemůžu tomu uvěřit," krákorala zrovna ta ženská. „Vždyť tě to nezabije, když budem spát u mý matky ještě jednu noc."

„Ta skutečnost mě nezabije, to máš pravdu," vodpověděl chlápek. „Tvá máti to ráda udělá za ni."

„Budeš se s tím muset smířit. Sám jsi teď viděl tu cedulku na dveřích. Zámečník tam bude až zejtra."

„Když vykopem Babiše, nemusíme už čekat ani hodinu!"

V ten moment mi to všechno začalo dávat smysl. Ten rádoby elegantní páreček byl ve skutečnosti součástí ňáký mafie, která zabila Babiše. Současnej Babiš je dvojník. A roušky nejsou nic jinýho než krytí, zařízený speciálně kvůli němu, aby ty vzhledový rozdíly nebyly tak velký. I dyž si toho dvojice nemohla všimnout, souhlasně sem přikyvoval a byl připravenej hltat další informace.

„Na to ani nemysli! Přece bys naše děťátko neznesvětil!"

Hrklo ve mně. Takže jak to teda je? Každej z nich je agentem jiný strany? V tom případě bych se vodsud měl radši klidit, za chvíli se začne střílet, a u toho bejt nemusim.

„To já tam tu bundu nechal, takže já ji můžu i kdykoliv vyhrabat."

Běžnýmu smrtelníkovi by se chlápkova slova zdály nesmyslný, ale já hned věděl, vo co tady de. Mafie zakopala Babiše společně s bundou plnou buď prachů, anebo výbušnin. Teď už bylo jasný, že neni cesty zpět. Budu agenty následovat až k tomu místu a uvidim. Dyž tam bude dynamit, dam se na útěk. A dyž tam budou prachy, dám se na útěk taky, ale až s nima. Adrenalin mnou proudil na plný pecky. Dnešek začínal bejt vopravdu zajímavej.

„Jeden den to snad ještě vydržíš, ne? A pokud u mý matky vážně tak moc nechceš spát, zaplatíme si teda hotel," pověděla ta ženská, řekl bych i docela smířlivým hlasem.

„To zní jako kompromis. Ale zejtra se prostě vracíme na Akátovou 11, ať už se zámečník uráčí mít otevřeno anebo ne!"

Vokamžitě sem si název ulice uchoval do tý svý palice. Zhruba sem tušil, kde by mohla bejt, a taky sem tušil, že mám tak den na to to tam vydrancovat dřív než mafie. Vodpojil sem se vod dvojice a vydal se směrem k určenýmu místu. Na mě si nepřijdou!

Nevim, jak dlouho sem šel, a upřímně mě to ani nezajímalo. Byl sem tady a nenápadně vobhlížel zahrady všech baráků. Zdálo se, že už nic podezřelýho nenajdu, dyž vtom sem to uviděl. Čerstvě udusaná hlína, asi metr a půl velkej vobdélník, vokolo kterýho normálně rostla tráva. Hned mi bylo jasný, že tady bude zakopanej pravej Babiš.

Na nic sem nečekal, přelezl plot a dal se do práce. Holýma rukama sem hlínu vodhrnoval na stranu a pro jistotu se každou chvíli vohlížel, jestli mě nikdo nevidí. Bylo to docela klidný místo, sem tam projelo auto, ale lidi žádný. A najednou sem nahmatal čumák. Normální ledovej zvířecí čumák. Chvíli sem na něj jen tak zejral a von mi ten udivenej pohled voplácel. Co sem měl ale dělat? Musel sem pokračovat, než mě někdo vodhalí. A zničehonic přede mnou ležel čokl. Ňákej retrívr nebo tak něco. Vypadal docela mrtvě a na krku měl vobojek, na kterym bylo napsaný BABIŠ. Pod nim ležela modrá bunda. Po jejím prozkoumání sem zjistil, že sou v ní klíče, pravděpodobně vod trezoru, kterej vede k těm prachům. Votráveně sem je vodhodil někam do trávy. Tak na to se fakt můžu vysrat.

Z Akátový 11 sem vodcházel s dost divnejma myšlenkama. Měl sem počítat s tim, že výbušniny nebo prachy nebudou přímo v tý bundě, uznávam, moje chyba. Ale jak sem měl sakra počítat s tim, že sou dneska ty moderní technologie na takový úrovni, že byl ve vrcholový politice tolik let pes?

Argot a jeho význam:

přendanej – pod vlivem drog
čerstvý - v tomto případě "čerstvý" pervitin (přímo z varny)
pětidenní - pět dní vkuse na drogách, bez spánku apod.
dojezd - stav při odeznívání účinků drogy
sakl – sáček
zředit - zředit drogu, aby byla aplikovatelná nitrožilní formou
výškab - "vyškrábání" veškeré drogy, která se zachytila na zdánlivě prázdném sáčku
nastřelit (si) - užít drogu nitrožilně
bouchnout (si) - užít drogu nitrožilně
škrtit - "zaškrcení" určité končetiny z důvodu "vyskočení" žil
„vědět ňáký párno" - ustálený výraz, dotaz, zda dotyčný sám nemá anebo neví o někom, kdo by měl na prodej pervitin
podělat - ve smyslu okrást, podvést
kedra - uživatel drog, feťák