Každou noc se procházel temným lesem. Nikde nekončícím lese, který se z dalším krokem zdál hlubší a hlubší. Ať zabočil kamkoliv, nikdy nenalezl ztracenou cestu. Ať křičel sebevíc, nikdo ho neslyšel. Ač plakal usedavěji, nikdo jej neutišil. Byl to bludný kruh.

Chodil stále dokola a i když cítil únavu, slabostí se mu podlamovali nohy, hlady omdléval, nezastavil. Neúnavně pokračoval v cestě s vírou, zarytou hluboko v mladém srdci, že to jednou skončí. Musí existovat šance na změnu. Jednou se z lesa stane rozkvetlá louka a veškerá bolest se stane minulostí. Najde se někdo, kdo by jej miloval a chránil. Přebije veškerou bolest a osvobodí jej z nekonečného utrpení.

Děti měli úžasnou vlastnost stále doufat ve šťastné konce. I když jejich podvědomí vědělo, že je to falešná iluze. Život nemá šťastný konec. Ale víra bylo to jediné, co ho udržovalo při životě. Kdyby jen na vteřinu zaváhal, veškeré přesvědčení sama sebe, že je vše v nejlepším pořádku, jeho iluze se rozpadne na malé střípky. Zbyla mu pouhá prázdnota nenaplněné ničím než bolestí, strachem a puchem.

Alkoholový odér, který cítil každou noc po celé dvě hodiny. Odér, který nenávidí. Ví, co s ním přichází. Jeho iluze se nalamují po každém uplynulém dni. Spánek se stává vysvobozením z kruté reality, do které ho uvrhává každé další probuzení.

Ale později i jeho sny naplnila temnota. Jeho úkryt byl odhalen a brána bezpečí prolomena a zničena. Rozdusána na malé kovové kousíčky. Z pocitu bezpečí se stal pocit úzkosti a deprese. Z rozkvetlé louky se stal hluboký les bez jediného kousku světla. Už devět let se potácel na okraji útesu, balancoval na hraně a přál si spadnout. Ukončit marné iluze. Ukončit klamnou naději. Ukončit život plný utrpení a neustálého strachu z každého dalšího dne. Nechce se nadále potácet po kluzké ploše s vědomím, že to nikdy neskončí. Nemá dost sil ani odvahy vzít svůj život do rukou a zmáčknout jej. Vymačkat z něj poslední kapky energie a nalézt tolika vysnívaný klid.

Alespoň jednou by si přál být šťastný. Nežít neustálém strachu a objevit radost z života. Alespoň jednou by si přál být milován. Poznat pocit bezpečí a zahnat chmury. Každou noc se modlil, aby celá jeho noční můra skončila.

Jakýmkoliv způsobem. Nechtěl tu žít. Za celý svůj krátký život nepoznal nic dobrého. Nenávist na něj sršela z očí jeho rodiny. Kromě nočních návštěv v otcově režii. Kromě nenávist se v nich nalézala i touha. Bál se jeho pohledu, bál se jeho hlasu i těla.

Návštěvy se od jeho pěti stávali častějšími až se z nich stali pravidelné noční můry. Neměl kam utéct, neměl kam se schovat. Ty dlouhé ruce ho nalezli všude. Pevně jej stiskli a několik hodin nepustili.

Ať plakal, ať křičel o pomoc, nikdo mu nepomohl. K jeho nosu se dostával závan levného alkoholu a zápach mužského pyžma. A ještě jiný smrad. Nedokázal jej popsat, jen věděl, že ho nesnáší.

Nesnášel vše, co patřilo jeho otci. Nesnášel sebe. Své tělo. Jeho majetek. Jediné co na sobě vlastnil byla jeho duše. Tu si hodlal uchovat jen pro sebe. Vlastnil něco, co patřilo pouze jemu. Něco, co nikdo nemohl využít nebo mu to ukrást. Pouze duše byla v jeho soukromém vlastnictví. Vlastnictví vlastní duše. Ale ne těla. Hýbal s ním, šatil jej, staral se o něj, ale nepatřilo mu.

Mohl ho nenávidět a opovrhovat jím, ale nemohl se jej zbavit. A proto stále bloudil lesem. Bezcílně pobíhal a padal. Ale síla k dalšímu a dalšímu zvednutí mu ubývala. Byla to pouhá otázka času než zůstane polapen ve své vlastní noční můře.

"A kdo jsi?" zeptal se chlapec studenta, "Že bát se tě nemám."

Pouze vlk v jiném přestrojení, to vše já vím.

Kožich modrý nebo kožich rudý, každý vlk umí trhat.

I mé zuby jsou dlouhé a ostré, studente

tak dlouhé a ostré jako tvé.

A tak mluvil a činil,

ten krčmářův syn.

Ale nyní déšť smáčí jeho tvář a nikdo už ho neslyší.

Ano, teď déšť smáčí jeho tvář a ani duše jež už nevidí.

Světle modré oči prozáří místnost jako oči kočky. Ale chlapec byl spíše pouhou myší. Myší, která před půl rokem byla vysvobozena ze spárů divoké šelmy.

I po půl roce se na chlapci projevovali negativní účinky otcova zneužívání. Měl strach ze tmy a zrůd, které se v ní ukrývali. Děsil se každého vrznutí prkna i zahoukání sovy. Každého šustnutí i tichého hvízdnutí větru.

Bál se zavřít oči, aby neusnul. Bál se je otevřít, aby neprocitl. Jeho život se zlepšil, ale duše stále strádala. Stejně jako tělo, které chřadlo únavou.

Chlapec se natolik děsil toho, že vysvobození byl pouhý sen. Bál se spánku tak velmi, že trpěl nespavostí.

Zpočátku dokázal usnout na pět hodin, ale s každým dalším měsícem se to postupně zhoršovalo. Nyní dokázal zabrat na necelou hodinu a poté nezabralo nic, co by jej opět odvedlo do říše snů.

"Gavrochi, pokus se znovu usnout." poprosí jej ospalý hlas jeho adoptivního "bratra". Jeho přítele, jeho zachránce, jeho chrabrého lva, který ho dostal ze spárů nestvůry.

"Promiň Feyi, ale víš, že už to nepůjde." chlapec si povzdechne a přítulí se do jeho přátelské náruče, ze které mu nehrozilo žádné nebezpečí. Takhle si představoval svou rodinu. Bezpečnou, milující, která by si ho hýčkala a rozmazlovala jej. Takový byl Courfeyrac. Jeho vysněný bratr.

"Pokud budeš tohle tvrdit, tak to nepůjde." položí se černovlasý muž do peřin spolu s Gavrochem na hrudi a přehodí přes ně teplou přikrývku. Každému dítěti by se v tento okamžik začali klížit oči únavou i ze sálajícího tepla z cizího těla, ale Gavrochovi ne.

Jeho mysl si bez ustání přehrávala události z časů minulých. Z časů před půl rokem, kdy jeho představy nebyli pouhými představami, ale stresující realitou.

"Spi." klidně mu poručí, i když sám má dost práce se svou vytrvalostí. Ještě pár hodin a usne aniž by si to uvědomil. Pro Gavroche už pár dní nespal.

Ve výjimečných situacích, kdy se mu podařilo usnout, jej pozoroval a všímal si veškerých detailů. Jeho výrazu ve tváři, nepatrných škubů i tichého mumlání. Pokoušel se přijít na příčinu chlapcovi nespavosti. I když věděl, co za tím vězí. snažil se namluvit, že to není pravý důvod, ale jiný nenalézal. Noční probuzení neustávalo ani půl roku, poté co Courfeyrac zachránil Gavroche ze spárů Thénardiera. Student začínal být zoufalý. Chlapec chřadl a slábl. Stále byl unavený, ale nedokázal usnout.

Jediné východisko, které nalézal bylo v terapii. A tím se jejich směr namířil k Jolymu. Znal každého dobrého medika od zubaře až po psychiatra. Se všemi chodíval na společné přednášky. Tam se se všemi seznámil.
Joly byla jedna z jeho posledních šancí na navrácení Gavroche do normálního života. Nedokázal sledovat jak chlapec trpí. Znamenal pro něj příliš mnoho, než aby jej ztratil. Stal se pro něj bratrem, kterého nikdy neměl. A nyní ho získal. A udělá pro něj vše potřebné, aby jej zachránil. Podruhé za život. Ale dlužil mu to. Gavroche jej zachraňoval každý den.

Vojákům, civilistům, mučedníkům, obětem ...

Je čas na změnu.

Prorokům, lhářům, upřímným ...

Nikdy mě bratříčku neztratíš.

Vůdcům, vyvrhelům, vítězům, Mesiášům ...

Naše životy jsou spojené v jeden.

"Jednoho znám, ale má dost svérázné metody." ošije se Joly, když jej Courfeyrac požádá o velmi netradiční pomoc. Znal Gavrochův problém, ale nikdy nepomyslel, že by to mohlo zajít tak daleko. Sám se pokoušel chlapci usnadnit spánek všemožnými čaji z bylinek, které ho měli unavit, což také učinily, ale kýžený spánek se nedostavoval.

Naordinoval mu proto léky, které musel pečlivě kombinovat, aby mu jednotlivé z nich nijak neublížili. Ale pokaždé je vyzvracel. Na Courfeyracovu hrubou žádost léky vypustil z plánu a pokoušel se přijít na něco jiného. Neměl ani tušení, že by mohl Courfeyrac vymyslet toto.

"Jaké svérázné metody?" optá se svého přítele Courfeyrac a rukou jej vyzve, aby se posadil na volnou postel, kterou ani jeden z mladíků nepoužíval. Gavroche odmítal spát sám a vždy se v noci vplížil do Feyracovi postele. Miloval to teplo, které z něj sálalo. Miloval to bezpečí, které mu mohl dopřát. Miloval Courfeyraca za každý moment v jeho životě, který vyplnil svou okouzlující osobností.

Nedokázal bez něj být ani minutu. I když poslední dobou spolu příliš nemluvili. Gavroche byl příliš unavený na hovor a příliš zasmušilý na jakoukoliv zábavu.

"Ahoj prcku." pozdraví chlapce než vedle něj přisedne na postel. Gavroche se pokusí na Jolyho usmát. Měl rád toho věčného hypochondra a za tu snahu mu stál.

Na hlavě mu přistane doktorova ruka, která mu jemně pocuchá vlasy, což si Gavroche zamiloval, ale poslední měsíce mu nepřinášelo uspokojení ani toto.

"No ... vymýšlí si je sám." po minutce bedlivého pozorování odpoví Feyracovi na otázku a odtrhne pohled od chlapce.

"Cože? To nechápu." s otázkou v očích se obrátí na svého přítele a posadí se na druhou, používanou postel. Jeho pohled se na pár vteřin zastaví na Gavrochovi a mile se na něj pousměje. Tak rád by na jeho tváři opět vykouzlil pravý nenucený úsměv plný štěstí, ale jeho naděje pomalu umírala. Dokud nebude schopen chlapci pomoci, tak jeho sen bude pouhým snem.

"Jednoduše, vymýšlí si vlastní metody léčby. Dával mi názornou ukázku jednoho z nich. Nic příjemného. Tedy ..." zarazí se, když po něm Feyrac hodí varovný pohled, přičemž pokývne hlavou ke Gavrochovi.

"Ehm ... no ..." pokusí se to zamluvit, ale to si již zasloužil chlapcovu plnou pozornost.

"Zvládnu to. Tak co ti ukázal?" přeruší jejich rozhovor o Gavrochovi Gavroche a upře své velké modré oči na Jolyho. Doktor váhavě pohlédne na černovláska, ale ten mu dá svolení krátkým přikývnutím. Gavroche měl právo vědět, co se s ním bude dít. Nehodlal mu lhát. Mohl by ztratit jeho dlouho budovanou důvěru a to by si nikdy neodpustil.

"Dobře." tiše vydechne a posadí se bokem, aby mohl sledovat oba své přátele. I Courfeyrac s Gavrochem z něj nespouštěli pohled a čekali, co se dozví o nových nelegálních metodách.

"Ukazoval mi přístroj, který dokázal sledovat činnost mozku. Pomocí mírných elektrošoků přímo v mozku. Na velké tabuli se poté pomocí čar zaznamenává výkon. Podle délky čar se vyhodnotí celý pokus." laicky jim vysvětlí novou metodu svého přítele. Z jejich výrazu pozná emoce, které jistě očekával. Strach a rozčarování.

"Já vím, že to zní šíleně, ale používá ... nebo spíš to bude používat při jiných nemocech než při insomnii." pokusí se je oba uklidnit, ale zřejmě to nezapůsobilo ani na jednoho z nich.

Courfeyrac se zamyšlením zračícím se mu ve tváři, přelétne přes chlapce až k doktorovi a zpátky.

"Jak se mu povede vytvořit elektrický výboj přímo v mozku?" vysloví svou otázku, která jej užírala od chvíle, co Joly zmínil tento nepatrný fakt. Doktorovi se vrátí do tváře nejistota a s nervózním úsměvem se poškrábe ve světlo hnědých vlasech. Měl tušit, že se jej na to jeden z nich zeptá. Ale doufal, že k tomu nedojde.

"No ... člověku, kterého tím hodlá léčit, vloží do hlavy tenkou tyč. Na konci je zašpičatěla a velmi ostrá, aby mohla projet všemi vrstvami." dál jim vysvětluje metodu a nyní zachytí šokované a zděšené pohledy. Ale nemohou si stěžovat. Sami si o to řekli.

"A to toho člověka nezabije?" probere se z šoku tmavovlasý student a nadále se vyptává. Potřebuje vědět zda svého "bratra" dá do správných rukou a ne do rukou magora, který si z něj udělá pokusného králíka. I když Joly vyvrátil, že by toto použil na Gavroche, jistě tu byla spousta jiných hrůzných metod, kterými hodlal léčit nespavost.

"Ne, vyhne se všem důležitým místečkům, které by mohli člověku ublížit a výboj je tak slaboučký, že po něm začne maximálně bolet hlava." zlehčí problémy způsobené přístrojem. Nemusí jim vyprávět veškeré detaily. Toto bylo mířené na deprese, bludy, schizofrenii a sebevražedné pokusy. Gavrochova insomnie byla zařazena do jiné kategorie. Joly nebyl psychiatr, ale díky společným přednáškám se něčemu přiučil.

"A kolik lidí to už vyzkoušelo?" s patřičnou nedůvěrou v hlase nenechává Jolyho utéct před tématem, které načali. Zatím mu ten muž přijde jako seriózní magor, který by Gavrochovi způsobil ještě větší újmu než kterou má nyní.

"Ehm ... nikdo. To celé jsou pouhé dohady. Stroj se bude teprve zkoušet. Ale to vás nemusí zajímat. Na Gavroche to používat nebude." zopakuje svou předchozí větu a sepne ruce, které si položí na kolena.

Gavroche byl značně zděšený z nové metody, o které si studenti povídali. Ani Jolyho ujištění, že se ho to netýká jej klidem nenaplňuje. Spíše se u něj projevuje přesný opak.

"Zaručím se za něj. Je to nejschopnější psychiatr, kterého znám." včas předběhne Courfeyraca, který hodlal ze svých úst vypustit další jedovatou poznámku. Ale ani toto jej neubezpečilo o Gavrochově bezpečí v rukách toho muže.

"Stejně jako ses zaručil za ty léky?" i po menším váhání si neodpustí ironickou poznámku. Jolymu ale v tuto chvíli rupnou nervy. Tón svého hlasu dokáže krotit jen díky chlapci, který se díval z jednoho na druhého a ve tváři se mu zračila neustálá obava.

"Snažím se jen pomoct. Pokud o ní nestojíš, neměl jsi mě volat." mírně mu odsekne doktor a vstane z postele, aby se mohl postavit před svého přítele. Soudí, že léky nebyli úplně ten nejlepší nápad, ale s tímto přišel Courfeyrac. On pouze vyhovuje jeho přání. Navíc hodlá pomoci Gavrochovi. Nemá mu co vyčítat.

Tmavovlasý se vymrští a pohlédne přímo Jolymu do tváře. V těchto dnech neměl náladu na jakékoliv hádky, ale doktorova reakce jej popudila. Žádal jej o pomoc. To ano. Žádal jej, aby mu našel schopného psychiatra. Schopného a ne žádného řezníka, který léčí pomocí šoků a tyčí v hlavě. Stačí málo a z člověka rázem může být dement nebo mrtvola. Tohle nehodlá riskovat u svého "bratra". Vytrpěl si příliš mnoho než aby utrpěl ještě další rány. Jako jeho "bratr" a přítel je za něj zodpovědný a nebude riskovat jeho život.

"Nechte toho!" vytrhne je z upřeného zírání chlapcův vysílený hlásek. Jako na povel na něj pohlédnou a Gavroche může pokračovat.

"Vím, že mě chceš chránit." promluví ke Courfeyracovi a během slov opustí své místo na posteli. Tmavovlasý student si klekne, aby mohl chlapci pohlédnout do jeho andělské tváře. Pod jeho velkýma hlubokýma očima barvy azurové modři se mu velmi výrazně vyjímali tmavé kruhy. Víčka měl mírně přivřená jako by jej stálo velké úsilí je udržet otevřené. Jeho ústa byla dávno odvyklá se smát. Tělíčko měl vyhublé a slabé. Jeho čisté oblečení koupené od "bratříčka" na něm viselo. Courfeyrac se ho přes půl roku pokoušel vykrmit, ale Gavroche nedokázal pozřít mnoho stravy. Obával se, že se stane něco špatného pokud se bude moc aklimatizovat u Feye. Čekal kdy o své štěstí přijde. Už dávno nevěřil na šťastné konce. Nevěřil v nic jak dřív.

"Ale já to chci vyzkoušet. Už takhle nedokážu žít. Nechci žít ve strachu a nechci tě tím trápit. Přeju si žít normální život s tebou. Věř Jolymu stejně jako u věřím já, Feyi." dopoví svou řeč a paže obmotá kolem jeho krku, přičemž se tváří otře o tu jeho. Uklidňovala jej Feyracova přítomnost. Kdyby to jen stačilo. Kdyby jen byl lékem na jeho nespavost.

Courfeyrac ho k sobě pevně přimkne, jednu ruku mu položí na záda a druhou mu pocuchá blond vlásky, které jako jediné sílily a stali se pevnějšími a lesklejšími.

"Dobře. Zkusíme to Rochi." svolí, když propadne jeho dětskému kouzlu. Ať udělal cokoliv, vždy mu to dokázal odpustit. Ať po něm cokoliv požadoval, vždy mu splnil každičké přání. Nedokázal odolat jeho sladké tváři. Udělal by pro něj první poslední, aby byl šťastný. Přes Gavrochovy vlasy pohlédne na Jolyho a omluvně se na něj pousměje. Doktor již dávno nebyl naštvaný. Se spokojeným úsměvem je pozoroval a hlavou mu prolétlo, jak vypadají sladce.

"Omlouvám se za to, že jsem na tebe vyjel. Jen nechci, aby se mu něco stalo." Joly na jeho omluvu přikývne, i když mu to ani na vteřinu nezazlíval. Chápal jeho chování. Byl by stejně vznětlivý, kdyby se jednalo o Lesgla nebo Musichettu. Vlastně by byl vznětlivý, kdyby se jednalo o všechny jeho přátele. Takže je i nyní dost vznětlivý.

"Vezmeš nás za tvým přítelem?" vytrhne jej z myšlenek Feyracův hlas.

"Jistě." bez váhání přisvědčí a vydá se ke dveřím. Gavroche se odtáhne od svého "bratra" a v jeho očích se poprvé od chvíle, co jej Fey zachránil, objeví jiskra naděje. Jako by opět nabyl své víry. Ale byla to pouhá radost z usmíření jeho přátel. Nic jiného pro něj nemělo hodnotu.

Pověz mi, zabil bys, abys zachránil život?

Zabil bys pro pouhou pravdu?

Temnota ... nicota. Nech vše shořet.

Nezáleží na tom, kolika způsoby zemřu, nikdy nezapomenu.

Nezáleží na tom, kolik lží prožiju, nikdy nebudu litovat.

Uvnitř tohoto vzpouzejícího srdce je oheň, který hrozí, že exploduje v plamenech.

I hodinový spánek mu přinášel sny plné utrpení. Procházel se lesem, šel hlouběji a hlouběji a cítil na sobě oči monster skrytých v temnotě. Čekali až sejde z cesty. Čekali až si ho budou moci vzít zpět.

Kráčel temnotou a cítil jak se blíží ke konci. Cesta se tenčila a on se brzy vrátí do spárů stvůr. Stvůr, jejiž tváře na něj hleděli ze tmy. Tvář otce, matky, sester. Členů Patron-Minette i jejich malým rybám. Tváře monster, které jej nikdy nepřestanou děsit.

Dva muži a jeden chlapec vstoupí do velkého domu, který dříve sloužil jako nemocnice. Ale čtvrť, ve které se dům nacházel, byla od roku 1790 vybydlená. Nenacházel se v ní takřka nikdo kromě pár odvážlivců nebo "krys" z kanálu.

Nemocnice působila tísnivým dojmem. Špinavé zdi a zablácené podlahy celé atmosféře příliš neprospívali. Stejně jako zatuchlý smrad prolezlý celým místem.

Gavrochovi po zádech přejede mráz a tichý hlas mu připomene noci, kdy s tímto zápachem přicházela i jeho celodenní noční můra. Ztěžka polkne a následuje své přátele dlouhou chodbou ke dvojitým dveřím po pravé straně.

Za nimi se nacházela rozlehlá hala s vydlabanou dírou uprostřed. U ní se nalézal jakýsi stroj. Velká železná židle byla spojena s pákou a kolem, které se při otáčením pákou po zádech spouštělo přímo do díry.
Chlapec ani netoužil vědět, jaký záměr se ukrývá za tímto přístrojem. Sám o sobě působil děsivě.

"Joly, bráško můj." ze dveří naproti křeslu vykoukne rozježená hlava za níž následuje celé tělo. Muž se k nim s očividnou radostí vydá a vrhne se Jolymu do náruče.

Gavroche si ho dokázal během toho okamžiku důkladně prohlédnout. Měl kratší světle hnědé vlasy, zakrývající mu uši. Ofina mu decentně padala do čela, což podtrhovalo jeho vytříbené rysy. Lehce vystouplé lícní kosti a srdcový tvar tváře mu jen dodával vzhled nějakého padlého Boha. Pod hustými řasami se na ně dívali jiskrné oči s barvou, která se dala skoro přirovnat k čistému diamantu. Kdyby se místnost propadla do tmy, jeho oči by jistě zářili. Rty měl plné a nádherně vykrojené. Když se usmíval, dělali se mu sympatické vrásky kolem koutků úst. Nos neměl ani velký ani malý, ale lahodil celkovému vzhledu tváře. A jeho tělo nemělo chybu. Pod bílou košilí s šedou vestou se rýsovalo vypracované svalstvo jak na rukou, tak na hrudi. Nohy měl štíhlé a v černých kalhotech úžasně vynikalo jeho pozadí. Takových věcí si obvykle Gavroche nevšímal, ale mužova krása jej naprosto uchvátila. Přistihl se jak na něj zírá s pootevřenou pusou a fascinovaným pohledem.

Muž pustí Jolyho ze svého objetí a s širokým úsměvem od ucha k uchu napřáhne k chlapci svou ruku.

"Henri (čti Ánri) Mounier. Je mi ctí." představí se mu a Gavroche ruku přijme. Ten muž mu byl bezesporu velmi sympatický. Zářila kolem něj aura klidu a sebejistoty. Měl pocit jako by jej zachvátila náhlá euforie. V bříšku se mu rozletěl roj motýlů a na tváři se mu objevil nefalšovaný šťastný úsměv.

Courfeyrac zaraženě pohlédne na chlapce a nemůže uvěřit vlastním očím. Gavroche se usmívá. A není to žádný vynucený úsměv nebo pokus o něj. Celý půl rok se snažil o tak lehkou věc a to, co jemu se nepodařilo za půl roku se tomuto muži povedlo za necelých pár vteřin. Nechtěl si to přiznat, ale do jeho srdce se zabodl osten žárlivosti. Jolyho přítel opustí Gavroche a přistoupí ke Courfeyracovi, kterému také podá ruku. Student ji přijme s hraným úsměvem a nezapomene se mu představit.

"Jerome Courfeyrac. Tohle je Gavroche." mávne rukou k okouzlenému chlapci a má pocit, že brzy pukne vzteky. Když se odpoutá od náhlé žárlivosti, dojde mu jeden nápadný detail.

"Mounier?" zopakuje mužovo příjmení a s povytaženým obočím pohlédne na Jolyho, který pouze pokrčí rameny, přičemž se zadívá do země a nervózně popošlápne na místě.

"Ano. Joly se nepřiznal ke svému staršímu bratrovi?" s úsměvem se otočí na doktora, ale dále to nekomentuje. Joly se zřejmě nechtěl přiznávat ke svému bratrovi psychiatrovi, který využíval neschválené metody a vypadal jako padlý anděl.

Mít takové jakoby dokonalé stvoření v rodině také by se k němu nepřiznával. Navíc když mu na něm něco nesedělo. Henri se opře o svůj monstrózní stroj, přičemž si založí ruce na hrudi.

"Co chlapce trápí kromě chorobné závislosti na vás?" pohodí hlavou ke Courfeyracovi a upře své zkoumavé oči na Gavroche. Blonďáček se po jeho pohledu stačí ošít jak silně na něj působil. Přišlo mu jako by mu viděl až do hloubi duše. Slepě mu důvěřoval, ale věděl jistě, že to nedopadne zle.

"Není na mě závislý!" zavrčí skrz zuby než zachytí Gavrochův pohled. Courfeyrac to nechtěl přiznat, ale blonďáček znal pravdu.

"Insomnie." odpoví Joly na bratrovu otázku a vystoupí z jeho stínu, do kterého upadl. Do kterého prakticky upadal pokaždé v jeho přítomnosti. Henri poplácá Jolyho bratrsky po zádech a přistoupí ke Gavrochovi.

"Jsi připravený?" položí mu velmi důležitou otázku a pohlédne do jeho laních očí, které k němu vzhlíželi se slepou důvěrou.

"Jo, ale ještě něco musím udělat." odstoupí od toho charismatického muže a otočí se ke svému "bratrovi". Student si k němu s úsměvem klekne a položí své mohutné ruce na chlapcova drobná ramena, která se nechvěla od toho, kdy ho měl ve své péči. Chlapec na něj pohlédne s vděčným úsměvem.

"Nemusíš o mě mít strach. Věřím, že to dopadne dobře. Věř mi stejně jako já věřím ve šťastné konce. Miluju tě bráško." se slzami v očích se mu vrhne do náruče a zaboří svou tvář do jeho teplého kabátu, kterým ho přikryl po prvním setkání.

"Máš srdce pravého věřícího. Vždy věř ve šťastné konce a já vždy budu věřit v tebe. Miluju tě Rochi." své ruce ovine kolem jeho křehkého tělíčka a tváří se otře o jeho zlatavé vlásky. Nehodlal ho pouštět ze své náruče, ale jeho bratr dostal šanci na nový začátek. A on mu jej dopřeje. Cokoliv pro jeho štěstí.

Chlapec se se značnou neochotou odtáhne od svého "bratra" a skrz slzy ho obdaří dalším radostným úsměvem. To jeho srdce naplní neustávajícím štěstím.

Gavroche během pár vteřin pustí Courfeyracovu ruku, za kterou jej chytil, aby utišil své srdce. Jeho srdce mělo strach opustit svého "bratra". Byť jen na hodinku. I během té chvíle se může navždy vypařit z jeho života. Jeho prsty se naposled dotknou Feyových než se vydá za Henrim. Ještě se ohlédne, aby spatřil svého "bratra" čekající ho na něj s Jolym po boku. Neopustí jej. Toto není naivní iluze nebo sen. Ale čistá pravda.

Odvrátí od nich pohled a následuje Henriho do místnosti, kde by mohl konečně nalézt klid jak v srdci, tak v duši.

Sladké sny si tvoříš sám,

kdo jsem, abych nesouhlasil.

Každý něco hledá.

Někteří z nich tě využijí, přitom touží být využiti.

Někteří z nich tě zneužijí, přitom touží být zneužiti.

Drž hlavu vzhůru, hni sebou.

"Myslíte, že nás vnímá?"

"Pochybuji o tom madamoiselle."

"Stačí Éponine. A jak je možné, že reaguje? Sice nesmyslně, ale reaguje."

"Reaguje, to ano. Ale tráví více času na druhé straně. Vytvořil si vlastní svět, ve kterém se cítí v bezpečí. S vlastními osobami, které miluje a které jej chrání. Sní skoro až spí s otevřenýma očima."

"Ty osoby ... máte na mysli toho muže, ... Feye, kterého neustále zmiňuje?"

"Ano. Vytvořil si idylu muže, který jej spasí od všeho zlého a bude se u něj cítit v bezpečí."

"Opustí jej nikdy?"

"Mám takový dojem, že ne."

"Takže se už nikdy nevrátí?"

"Je mi líto. Je příliš pozdě. Jedinou útěchou, kterou vám mohu poskytnou je, že je šťastný."

"Je to moje vina. Měla jsem si toho všimnout, ale byla jsem příliš zaslepená."

"Neobviňujte se. Vina není na vaší straně."

"Je na straně té zrůdy. Kvůli němu můj bratr zůstane navždy tady. V blázinci."

"Můžete pro něj něco udělat."

"Cokoliv."

"Zůstaňte tu s ním. Vím, že po vás požaduji mnoho, ale ve vaší přítomnosti se mu daří lépe. Jen ve vaší přítomnosti mumlá ty nesmyslná slova. Jako by se s vámi pokoušel komunikovat. Ale nemohu vás tu držet. Je to vaše volba."

"Zůstanu."

"Dobrá. Je možné, že v jeho světě také máte své určité místo. Stačí ho nalézt."

"Děkuju doktore."

"Nemáte za co mi děkovat Éponine."

"Pomáháte mému bratrovi, takže mám."

"Nebudu se s vámi hádat. Nyní mě omluvte, musím zajít za dalším pacientem. Prozatím nashledanou."

"Nashledanou ... Máš srdce pravého věřícího. Vždy věř ve šťastné konce a já vždy budu věřit v tebe. Miluju tě Rochi."