Draco se kousl nejprve do rtu, než se roztřesenými prsty natáhl a prudce letadýlko sebral do své ruky. Mohl jen doufat, že si toho nikdy jiný, kromě odesílatele nevšiml. Tohle by dělat totiž neměl. Neměl by sahat na nic, co mu přišlo od neznáma. Nikdy.

Nedokázal si ale pomoc. Celá ta situace už snad nemohla být horší, tak co zkazí na tom, když otevře jedno letadýlko. Jen jedno jediné.

Pomalu prsty rozbalil pergamen a snažil se kontrolovat svůj výraz, když našel celkem hrozný škrabopis na vnitřní straně. Měl chuť se tiše uchechtnout, jak hrozné to bylo, ale dokázal se udržet. S ledovým výrazem se očima přesunul na začátek dopisu.

Ahoj Malfoyi...

No, možná by bylo lepší oslovení, ahoj Draco, vzhledem... k naší situaci. Nebo spíše té mé.

Asi ti už došlo, kdo se ti vlastně snaží napsat. Nejsi hloupý a z vlastní zkušenosti vím, že ti to opravdu pálí. Dokážeš najít odpověď na hádanku, která ještě nikdy předtím řešení neměla.

Ale to není to, o čem chci psát. Jako první bych tě jen ujistit v tvé zřejmě určitě správné myšlence. Ano, jsem to stvoření z lesa, které ti zároveň včera podstrčilo tu významnou knihu, kterou už si určitě stihl alespoň z půlky přečíst. A určitě ti už i vše došlo, myslím, že je to tam napsáno dost jasně.

Ale první věc... jsem kluk... a docela bych ocenil, kdybys hned nezačal šílet. Znám tvé postavení a vím, co je tvůj otec s matkou zač. Určitě by ti tohle nikdy nedovolili, ale to je účel mého dopisu, Draco.

Chci tě požádat, abys mě hned nezavrhnul a... zkusil to. Vím, že to zní šíleně a i pro mě je to stále i po té době šílenství, ale z větší části za tohle celé nemůžu, což už určitě víš. V té knize je skoro vše. Skoro.

Něco nenajdeš nikde. Já sám o sobě ještě vše nevím, ale učím se životem. Náš druh si veškerá tajemství pečlivě střeží, takže pokud si tě nevezme pod svá křídla někdo starší, tak seš odkázaný jen na to, co zažiješ a zkusíš.

A i když to bude teď znít hodně... divně, chci to zkusit i s tebou. Ale nechci na tebe tlačit. V té knize není o druzích vše, není tam skoro nic, což je možná i důvod, že tenhle dopis píšu až teď. Sám nevím, co od tohoto pouta čekat, ale už to dál nemůžu snášet. Už dál nemůžu jen tiše sedět a... sledovat tě. Čekat.

Doháníš mě k šílenství!

Ano, to je celá pravda. Jen se ale prosím neděs, pokud nebudeš chtít, samozřejmě nic nezkusím. A přijmu svůj osud...

U Merlina, to znělo hrozně. Promiň.

Každopádně o mně popřemýšlej. Jsem ochoten ti o sobě něco málo prozradit, ale ne mou identitu, to ještě ne, na to odvahu nemám. Jen prostě piš otázky, které tě napadnou, slož letadýlko a ono se ke mně nějak dostane. Pokusím se ti na vše odpovědět.

A vše zůstane jen mezi námi.

To ti slibuji.

...

Draco přehnul dopis v půli a zadíval se daleko před sebe. Nemohl tomu uvěřit. Jeho druh ho právě kontaktoval a žádal ho, aby vše zvážil a zkusil to šílenství pochopit. Vstřebat.

Kousl se do vnitřku tváře. Nemohl mu přece napsat, že už to zvážil. A že se nemůže nijak rozhodnout. Nechce ho přijmout, protože neví, co to vše obnáší, ale nechce ani odmítnout, protože by cítil obrovskou vinu.

Zbývalo mu tedy jediné. Zkusit se ptát.

                                                                                        ***

Harry se v okně pousmál a spánkem se opřel o chladivé sklo, zatímco pohledem doslova probodával blonďáka pod stromem. Jeho výrazy byly sice sotva rozpoznatelné, jak se snažil kontrolovat, ale Harry tak nějak přesně vycítil, který odstavec zrovna čte. 

Blondýn se ze začátku tvářil dost nejistě a jako by ho někdo přistihl při něčem zakázaném, ale postupem času se při čtení dopisu jeho výraz měnil na spíše vyděšený a nerozhodný. Určitě mu to hlavou šrotovalo. Přemýšlel a Harry jen doufal, že se rozhodne správně. Nebo spíše kladně. Pro jeho vlastní dobro.

Poté ale Draco dopis přehnul napůl a poté ještě jednou a schoval ho do kapsy od hábitu. A až když se zvedl a začal odcházet ze školních pozemků, Harrymu došlo, že se odpověď zřejmě v nejbližší době nedozví.

Tiše si povzdechl a sám slezl z okna. Nemělo cenu vyhlížet ven, když už tam objekt jeho zájmu nebyl.

Pomalu se proto rozešel směrem ke schodišti s rukama v kapsách a v duchu se pochválil, že si nevzal hábit. Bylo celkem teplo. Přemýšlel, co teď bude dělat, když sledování zamrzlo na bodu nula, a s Ronem a Hermionou nehodlal ještě dlouhou dobu promluvit.

Stále to totiž bolelo. Ať si namlouval, co chtěl, své srdce přesvědčit nedokázal. Přišlo mu, jako by ho zradili. Důvěra se pro něho za poslední léta stala nejdůležitější součástí života a oni ji v něj neměli. Chyba. Bolestivá chyba.

Lehce zavrtěl hlavou, aby ty myšlenky poslal pryč ze své mysli a zabočil na další schodiště. Ani pořádně nevěděl, kam jde, ale stala se z toho naprosto nepodstatná věc ve chvíli, kdy do něho někdo prudce vrazil. A Harry to neustál.

V posledním pudu sebezáchovy hmátl po cizí paži a stáhl tak viníka sebou k zemi, kde se poté společně začali kutálet ze schodů směrem dolů. Už na prvních schodech Harry věděl, že tohle nebude hezký pád.

Člověk, kterého stáhl Harry sebou, hlasitě vykřikl, a když konečně zastavili v mezipatře, ozvalo se z jeho úst bolestné zasténání.

Harry otevřel oči, aby se na toho chudáka, který ležel z větší části na jeho hrudi, podíval a možná se si omluvil, i když to jeho chyba vlastně nebyla. Slova mu ale odumřela na rtech, když spatřil blonďaté jemné vlasy a poté i šedé oči, které na něho hleděly s rozzuřeností a zároveň s oparem bolesti v nich.

____________________

Ahoj...

Stydím se a to hodně, protože jsem doma a prostě... inspirace na bodu mrazu. Není tu nic. Ale ono to přijde, až zas budu chodit do školy a nebudu mít pro změnu čas. :D Jako vždycky...

Každopádně jsem na sebe pyšná, že jsem napsala alespoň tohle a Vás snad potěšila. :)

A děkuji moc za všechny komentáře minule, moc mě potěšily. :))

~Matthew~