Černovlasý chlapec mučednicky zasténal a frustrovaně si přejel očarovaným brkem přes rty. Seděl tu už dobrou hodinu, v okně s výhledem na bradavické pozemky, o kolena opřené desky s pergamenem, a ještě vůbec nic nenapsal. Ne, že by nechtěl, ale nějak mu to nešlo. Komu by také šlo napsat přiznání takové váhy zrovna Malfoyovi. A teď navíc neměl oporu ani ve všudypřítomné Hermioně, která by mu jistě jinak pomohla.

„Co ti mám napsat, hm?" položil jen tak řečnickou otázku a kousl se do rtu. Poté se oknem zadíval ven, kde pod jedním ze stromů seděl právě Draco spolu se svou partou Zmijozelů kolem sebe. I na takovou dálku si ale Harry všiml, že je Zmijozel nějaký divný.

Byl podivně zamlklý a pohled většinu času neupřel jinam, než na jezero kus od nich. A když do něho sem tam jeho přítelkyně Pansy Parkinsonová drkla, jemně sebou škubl. To nebylo jeho normální chování.

Harry měl ale pocit, že ví, co se stalo. Minulý večer mu napomohl najít tu správnou kapitolu, o kterou by se měl v knize o vlkodlacích zajímat a pokud si Draco přečetl byť jen její kousek, muselo mu něco zásadně cvaknout a spojit se dohromady. To bylo sice dobré znamení pro Harryho, ale pro blondýna vůbec. Určitě ho vyděsil ještě víc, než byl do té doby.

Černovlásek radši svůj pohled na chvíli odvrátil. Následně se ale opět podíval zpět. Nemohl si pomoc. Jeho vlk uvnitř potěšeně vrčel, když se blonďákovi věnoval, i když to bylo jen dívání se. A Harry sám cítil, jak jeho srdce tluče rychlejším tempem, jen co se Draco k němu přiblíží na chodbě, třeba i když ho jen míjí. Nebo když zaslechne jeho hlas a bylo jedno, že se s někým hádal nebo na někoho štěkal. Byl to on a to stačilo k Harryho uspokojení.

„U Merlina!" bouchl jemně temenem hlavy do zdi za sebou a zadíval se do stropu. Jak mohl napsat smysluplný dopis, když i při jen pohledu na Dracovy blonďaté vlasy a šedé oči mu v břiše létali motýlci a mozek vytvářel jen samé zamilované řeči!

Byl v koncích...

Následně sebou lehce cuknul, když jeho vylepšený sluch zaslechl kroky. Naštěstí ale na první odbočce odbočily vpravo, takže ne jeho směrem. Pomalu si oddechl a znovu se pohledem vrátil ven.

Pousmál se. Díky té blbosti s vlkodlačími druhy se cítil opravdu jako zamilovaná puberťačka. Nechápal, jak tohle mohl Remus zvládat. I když... Harry nevěděl přesně, kdo je Remusův druh. Tohle tajemství mu totiž muž odmítal říct. A Harry nevyzvídal, protože on sám to Removi ještě také neřekl. Možná bylo na čase. Remus by mu určitě poradil a byl by mu lepší oporou než Ron s Hermionou dohromady.

Co se ale Harry dozvěděl z knih, už měl smůlu. Vlkodlak si vždy nachází jednoho partnera na celý život. Bez výjimky. Pokud vlkodlakův druh toto odmítne, sám vlkodlak většinou žalem uhyne. Pokud přijme, stráví spolu zbytek jejich života.

Na jednu stranu to Harry považoval za krásné a nějakým způsobem i rozumné, ale na tu druhou tento typ svazku nesnášel. Neměl vlastně na výběr a to, že si jeho vlk vybral zrovna Malfoye, tak z toho také nebyl zprvu odvázaný.

Kniha, kterou četl, také popisovala, že druhem nikdy nebývá jiný vlkodlak. Nebylo tam napsáno proč, ale byl to fakt. Tím horší to ale pro vlkodlaky bylo, protože i obyčejní kouzelníci měli z těchto tvorů noci strach. Harry to sám pocítil, než byl Remusem pokousán. A poté to také viděl u Draca. Měl z něho strach, ačkoliv věděl, že mu Harry zachránil život. Nevěděl sice, že to byl Harry, ale jeho tělo vlkodlaka si pamatoval. A přesto se ho bál. Viděl mu to na očích i na jeho pohybech a strnulosti celého těla.

Možná proto chtěl Harry napsat ten dopis.

Znovu si proto přemýšlivě přejel brkem po rtech a snažil se nemyslet na to, jaké by to bylo, kdyby místo brku se ho dotýkaly rty jeho druha. Dracovy rty. V klíně mu vzrušením zaškubalo.

Harry prudce proto zavrtěl hlavou. Na tohle teď přece neměl čas. Přiložil hrot brku na pergamen a začal svým lehce kostrbatým písmem psát.

                                                                                  ***

„Draco? Draco? My musíme ještě s Blaisem za Snapem, zvládneš to potom sám?" zatřásla blondýnem Pansy a počkala, dokud jí nebude Draco věnovat svou plnou pozornost. Všimla si totiž, že je blondýn dnes opět nějak podivně mimo a lhala by, kdyby tvrdila, že se o něho nebojí.

Blonďák jejím směrem natočil hlavu a změřil si očima nejdříve dívku a poté i snědého chlapce vedle. „Hm..." zamumlal potom s malým pokývnutím hlavou a opět svou pozornost upřel na něho jiného.

Pansy si povzdechla, ale i přes počáteční nechuť se od blonďáka odvrátila a spolu s Blaisem se vydala napříč pozemky pryč. „Je fakt divný... Nepsal mu náhodou otec? Většinou bývá po jeho dopisech takhle apatický..."

„O tom teda nevím," zavrtěl hlavou Blaise.

Poté oba zmizely v hradu.

Draco se téměř ihned po jejich odchodu schoulil více do sebe. Přitáhl si nohy k hrudi a na kolena si položil bradu. Působil tak ještě opuštěněji a zmateněji, než normálně, ale nemohl si pomoc.

Minulou noc skoro nespal, protože četl tu knihu. Tu knihu, která mu otevřela oči a poučila o stvořeních, z kterých mají všichni hrůzu. Kouzelník, který by se nebál, by byl opravdu blázen. I Draco se bál. Jeho ruce se klepaly jen z myšlenky na to, co se dozvěděl. A musel přiznat, že z tohohle měl větší hrůzu, než ze svého vlastního otce.

Tiše zaskučel.

Proč se tohle nemohlo stát někomu jinému! Vždyť on už toho měl na svých bedrech posazeného dost. Až příliš a teď ještě tohle. Měl se stát druhem nějakého vlkodlaka. Nevěděl, kdo to je. Nevěděl, jestli je to dívka nebo chlapec. Nevěděl, z které je koleje. Nevěděl ani, jestli náhodou teď nesedí někde na dvoře a nepozoruje ho! Nevěděl nic!

Cítil na sobě něčí pohled. Stále a pořád. Věděl, že ho ten někdo sleduje, ale bál se ohlédnout. Snad ani nechtěl vědět, koho druhem se má stát. Nebo spíše nechtěl vědět, koho odmítne. I to v té knize bylo. Může odmítnout, samozřejmě. Jenže Draco se cítil ještě hůře, když pomyslel, že někoho vlastně zabije. Bez důvodu.

Prudce sebou škubl, když ho z pochmurných myšlenek probudil náraz do ramene. I jen to jemné ťuknutí ho vyděsilo, ale hlavu statečně zvedl. Oči skoro ihned bez potíží našly původce jeho děsu.

Malé papírové letadýlko před špičkami jeho vlastních bot. 

_______________________

Zdravím!

Konečně mi je už dobře a mohla jsem spát a měla jsem chuť na tohle. Nebo spíše jsem věděla, co chci sem napsat. :D

Trošku toho vysvětlení. V dalším díle je asi jasné, že se dozvíme obsah Harryho dopisu, tak uvidím, jak mi to půjde napsat. ;)

Snad jste si díl užili. :)

~Matthew~