Draco vyběhl po schodech do vyššího patra a díky tomu, že ho následoval Gabriel, pochopil, že zábrany okolo Bradavic už dávno padly. Zároveň bylo všude až mrtvolné ticho. Jako by snad všichni studenti školu opustili, o čemž tedy silně pochyboval.

„Tohle se mi nelíbí," přešel z běhu do rychlého kroku udýchaný a chytil se za svůj pravý bok, který se ozýval nepříjemným pícháním.

„To mě taky ne. Podle plánů měl Snape zabít Brumbála a jeho hůlku předat Voldemortovi. Potom si Harry měl přivést tebe a odejít s tím, že si smrtijedi měli pohrát se studenty a Snape se měl stát ředitelem," vysoukal ze sebe rychle Gabriel a zabočil s blonďákem do další chodby. Poté ale zarazil Draca v chůzi a sám naklonil hlavu ke straně. „Jsou na nádvoří," řekl pomalu. „Ale nebojuje se. Nic."

Draco nechápavě potřásl hlavou, načež se vlkodlakovi vytrhnul a znovu se rozeběhl. Co se to u Merlina dělo...

Gabriel se od něho po chvíli beze slova odpojil, aby se sám dostal nenápadně do řad Temného pána. Nikdo nesměl vědět, že pomáhal druhé straně.

Draco opět zpomalil, když se přiblížil svému cíli a viděl studenty stát všude možně po nádvoří. Jejich tváře byly strhané, někteří byli od krve a někteří neměli ani hůlky. Některé dívky brečeli a chlapci byli nezdravě bledí. Nechápal, co se stalo, dokud se davem opatrně nepropletl více kupředu a neviděl mezi stranou studentů a smtijedy uprostřed nádvoří ležet tělo Albuse Brumbála. Nad ním stál zahalený smrtijed, kterého ale i tak bezpečně poznal podle strnulého držení jeho těla.

Jeho kmotr. Byl to zrádce. Věděl to...

„Konečně!" vydechl do hrobového ticha Voldemort, kterému se v hadí tváři zračilo uspokojení. Obličej měl nakloněný vzhůru a prohlížel si v bezovou hůlku, kterou triumfálně svíral v kostnatých prstech pozvednuté ruky. „Konečně je moje!"

Vedle něho stál s kamenným výrazem Harry, jehož vnitřkem ale cloumal vztek. Nemohl nic udělat, jinak by přišel o Draca. Studenti na něho zklamaně hleděli a nechápali, proč nezasáhl. Měl jim přece pomoct a ne jen stát a dívat se!

„Myslím," klesl Voldemort svou rukou, „že když už jsme konečně všichni, rád bych se zeptal, jestli někdo nemá zájem přidat na mou stranou. Řekněme, že bych zapomněl i vaši prvotní loajalitu světlé straně..." ušklíbl se spokojeně a rozhlédl se po vyděšených tvářích. „Nikdo?" zatvářil se překvapeně, když se neozval ani jeden hlas. Následně svou ohavnou tvář otočil na Harryho stojícího po jeho pravé straně. „Ale my máme dohodu, že, Harry?" zakmital jazykem, jak si s jeho jménem na něm pohrával. Vysmíval se mu. A Harry to věděl.

I tak se ale nadechl nosem a udělal několik kroků vpřed, než se zastavil. Následně očima vyhledal blonďáka v davu studentů a s očima upřenýma do těch jeho zvedl ruku. „Pojď," hlesl tiše. Draco ho ani neslyšel, ale odezíral.

Studenti se začali na sebe otáčet, ke komu Harry mluví, protože se nikdo nehýbal. Až po dlouhé chvilce vnitřního boje se pohnul právě Draco. Pomalu sešel za mrtvolného ticha těch pár schodů na nádvoří a pomalu se tvořící cestou mezi těly prošel až před dav nechápajících mladých kouzelníků a čarodějek. Nezaváhal už ani jedinkrát, když pomalu přešel kolem mrtvého ředitele a svého kmotra a neomylně zamířil k Harrymu. Chytil se jeho nabízené dlaně a nechal se vtáhnout do pevného objetí.

„Díky bohu, že žiješ," zašeptal mu do ucha nebelvír, aby to nikdo jiný neměl šanci slyšet. Byl tak rád, že ho vidí a ještě k tomu zdravého.

Tichem se následně bizardně rozlehlo tleskání jednoho jediného páru rukou. Pomalé a nepříjemné, které drásalo Harrymu citlivý sluch.

„Není to krásné, nemyslíte? Mladá láska, utajovaná, ale na konci příběhu šťastná," přestal Voldemort tleskat, ale tvář mu stále zdobil slizký úsměv. „To se ale nelíbí mně, protože... Já jsem nárok na šťastný konec neměl a nikdy už mít nebudu. A ty Harry," zavrtěl Voldemort hlavou, „ty na něj mít nárok taky nebudeš!"

Harry se pomalu od Draca odtáhl, ale stále si ho držel u sebe. Už ale ne tak blízko. „Nechápu, o čem to mluvíš," zavrčel hrdelně a přimhouřil oči. Jediné, co si přál, bylo, aby už konečně mohl vypadnout odtud. Zachránit Draca na úkor ostatních. Byl by to od něho sice velký podraz, ale vlkodlačí pouto mu v podstatě nic jiného nedovolovalo. Doufal, že mu studenti odpustí, ale teď musel vyřešit jiný problém.

„Tak ty nevíš? To je opravdu smutné, vzhledem k tomu, že to byla hlavní část naší dohody. My už totiž nemáme dohodu, Harry... Ta dohoda skončila v momentě, kdy ty jsi varoval svého milovaného druha před útokem!" zasyčel Voldemort.

Harrymu ztuhla krev v žilách a dech se zadrhnul někde napůl cesty v hrdle. „Nic jsem mu neřekl," rozhodl se zkusit odporovat někomu, kdo nesnáší, když je tak s ním jednáno.

Voldemort ohrnul ret. „Tvoje největší smůla je, že to řekl poté řediteli, který se stihl trošku připravit. Ten starý blázen schoval tvůj neviditelný plášť, Harry, který jsem já tak moc chtěl spolu s bezovou hůlkou. Ale víš co? Už mě to ani tolik nemrzí... Vychutnám si totiž svou odplatu jinak a do posledního doušku!"

Harry se chtěl nadechnout a zeptat se, možná se začít obhajovat, ale nic z toho všeho nestihl. Draco vedle něho se totiž náhle prohnul v pase a bolestí vykřikl. „Ne!" zakřičel i Harry a sklonil se ke zmijozelovi, kterého neudržely nohy, a klesl pomalu k zemi. Jeho tvář byla stažená bolestí a následně z jeho úst vytekl i pramínek rudé krve, který výsměšně před Harryho očima stekl po jeho aristokratické bradě.

Harry vyděšeně sledoval, jak zmijozel před jeho očima bledne a doslova se ztrácí. „Tak přestaň! Slyšíš?!" zakřičel zoufale znovu směrem k Voldemortovi, když se blonďatý mladík zcela poddal jeho náručí a jen ležel s očima zacloněnýma bolestí upřenýma na Harryho tvář. Bolest doslova rvala jeho tělo zevnitř, ale navenek už ani nemukl. Hořké slzy díky uvědomění opustily slzné kanálky v obou párech očí. „Ne..."

Voldemort se jen klidně usmíval. „Měli jsme dohodu, Harry. To ty jsi jí nedodržel. Nemůžeš se teď tedy na mě zlobit, když splním svou část dohody..." udělal malou pauzu, než se ohavně usmál s šílenstvím v očích a jasnou výhrou. „Nemůžu si přece nechat ujít příležitost, zabít dvě mouchy jednou ranou!"

____________________

Hezký večer, ráno, dopoledne, poledne, odpoledne!

Asi jsem si vykopala vlastní hrob, ale za svým názorem si budu stát, takže... Pokud již teď máte kapesníčky po ruce, sežeňte si je i k dalšímu dílu zřejmě. :) 

Příští díl bude zároveň poslední a proto se ptám rovnou, jestli k němu budete chtít přihodit rovnou i mini epilog?

Snad mi odpustíte a kapitolu jste si i tak užili. :)

~Matthew~