„Pane Malfoyi, uklidněte se a znovu a pomalu. Jak jste přišel na to, že Vás Harry varoval a tím varoval zároveň i nás?" zeptal se znovu pomalu Brumbál a nedbal na to, že na něho ještě před chvílí mladý zmijozel téměř křičel, ať začne něco dělat, že jsou všichni v nebezpečí.

Draco měl chuť frustrovaně zavrčet. Několikrát slepě ve své hlavě tahal za nitku spojení s Harrym, ale byla hluchá. A to jen potvrzovalo jeho domněnku. Harry ho do své hlavy nepustil ani na chvilku již od minulého dne. Jako by se snažil něco utajit. „Já nevím, jak vám to mám ještě vysvětlit!"

„Draco, uklidni se a opravdu se posaď. Křikem nic nevyřešíš," snažil se mladíka uklidnit i Lupin, který mu sice zpočátku nevěřil, ale díky jeho výstupu pomalu začínal.

Učitelský sbor za Dracovým zády tiše naslouchal tomu prozatím nesmyslnému rozhovoru.

„Přišel za mnou Harry, i když mě upozornil, že se zřejmě delší dobu neuvidíme. To je první věc. Další je, že strašně naléhal a opakoval mi, ať nezapomenu na dnešní západ slunce, což on nikdy nedělá! Řekl, že budou červánky a Harry si nevšímá takových pitomostí, jako kdy jsou se západem slunce vidět i červánky! Myslím, že tím myslel prolitou krev během boje. Červená barva. Další věcí je, že mě už od včerejška nepustil k jeho myšlenkám, jako by něco tajil a ta hlavní věc! Kde máte mého kmotra, profesore Brumbále?! Nemusíte odpovídat, vím to! Je na zasedání s Voldemortem a to již od včerejšího dopoledne a neozval se! Protože je to zrádce!" vyjekl blonďák a sledoval mírně ohromený výraz v ředitelově tváři. „Harry to řekl mně, protože věděl, že na to přijdu a že vám to řeknu. Ten had mu určitě zakázal o útoku mluvit, tak to trošku zaobalil, ale já už ho znám. Je to můj druh, sakra!"

Ozvalo se několik tichých zalapání po dechu díky této novince.

„Brumbále, o čem to ten chlapec mluví?!" ozvala se profesorka Prýtová zděšeně.

Než ale stihl ředitel odpovědět, vmísila se do rozhovoru madam Pomfreyová, které se vše dalo dohromady dříve než ostatním. „Pane Malfoyi," začala, „říkáte, že jste Harryho druh? Pan Potter je vlkodlak?" zamrkala nad svým vlastním plnohodnotným uvědoměním.

Draco vstal a zpříma se na ní zahleděl. Ta žena pro něho udělala již mnoho a zasloužila si znát pravdu. Stejně, jako by jí měli znát ostatním profesoři. „Ano."

Pomfreyová se zamračila. „To ale mění úplně náhled na situaci, Albusi! Pokud je pan Malfoy opravdu druhem pana Pottera, mluví pravdu. Vlkodlačí druhové dokáží vycítit, co se jim jejich vlkodlak snaží říct i přes mnohé kličky. Vím to jistě, protože jsem přeci jenom o vlkodlacích studovala dlouhá léta!" obořila se i ona na starého čaroděje. A Draco byl za tu podporu více než rád. „Remusi, vy toho chlapce nepodpoříte?!" osopila se poté na staršího vlkodlaka v místnosti, aby její tvrzení též podpořil.

Remus se zatvářil nejistě. „Rád bych, ale... Než jsem tuhle oblast svázání stihl prozkoumat, o svého druha jsem přišel. Nevím, jestli tomu tak opravdu je, je mi líto," potřásl hlavou.

Madam Pomfreyová sevřela rty do tenké linky. „To je pravda. Omlouvám se, Remusi," přikývla nakonec hlavou a poté se obrátila na všechny naprosto vyvedené z míry profesy. „Jestli pan Mafoy tvrdí, že dnes večer při západu slunce nastane útok, tak mu musíme věřit!" sdělila jim tvrdě a stejně tak divoce se zadívala i na Albuse. Bylo vidět, že je zklamaná, že tomu chlapci nevěřil. I přesto, že věděl, jaký vztah mezi sebou Harry s tímhle zmijozelem mají.

„V tom případě bychom ale měli začít s přípravou..." skoro zašeptala do ticha těžce profesorka McGonagallová. Několik hlav svorně ihned přikývlo, aby jí dalo zapravdu.

Brumbál si tiše povzdechl. „Co se dá dělat. Začněme tím, že informujeme studenty a-"

Do místnosti vpadl zadýchaný školník Filch. „P-pane ř-řediteli!"

Brumbál se postavil za svým stolem. „Argusi?"

„Prasinky hlásí, že jsou pod útokem. Pán Zla postupuje směrem k hradu!"

***

V Bradavicích nastal naprostý chaos, když se zpráva rozšířila mezi studenty a Draco ani nevěděl kdy a jak. Bylo to katastrofální. Studenti hledali své přátelé, běhali po hradě, někteří brečeli a propadali panice a strachu.

A mezi tím vším Draco hledal Pansy, kterou nemohl zaboha najít. Nebyla ve svém pokoji ve Zmijozelu, nebyla se svými kamarádkami, ani ve společenské místnosti, v knihovně, v prefektské koupelně a ani ve Velké síni. Draco začal propadat zoufalství, když spatřil svou jedinou naději v podobě Zabiniho.

Prorval se davem k němu a prudce ho chytil za paži. „Neviděl si Pansy? Nemůžu ji najít!" zakřičel, aby ho vůbec spolužák slyšel. Zabiniho tvář při té otázce podivně zbledla. „Blaise!"

„Šla do Prasinek. Chtěla si tam něco koupit a ještě se nevrátila," třeštil zmijozel oči, díky čemuž Draco rozzuřeně zamrkal.

„Cože?!" Zabini ale už nic neřekl. „Do háje!" zakvílel Draco, než mladíka pustil a začal se rvát davem na opačnou stranu. Připadal si jako ryba, která se rozhodla plavat proti proudu mezi miliony dalšími. Všichni se hrnuli do Velké síně a on jediný ven. Pansy byla jeho jediná opravdová přítelkyně a on ji nehodlal v tom nechat. To nepřicházelo v úvahu.

Už tolikrát ho vytáhla z maléru, pomohla mu s učením nebo ho prostě jen klidnila, když vřel při pohledu na toho dřívějšího pitomce Pottera, kterého tak nesnášel. Byla mu vším!

A proto ji také nemohl nechat v Prasinkách samotnou na pospas běsnícím smrtijedům. A také mu v tu chvíli nedošlo, že není zrovna nejlepší nápad se sám vrhnout do jámy lvové. Jeho mysl ovládala jen zmijozelka, která pro něho byla sestrou, kterou nikdy neměl. A kterou chtěl ochránit.

___________________

Neptejte se mě, co se se mnou děje, protože já sama netuším. Možná prostě jen je prodloužený víkend a konečně bez seminárek, které jsou všechny odevzdané!

Snad jste si užili kapitolu. A zítra další už asi nečekejte. :D

~Matthew~

P.S. Zrovna nedávno jsem se svým dvojčátkem bavila, kolik byste řekli Vy čtenáři, že mi je let? Jednou už můj věk na mém profilu visel, ale nevím, kolik z Vás si toho všimlo. Takže... kolik typujete? Protože to mě opravdu zajímá, abych pravdu řekla. ^^