Velkou síní se opět jednou po dlouhé době roznesl vzrušený šepot, díky kterému Hermiona zvedla hlavu od své knížky, kterou měla položenou vedle svého talíře. Následně též zalapala jako jedna z mnoha po dechu a drkla loktem do vedle sedícího Rona.

„Co?" zamumlal unaveně Ron a následoval přítelkyň pohled na druhý konec místnosti. „Malfoy?!" vyjekl následně tiše nevěřícně a strnul v ramenou.

Blonďák se nejdříve ve dveřích zarazil, když se na něho upřely všechny přítomné pohledy. Byl to opět nezvyk, tolik nechtěné pozornosti, která ho nutila sklonit hlavu a zase rychle vycouvat. Zelené usměvavé oči ze vzpomínek mu ale dodaly odvahu. Pozvedl sebevědomě bradu a za stálého šepotu se rozešel na kraj svého kolejního stolu.

„Jsi nervózní, děje se něco?" ozval se mu vzápětí klidný hlas v hlavě, který vyvolal úsměv na rtech. Byli od sebe sotva půl dne a už se mu po něm stýskalo. Nikdy nevěřil, že takového citu bude schopný a bude moci takový pocit poznat, ale právě se vše odehrávalo. Sice ne úplně podle zamilovaných představ, kam válka a strach ze smrti rozhodně nepatřily, ale byl tu. Ten pocit, kdy vám tluče srdce jen pro jednu osobu a i jen představa o něm vyvolává zamilovaný úsměv nebo naopak úzkost, jestli se jí něco nestalo.

„Pokud se počítá pozornost celých Bradavic, tak asi ano. Zírají," přiznal neochotně a pomalu se usadil na lavici a natáhl se jako by nic pro část šťavnatého kuřete. Studenti okolo se stále nehýbali a Dracovi se díky tomu začaly třást ruce nervozitou. „Ať přestanou..."

V mysli se mu ozval pobavený smích. „Tak jim to řekni. Nemůžeš se divit. Zmizel si a několik dní o tobě nebylo nic vědět. A teď si naprosto v pořádku nakráčíš do Velké síně, určitě s bradou vysoko zdviženou, a doslova záříš."

Draco se zarazil v půlce pohybu s vidličkou v ruce a letmo pohlédl na okruh kolem sebe se zamračenou tváří. Díky tomu se konečně studenti probudili ze zamrznutí a vrátili se ke svému jídlu a hovorům. „Konečně."

„Nezírají?"

„Ne," pousmál se Draco v reálu. Následně pozvedl hlavu, když se naproti němu někdo usadil.

Pansy mu věnovala zamračený pohled. „Kde si byl?" vyštěkla následně a bylo na ní i na hlasu poznat, že se jí ulevilo, že blonďatý zmijozel zase sedí v pořádku naproti ní.

„Dlouhý příběh," pousmál se blonďák. Tak nějak cítil, že už jí vysvětlení opravdu dluží. Nevěděla nic. A přesto s ním zůstala. „Pak ti to řeknu?" navrhnul lehce a zároveň přemýšlel, jestli to Harrymu nebude vadit. Ale pochyboval o tom. Však on to také řekl svým přátelům.

„Fajn," zamumlala dívka a sama se natáhla pro nějaké jídlo doprostřed stolu. „Proč na tebe Grangerová tak zírá, Draco?" zeptala se následně a sama nebelvírce věnovala zamračený výraz.

„To pochopíš, až si vyslechneš celou pohádku," ušklíbl se i Draco, čímž vyvolal úsměv i na dívčině tváři.

„Úplně záříš. A hlavně máš zpět svůj obvyklý humor, držení těla a... doufám teda, že i magii. Nehrozí zase bouchnutí kotlíku na dnešních lektvarech, že ne?"

Draco potřásl hlavou. „Už jsem v pohodě."

Pansy naklonila hlavu ke straně. „Tak to je fajn," řekla poté a opět se sklonila k jídlu.

***

„Protože už víte, co máte dneska vařit a učebnice snad používat umíte, rád bych přivítal opět mezi námi pana Malfoye. Doufám, že už nebude potřeba mého zásahu u vašeho kotlíku," zašklebil se na něho profesor kysele a přimhouřil na něho oči. Zřejmě ho neviděl opět v Bradavicích rád. Jako většina Voldemortových služebníků.

„Z toho nemusíte mít strach. Jistě jste už informován," zariskoval Draco a podle zkrabatěného obočí poznal, že se trefil do černého.

„Jistě," zasyčel Snape. „Běžte si pro přísady!" rozkázal následně podrážděně celé třídě a zaplul do své lavice.

Pansy se naklonila k Dracově uchu. „Ten tě vyloženě nesnáší, cos mu provedl proboha?" zamumlala tiše.

Blonďák se zašklebil. „Já vlastně nic. Jdu pro přísady," hmátl po seznamu na lavici a vydal se do skladu, který už byl více méně volný, jak ho studenti s přísadami už opustili.

Naštěstí lektvary opravdu dopadly v pořádku a Draco byl více než rád, že jejich lektvar je opět nejlepší. Věděl to, i když mu Snape nic neřekl. Musel by říct buď jeho lektvar anebo ten Grangerové, ale tentokrát se ani k jednomu se nesnížil.

Na konci hodiny Draco posbíral své věci a společně s Pansy vyšel ven z hradu a dovedl ji až na místo v těsné blízkosti Zapovězeného lesa. Tam jedním máchnutím ruky rozprostřel na trávě na slunci deku a posadil se.

Pansy lehce udiveně klesla vedle něho do tureckého sedu a zakousla se do červeného jablka, které si vzala od oběda. „Takže?" začala, aby donutila Draca se rozmluvit.

„Takže..." zamumlal blonďák, načež se rozhodl na to jít trochu jinou cestou. „Víš něco o vlkodlacích?"

„Seš snad jeden z nich?" zasmála se dívka, než ale díky Dracově výrazu zvážněla. „Jasně, že vím. Jsou-"

„Dobrý! A víš něco o jejich druzích?" zeptal se znovu už nervózněji a v ruce začal žmoulat cíp červené deky.

„Jo. Vlkodlak má jednoho druha na celý život. Může to být člověk a ne kouzelník. Klidně stejného pohlaví. Vlkodlak své city vůči němu neovlivní a může i zemřít, pokud to dané osobě neřekne a nespojí se. Potom ho taky ta osoba může odmítnout a vlkodlak zemře žalem. Mám pokračovat?" povytáhla Pansy obočí a zahodila ohryzek do trávy.

„Ne, to stačí," zavrtěl Draco hlavou. „Vlastně mi jde spíš o to, aby si hned nezačala jančit."

Pansy podezíravě přimhouřila oči. Zřejmě začínala tušit. „Proč bych měla jančit?"

„Protože," nadechl se zmijozel nervózně a jen k hnědovlásce narychlo zalétl očima. „Protože i já mám svého vlkodlaka," vylétlo z něho nakonec prudce.

Nastalo ticho. Docela dlouhé, které nakonec donutilo blonďáka pohled zdvihnout. Pansy na něho zírala s ústy dokořán a očima lehce vykulenýma. „Bingo," zamumlala následně a projela si rukou své dlouhé vlasy. „Pak mi ale řekni, čí druh seš. Neznám nikoho z Bradavic, kdo je vlkodlakem kromě Lupina."

Draco pohled stranou a sám se lehce zašklebil. „No."

„No?" pobídla ho zmijozelka netrpělivě.

„Tak nějak... Potter."

A nastalo další ticho. Tentokrát ale kratší, jako by snad Pansy došla k rychlému závěru. „To mě teda poser..." 

_________________

Když řeknu, že tohle bylo těžké napsat, tak je to málo výstižné.

~Matthew~