Prudké výdechy a nádechy a poté také jen dusot nohou byl slyšet na jedné z mnoha bradavických chodeb, jak po ní utíkal jeden pár unavených nohou. I přes tu únavu ale blonďák kladl jednu nohu před tu druhou tak rychle, jak jen mohl, aby co nejvíce zvýšil své tempo. U toho v ruce svíral zmačkaný pergamen.

Vzkaz. Od Pottera!

Nejdříve tomu nemohl uvěřit, ale ihned co mu došel význam těch debilních slov na papíru načmáraných podivným škrabopisem, neváhal. Ani vteřinu. Musel ho vidět a teď bude mít zřejmě po dlouhé době možnost. V hlavě už si plánoval, co všechnu mu hezky od plic poví, ale tak nějak předem tušil, že takové, jak si to v hlavě vybásní to nebude.

V krku ho pálilo, když vyběhl na bradavické pozemky a nohy bolely, ale ze setrvačnosti běžely dál. Dolů z kopce, kolem polorozpadlé hájenky, do lesa. Tam ho spadané větve a nerovná plocha donutila trochu zpomalit, ale i přesto běžel. Do tváře ho šlehl kus uschlé větve. Chvilkovou bolest ale skoro nevnímal a jen běžel dál. Musel se dostat k tomu jezírku uprostřed lesa. Protože ta na něho podle vzkazu měl čekat.

Chtěl mu tak moc vynadat. Tak moc se mu na něho chtělo křičet. Možná mu i uvalit pěstí a vykřičet mu u toho do obličeje, jak si mohl dovolit ho nechat bez pomoci těsně po svázání. Jak mohl!

Posledních několik zbrklých kroků, než skrz keřový porost vklopýtal na zeleně zářící travnatý úsek kolem jezera. Mezi stromy na vodu dopadaly sluneční paprsky a tvořily překrásné obrazce.

Draco se celý uřícený rozhlédl kolem sebe. Několikrát se otočil kolem své osy a popošel blíže k okraji jezera. Oči rozšířené zmatením. Kde je? Za zády mu křupla větvička, která zapříčinila prudké otočení celého blonďákova těla kolem své osy.

„Ahoj, Draco."

Zatracený Harry Potter si tam jen tak stál s nejistým výrazem v obličeji a rukama v kapsách kalhot od školní uniformy. Ale jinak byl... V pořádku.

Draco prudce vydechl zadržovaný dech z plic, načež přimhouřil oči a zaťal pěsti. Poté se rychle rozešel černovlasého směrem, jehož výraz nabral jistou dávku zmatení. „Ty..." zavrčel blonďák skrze zuby a prudce do Harryho hrudi strčil dlaněmi. „Seš vůbec normální?! To si jako myslel co! Že ti skočím do náručí a budu strašně rád, že seš v pohodě?! To si myslel?!" znovu a znovu do Harry strkal a přitom na něho stále více a více zvyšoval hlas. „Tak já ti něco povím, ty... ty... hajzle! Jak si mě tu mohl nechat po tom debilním rituálu?! Jak si mohl!" křičel už a bylo mu jedno, jestli vyplaší zvěř nebo je snad někdo uslyší.

Harry nasucho polkl, a zatímco pod ranami ustupoval, snažil se zároveň nadechnout ke slovu. Blonďák ho ale nenechal.

„Víš jak mi je?! Jsem totálně bez umění kouzlit! Jako nějakej zasranej mudla, Pottere! Slyšíš?! Neumím to! Nejde to! A to jen všechno zase kvůli tobě, takže to koukej spravit, rozumíš?! Sprav to!" prskal jako podrážděná kočka a místo strkání poctíval Harryho hrud pořádnými bouchanci pěstí.

To už se ale druhý kouzelník rozhodl rázněji zasáhnout, protože zřetelně slyšel, jak blonďákův hlas přechází z rozčilení do hysterie a zoufalství. Rychle proto chytili Dracova útlá zápěstí do svých hrubých dlaní a zastavil tak nekončící příval jeho nadávek. „Omlouvám se, ano?" vydechl, když se na něho upřeli dvě šedé rozšířené zorničky. „Omlouvám se," zopakoval pro jistotu ještě jednou.

„Sprav to..." hlesl tiše Draco.

„Spravím."

„Jo... Dobře," ochabl blonďák v černovlasého pevném stisku. Stačilo jen pár vteřin ale na to, aby se z toho podivného transu probral a prudce své ruce z Harryho sevření sám vytrhnul.

Harry povytáhl obočí.

„Nesnáším tě!" zavrčel blonďák naštvaně a měl sto chutí si jako dítě založit ruce na hrudi. Rty pevně sevřené k sobě, že jednotlivá slova mezi nimi jen cedil.

Černovlasý vlkodlak se jen tiše zachechtal. „Já vím," řekl jen klidně. Následně rychle natáhl paži a za bok si k sobě trhnutím zmijozela přitáhl, že se mladík ani nezmohl na odpor a zůstal stát v Harryho těsné blízkosti. „Přivítáš mě konečně?"

„Cože?" zatvářil se tentokrát zmateně blonďák a snažil se zůstat v co největší vzdálenosti od druhého těla.

„Ještě si mi neřekl ani ahoj. Nebo že mě rád vidíš. Cokoliv."

Draco znovu přimhouřil oči a tentokrát si ruce na hrudi opravdu založil. Následně vystrčil vzdorovitě a trošku panovačně bradu. „Kde si byl."

„Tak tohle jsem zrovna nemyslel," zasmál se se zavrtěním hlavou.

„Ale já jo. Kdes byl! Spojení bylo... hluchý. Nebyl si na druhé straně," snažil se trošku neohrabaně slovy popsat stav, ve kterém se posledních několik týdnů nacházel.

Harry si povzdechl a následně zvedl pravačku, aby setřel zmijozelovi z tváře několik kapek krve od škrábance. Zřejmě si ho udělal, aniž by si toho byl vědom, když běžel lesem. „Nesedneme si?"

Blonďák si ho chvíli měřil naštvaným pohledem, než pomalu přikývl a sám se vytrhnul z lehkého objetí a sedl si na trávu v těsné blízkosti jezera. Harry ho neochotně následoval. „Tak mluv. Fakt by mě zajímalo, co se stalo, že jsi mě tady nechal," zadíval se Draco na vodní hladinu a čekal.

Harry si olízl vyprahlé rty. „Když jsem se vrátil na panství ten den, Voldemort si jako můj trest přitáhl odněkud holku a kluka zhruba mého věku. Mučil je a bylo to už v té fázi, kdy jen oba leželi a ani se nehýbali," odmlčel se černovlasý a jen pohledem narychlo zkontroloval, že ho Draco poslouchá. Poté pokračoval. „Dostal jsem na výběr. Jednoho můžu zachránit, ale druhého musím zabít."

Draco vedle něho se viditelně napnul, ale zůstal potichu.

„Zvolil jsem si. Dívku jsem zachránil a odnesl ke svatému Mungovi. Stačilo ji položit venku a trošku zburcovat poplach, je o ni dobře postaráno, byl jsem se za ní už podívat. Pak jsem se vrátil pro toho kluka. Nejdříve jsem trošku zpanikařil, jestli není pozdě, protože sotva dýchal, ale nebylo. I když čas se mi rychle krátil s každým jeho chrčivým nádechem. A Voldemort samozřejmě čekal. Musel jsem přijít na něco, jak i jemu zachránit život a zároveň zajistit, aby mu několik vteřin nebilo srdce."

Zmijozel odtrhnul pohled od hladiny jezera a zadíval se na ruce ve svém klíně. Třásly se. „Co jsi mu udělal?"

____________________

Asi... Ahoj?

Ano, vidíte dobře, a můžete si poblahopřát mezi sebou, protože jste mě k tomuhle donutili Vy. Nejdřív jsem byla naštvaná, protože i přes to, že jsem napsala vysvětlení na svůj profil, stále tu přibývaly komentáře typu "kdy bude další díl". A to autora zamrzí, protože se pak cítí špatně, že nic nepřidává. 

Ale díl je tady. Jsem za něj ráda, protože to, že jsem ho za hodinku ani ne napsala dokazuje, jak moc mi psaní příběhů chybí, ale teď už opravdu do Vánoc nic nečekejte. Seminárka do školy je prostě seminárka do školy a já ji musím dopsat. Takže Vás tímto upozorňuji, že pokud ji nedopíšu, je to na Vás, pokud zítra zaspím, tak je to na Vás a pokud budu ve škole mrtvá, je to zase na Vás. Už jsem měla totiž dávno spát. :D

Snad jste si ale díl užili a více z Vás teď pochopí, že škola má bohužel přednost. 

Přeji klidné poslední dny školy a hezké Vánoce, pokud už nic do 24. prosince nestihnu napsat (doufám, že stihnu). :)

~Matthew~