„Je už celkem pozdě, měl by sis jít odpočinout nebo sebou sekneš," zašeptal tiše Harry, když společně s blonďákem stál v kuchyni u linky a umýval nádobí, které poté blonďák nešikovně utíral a uklízel do polic.

Harry mu na to ale nic neřekl. Naopak si jen tiše užíval jeho pozornost. Nasával sladkou vůni a nenápadně se lokty otíral o ruce vedle těch svých, jako by jen tak náhodou. Blondýn sebou nejdříve lehce, skoro neviditelně, škubal, ale poté si nějakým způsobem zvykl a nedal na sobě nic znát.

„Půjdu," přikývl Draco a převzal od Harryho poslední hrníček, který otřel už vlhkou látkou a uklidil do poličky nad sebou. „Jen první použiju tvoji koupelny, jestli-"

„Nevadí."

Draco se pousmál. „Díky." V tichosti poté položil utěrku na zapnuté topení a zmizel za rohem obýváku ve směru koupelny.

Harry se usmál. Takhle chvíle byla totiž po dlouhé chvíli jediná, kdy měl chuť se upřímně usmát a nerozdávat jen faleš. Úsměv ho ale přešel ve chvíli, kdy si uvědomil, že tohle není napořád. Tohle byl totiž jen přechodný stav. Až on sám se ze svého zranění pořádně vylíže a Draco se trošku vzpamatuje, bude muset tohle své útočiště opustit a blonďáka odvést zpět do bezpečí Bradavic. A to se mu ani v nejmenším nechtělo.

Jeho vlk mu nabízel spíše jiná řešení, jako třeba válet se v posteli. Ale ne sám, jen s druhou osobou. Přesněji s nakřáplým zmijozelem, který by se mu poddal a on sám by mu mohl ukázat všechny taje, které skrývá splynutí. A že toho nebylo málo, co se dozvěděl od Remuse.

Povzdechl si. O tomhle šťastném konci si mohl nechat leda tak zdát dlouhé růžové sny. Nemohl stále jen pochodovat po bytu s růžovými brýlemi na očích. Realita byla jiná a o mnoho krutější. Tak zlá. Ale musel jí čelit, jinak to nešlo.

Věřil totiž i tomu, že Voldemort za ním poslal i tak své věrné ručičky, aby v celé čtvrti pozorně hlídkovali. A to i přes to, že mu svůj názor na smrtijedy podal dost jasně. Nemělo to význam. Žádný. Voldemort si vždy dělat, co se mu zachce a to, že teď má vládu nad Harrym, na tom nic neměnilo.

Harry pomalu pozhasínal světla, jak se blížil přes obývák ke své ložnici, kde se nacházela i koupelna. Kolikrát na tom totiž byl sám tak moc bídně, že dále by dojít nedokázal.

Obvázaná ruka ho z podivného důvodu zasvrběla, když sahal po klice a stlačil ji směrem dolů. Dveře se s lehkým zaskřípěním otevřely a Harrymu se naskytl překvapivý pohled.

Draco seděl na okraji manželské postele přesně naproti dveřím. To by ho tolik nezarazilo, jako spíše oděv, ve kterém tam blondýn nejistě seděl a upíral pohled někam do úrovně Harryho prsou. Měl na sobě totiž jen cizí volnější bílou košili. Harryho košili. S dvěma knoflíčky navrchu nezapnutými a navíc ještě k tomu žmoulajíc příliš dlouhé rukávy v třesoucích se dlaních.

Harry naprázdno polkl. Díky košili totiž nevěděl, jestli Draco má na sobě ještě něco dalšího nebo tohle, co je vidět na povrch, je vše. Nervózně si olízl rty a poté pohled uhnul stranou, aby zbytečně nedráždil vlka.

Ten se totiž opět začal drásat na povrch, a proto Harry jednou rukou pevně stiskl rám dveří vedle svého boku. „Co to děláš?" zeptal se těžce a sípavě se nadechl.

Blonďák chvíli mlčel, než na sobě Harry ucítil jeho oči v oblasti své tváře. „Chci to udělat."

Harrymu se zatmělo před očima a tak rychle hlavu nasměroval vzhůru ke stropu. Pomalu se zhluboka nadechl, než ji znovu uložil do přirozené polohy a otevřel oči. Nedíval se ale na chlapce, ale na svůj vlastní polštář vlevo od bledých stehen. „Budu spát v obýváku," vydoloval ze sebe za strnulé chůze, když přešel ke své straně postele, kde obvykle spával a uchytil do rukou svůj polštář. Když se ale otočil zpět ke dveřím, málem vrazil do blonďáka, který se mezitím tiše přesunul za jeho záda.

„Ne, nebudeš. Budeš spát tady," objevil se v Dracově hlase lehce panovačný tón, který Harryho uši už opravdu dlouho neslyšely. Nebyl na něho proto také zvyklý.

Zatnul čelist. „Je to můj byt a já si můžu rozhodnout, kde budu spát," upozornil tiše a zároveň varovně. Hodiny v obýváku tiše cinkly, aby oznámily jednu hodinu ráno. Jen malá stolní lampička osvětlovala jinak tmavou místnost.

„Tvůj byt to sice je, ale já jsem tvůj druh a-"

„A co jako?"

„A chci ti pomoct!" Lehce zvýšil zmijozel hlas. „Je to vlastně moje chyba, že teď tě má v rukou ten... ten... slizkej hnusnej had bez nosu! Chci ti proto pomoct a jediné, co pro tebe opravdu můžu udělat já sám je, že se s tebou spojím. Sám jsi to řekl, že jen tak ti mohu pomoci! A já to chci udělat. Je mi jedno, jak moc to bude bolet, já ti věřím a chci, abys to udělal. Abys tak pomohl sobě i mně. Jestli si to totiž stále dobře pamatuju, tak nejlepší výhodou jsou společné síly a myšlenkové dorozumívání. Už žádné dopisy, stačila by myšlenka a budeš vědět přesně, co dělám, kde jsem, jak se mám. A naopak! Taky už mě nebaví se stále jenom bát, jestli ti něco neprovedl! Copak to nechápeš?!"

Harry zůstal na blonďáka naproti sobě opařeně zírat s pusou lehce pootevřenou. Tak nějak mu na to neměl co říct. Vzal mu všechna slova na argumentaci z úst a on sám se teď tak neměl s čím ohánět.

Ten zatracený zmijozel měl totiž pravdu. Zatracenou pravdu. Jak mu to teď asi tak měl vymluvit, když mu to pár hodin zpátky potvrdil.

„To nejde," zavrtěl i přesto ale Harry hlavou. Cítil se povinen to blonďákovi rozumně rozmluvit, i když věděl, že Malfoyova síla by mu byla více než k užitku. A ještě lépe by mu bylo, kdyby se mohl kdykoliv ujistit, co se s jeho druhem děje.

V téhle chvíli dokázal vycítit napětí a vztek a dříve dokázal rozeznat nebezpečí od rozrušení, ale se spojením by přišla hromada dalších pocitů. Tak moc po nich toužil, ale nešlo to!

Vlk pevně spoutaný v řetězech sebou zoufale zaškubal a zakvílel.

„Jistě... Chrabrý nebelvír," zavrtěl Draco v pochopení hlavou, „tak to hold budeme muset udělat po zmijozelsku, když jinak nedáš!" přivřel oči a než se nebelvír zmohl na i jen slovní odpor a výmluvy, zmijozel konal.

Udělal dva rychlé kroky vpřed, vztáhl ruce nahoru k Harryho tvářím a po stáhnutí překvapeného obličeje k sobě dolů políbil suché rozpraskané rty.

_______________________

No jo, je tady, zase po nějaké době. Je mi líto, že to bohužel nějak nezvládám a přijde mi, že o prázdniny jsem prostě línější než o školu. :D Nebo takhle... Dnes v noci to bylo zase poprvé po asi čtyřech dnech, kdy jsem si zapnula noťas... 

Je to docela... divné vzhledem k tomu, že o školu jsem na noťasu denně. O.o 

No nic, no nic, dejte vědět, jak se Vám líbilo a jak hodně stojíte o pokračování! :P

~Matthew~