„Hej, Draco?" drkla do něho během snídaně Pansy po jeho boku, když se už jen notnou chvíli obvázanými dlaněmi s příborem přehraboval ve své ovesné kaši. Na ošetřovnu jít nemohl, protože opravu netušil, jak by to všechno vysvětlil.

Draco jen ale neurčitě něco jako odpověď zamručel a dál byl myšlenkami někde úplně jinde. Přesněji u minulé noci. U vlkodlaka, který mu zachránil život. Čím víc nad tím totiž uvažoval, uvědomoval si spoustu věcí. Jako třeba to, že ten někdo byl zřejmě opravdu z řad studentů, měl sakra dobré sebeovládání a že teď věděl, že Draco byl tam, kde být správně neměl.

To proto mu chtěl vidět do tváře. Zároveň také viděl, jaký je Draco zbabělec. On sám jen čekal, kdy si na něho ostatní studenti začnou ukazovat nebo se při pohledu na něho smát, ale nic takového se nestalo. A to ho užíralo. Bylo to k vzteku, až měl chuť skřípat zuby.

Chtěl vědět, kdo byl ten vlkodlak. Přímo po tom toužil, protože už si připadal paranoidní. Kamkoliv se hnul, cítil na sobě něčí oči, ale když zvedl svůj pohled, nikdo se na něho nedíval. Nechápal to. A kvůli tomu byl také více protivný než jindy.

„Draco! Ty mě vůbec neposloucháš!" vykřikla Pansy a na svého přítele se zamračila.

Draco k ní zvedl otrávený pohled. „Nemám náladu, Pans..." zamumlal jen a dál se přehraboval v jídle.

                                                                                                 ***

„Harry, měl bys mu to říct!" zamračila se za rychlé chůze Hermiona po Harryho boku a poté střelila pohledem po Ronovi, aby ji snad podpořil.

Zrzek se mírně zakoktal, když hledal slova. „J-jo, měl bys. Sice mi je to proti srsti, ale vím, že ty sis to nevybral."

Harry protočil očima a prudce se zastavil. „A co mu mám jako říct? Ahoj, hele, vím, že to zní hrozně, ale už delší dobu vím, že jsi můj celoživotní druh, protože jsem vlkodlak a mě bolí, když se mnou nejsi? Sakra proberte se! Je to Malfoy!"

Hermiona si povzdechla. „Tohle by ale mohl pochopit. Nemůžeš za to, že si ho vlk v tobě vybral..." zašeptala, jako by se snad bála, aby je nikdo neslyšel.

Harry si frustrovaně prohrábl vlasy. „Jednou mu to řeknu, ale ne teď," zavrtěl poté hlavou a opět se tentokrát pomaleji rozešel na snídani.

Ron se zařadil po jeho boku a chytil rychle i Hermionu, aby tam nezůstala opařeně stát. „Hele, Harry, jak dlouho vůbec víš, že... no... že je tvůj druh?"

Tmavovlasý se zamyslel, ale nijak dlouho mu to zase netrvalo. „Asi půl roku," přiznal nakonec.

Hermiona zalapala po dechu. „Tak dlouho? Harry! Víš přece, že ti to může ublížit!" Opět se ozvala, takže na sebe i prozradila, že si o Harryho problému něco přečetla.

„Vím..." povzdechl si obrýlený chlapec. „Když ono to není tak jednoduchý. Za všechno může ten pokažený lektvar, co tenkrát vybouchl ve třídě. Od té doby se dokážu proměňovat, kdy chci a v noci nemůžu pořádně spát, protože chce moje tělo proměnu a jít běhat. Plus po proměně nepotřebuji nic dospávat, nejsem unavený. Navíc se moc nepodobám ostatním vlkodlakům a i oni si toho všímají. A vždy se dokážu ovládat. O úplňku si sice moje tělo proměnu vynutí, ale ovládám se. Vím, co dělám..." potřásl Harry hlavou. Už dávno se smířil s tím, co se stalo a rozhodně za to Remuse neobviňoval. Byla to jen jeho vlastní chyba, když ho šel slepě za úplňku hledat. Ale tohle mu nedávalo smysl. Jak mohl lektvar ovlivnit jeho vlkodlačí stránku?

„I tak Harry. Našel sis druha, a jestli mu to neřekneš a nepokusíš... se s ním sblížit, může tě tvůj žal po něm zabít..." zašeptala Hermiona. Nechtěla o svého kamaráda přijít.

„A co když mě odmítne, Mio? Je to úplně stejné. To mu to radši říkat nebudu."

„Sice nerad, kámo, ale musím souhlasit s Miou. Měl bys to alespoň zkusit," zašklebil se Ron a poté jim otevřel dveře do Velké síně, aby se mohli posadit na svá obvyklá místa u stolu. Snídaně už byla v plném proudu.

Harry stejně jako poslední půl rok se sesunul na lavici čelem ke zmijozelskému stolu a pohledem nenápadně sjel blondýna, který byl dnes podivně zamlklý a strnulý. Nedivil se mu. Potom, co v noci zažil, by do smíchu asi nebylo nikomu. Harry ale jen stále nechápal, co tam Draco dělal. Ještě k tomu za úplňku.

Hermiona ho pod stolem kopla do holeně. „Nezírej na něho tak! Všimne si toho!" zasykla na něho.

Harry rychle sklopil oči a přejel si dlaní po ráně na předloktí obvázané obvazem, kterou utržil při nočním souboji o Draca. Moc dobře věděl, komu to zlomil ruku, ale nehodlal to onomu studentovi připomínat. Ten si to totiž určitě nepamatoval. Byl pod nadvládou úplňku.

„Takže," začal nejistě Ron, „neřekneš mu to?"

Harry měl sto chutí podrážděně se naježit, zavrčet a následně Rona zakousnout, jak do něho neustále i s Hermionou ryli. „Řekl jsem, že mu to řeknu. Jen nevím, kdy. Stačí?"

„Ne," zavrtěla Mia hlavou. „Chci, abys mu to řekl co nejdříve. Dokud si bude pamatovat, žes mu zachránil život a on ti je také něco dlužný."

Harry zmučeně zasténal a zakousl se do namazaného toustu. „Jste fakt otravní, víte to?" řekl jim, když polknul sousto, aby si mohl ukousnout další.

Jeho dva věrní kamarádi se po sobě podívali.

Harry nad nimi nemohl jinak, než zavrtět hlavou. „Fajn, máte nějaký nápad, jak mu to říct, aby nezačal vyvádět?"

Hermiona se zamyslela, ale podle jejího výrazu nenašla žádné řešení, kde by Draco nebyl minimálně na útěku. „A co se s ním setkávat nejdříve ve druhé formě. Abys mu ukázal, že ti může věřit a že poté bude brát tvoje slova vážně."

„Nemyslím si, že to pomůže, Mio. Tebe by nevyděsilo, kdyby ti někdo přišel říct to, co se chystám já říct jemu?"

Hermiona sklopila hlavu. „Máš pravdu..."

Ron svou kamarádku pohladil na uklidněnou po rameni. „A co takhle mu zkusit třeba psát dopisy. Dopisovat si, ať o sobě něco zjistíte. Ty se mu v nich přiznáš, že seš ten z lesa. Bude zvědavý a bude se po tobě pídit, tomu věř."

Harry na zrzka několik chvil jen zamyšleně hleděl. „Hm..."

______________________

Hezký večer, možná ráno!

Pro ty, kteří toto čtete ráno, tak je tenhle díl zprávou, že tento týden už nic jiného nepřibude. Asi zřejmě. :/ Ti, kdo čtete ještě v neděli, tak... jste to snad pochopili. :D

Každopádně ale protože jste se zlepšili v komentování, přidávám kapitolu dnes. Jako povzbuzení pro ty, kteří jako já musí do školy a nemají prázdniny! :D

PisálekMaty