Blonďák celý schvácený vyšel z laboratoře a unaveně si povolil uzel na kravatě. Hned na to rozepl první dva knoflíčky bílé školní košile a před šedé oči si rukou zvedl malou lahvičku s ne zrovna vábně vypadající a vonící tekutinou. Jak ale četl v knize, přesně takhle měl lektvar vypadat.

Pomalu se i s ním rozešel do obývacího pokoje, kde už znovu začínalo být šero. Jen z toho vydedukoval, že strávil uvnitř nad kotlíkem zbytek noci a skoro celý den.

Zabodl pohled do prázdné pohovky a zamračil se. Harry, jak se zdálo, se přemístil do ložnice. Kam jinam by šel. Draco si v duchu vynadal, že na chvíli od lektvaru neodběhl a rychle vlkodlaka nezkontroloval. Určitě měl bolesti a to ani nemluvil o tom, jestli rána začala hnisat.

Rychle se proto bez řečí rozešel na chodbu, kde se nacházely dveře do ložnice. K blondýnově překvapení byly zavřené. První na neprůhledné sklo zaklepal, a když se nic neozvalo, opatrně nakoukl dovnitř.

Černovlasý mladík spal se rty lehce pootevřenými a po spánku mu sem tam stékal pot. Když ale uslyšel lehké vrznutí dveří, otevřel oči a škvírami se na blonďáka zadíval. „Máš ho?"

Draco pomalu přikývl a rozešel se k posteli. Druhý mladík se mezitím vyškrábal do sedu a záda si podepřel polštářem. Zmijozel usedl na kus volné matrace u jeho nohou a bez slov mu podal lektvar.

Harry se zašklebil. „Tak na zdraví," lehce ho vyzvedl, než zavřel oči a rychle ho do sebe vyklopil a polkl. Následně se otřásl. „To je snad horší, než kostirost."

Blonďák se lehce kousl do rtu a sklopil pohled. Skrz zatažené žaluzie dovnitř neproudilo skoro žádné světlo, ale i tak nepochyboval, že Harry jeho výraz velice dobře vidí. A to i přesto, že mu chybí brýle. Ten fakt ho zasáhl plnou vahou. Proto na něho tehdy nemohl přijít. Jako vlkodlak už brýle nepotřeboval a tak je na jejich slepé schůzky ani nenosil.

„Co se děje..." promluvil na chlapce jemně Harry a natáhl obvázanou ruku, aby se dlaní mohl dotknout Dracova stehna.

Zmijozel sebou cukl a pohled urychleně zvedl. Následně si jemně odkašlal, aby si pročistil stažené hrdlo nervozitou.

„A neříkej, že nic," přerušil ho Harry dříve, než se sebe stačil vypravit byť jen hlásku. Moc dobře na něm poznal, že něco prostě v pořádku není. A asi mi i docházelo co. Byl to on sám. Dopis, co mu před pár dny nechal na hrudi, si už určitě Draco přečetl a i přesto mu odpověď nepřišla. A to mohlo znamenat, že o něho zmijozel prostě nemá zájem.

Draco pohled znovu se zavřenými ústy sklopil. Poté se ale trošku naklonil a z kalhot vytáhl zmuchlaný kus pergamenu.

Harry překvapeně vydechl nosem.

„Chtěl jsem ho odeslat," vydechl tiše blonďák, ale dopis v dlaních nerozložil, „ale asi jsem na to neměl dost odvahy," pousmál se nejistě, načež pohled znovu zvedl.

Harry chvíli mlčel, než znovu promluvil. „Co v něm je napsaného?"

Draco si pomalým pohybem zasunul několik světlých pramenů vlasů za ucho, aby je neměl v očích. „Přiznání. Ale už ti ho teď nemůžu dát."

Tmavovlasý nebelvír nechápavě zamrkal. „Proč bys nemohl?"

„Protože už mám zase jiný názor."

V místnosti zavládlo celkem tíživé ticho, až měl Harry pocit, že blonďák vedle něco musí slyšet splašený běh jeho srdce.

Draco ale následně začal mluvit sám. „Vlastně jsem tam napsal, že mi na tobě záleží, ale v jiném slova smyslu, než to máš ty. A že tě nechci zranit. Že bych tě chtěl první pomalu v klidu poznat a pak teprve dělat závěry, jenže... Jenže teď je to jiné. Když jsem utíkal z Bradavic a Lupin mě na chvíli zadržel, řekl jsem mu, že za tebou chci jít, protože jsi jediný člověk, který mě kdy pochopil..." zahleděl se dlouze do zelených očí.

„A teď je to tedy jak?" zašeptal s obavou Harry. Bál se odpovědi asi jako dítě svých nočních běsů.

„Potom jsem se mu ale vytrhnul a utekl. Naivně jsem si myslel, že i když je hůlka tvoje," vytáhl z kapsy i Harryho hůlku a položil ji na peřinu před sebe, „že mě bude i tak poslouchat. Ale přepočítal jsem se. Místo na panství mě dostala do mudlovského Londýna, kde jsi mě našel ty. A pak si za mě i bojoval. Znovu. S čímž jsem ani snad nepočítal. Až ale díky té ráně mi došlo, že mi na tobě záleží víc, než jen jako na příteli. A vzpomněl jsem si... Vzpomněl jsem si na ten... Polibek..." sklopil zmijozel hlavu, jako by se snad styděl za své lehce červené tváře.

Harry se pousmál, ale nechal Draca mluvit dál samotného.

„A díky tomu mi možná poté tady v... Laboratoři došlo, že ten pocit tam venku, ten strach o tebe, to jak mi zběsile tlouklo srdce a dech mi vázl někde v hrdle, že to není něco obyčejného. Takhle jsem se ještě o nikoho nikdy nebál. Neměl jsem s čím moc porovnávat, ale jedno mi došlo jistě. Díky Pansy. U stolu v Bradavicích do mě vždy hustila tyhle kecy. O tom, jak cítí motýlky v podbřišku, jak jí rychle tepe srdce v hrudi, kdykoliv se na toho dotyčného jen podívá. Jak na něho stále myslí. Jak má o něho strach. Jak trne hrůzou, když ten dotyčný odchází domů ke své smrtijedské rodině. A mluvila tak vždycky, jen když byla zamilovaná."

Harrymu se po čas vyprávění ve tváři formoval stále větší a širší úsměv, až odhalil i své perfektně bílé rovné zuby. „Takže si myslíš, že jsi zamilovaný?" zeptal se ještě trochu opatrně.

Zmijozel sebou škubl a kousl se zevnitř úst do tváře. Následně ale beze slova vzal dopis a roztrhal ho na čtyři větší kusy, které nechal ležet na svých stehnech. A až poté odhodlaně zvedl své šedé oči k těm Harryho zeleným a promluvil: „Jestli to, co mi ona popisovala je zamilovanost... Pak asi ano."

____________________

A je to tady, začínáme se blížit k tomu, co si asi všichni z Vás přejí, že? :D

Snad bylo hezké počtení. :)

~Matthew~