Harry zatnul čelisti pevně k sobě, ale nikoli potlačovanou bolestí, ale rozzuřením. Začalo mu totiž docházet, co tohle mělo znamenat. Kdo jiný by se pokoušel Harryho zlikvidovat, než samotný Voldemort? Nebo spíše, kdo jiný by zkoušel jeho reflexy a jak je na tom dobře s obranou...

Ta noha se mu ale za žádnou cenu nelíbila. Bolest sice nijak zvlášť teď nevnímal, ale věděl, že později ve své podobě bude.

Blonďák vedle něho se jemně dotkl srsti v oblasti jeho lopatek a tím tak přilákal Harryho pozornost. Šedé oči byly nejisté a mladík zamlklý. Neřekl jediné slovo, jen stiskl lehce v pěsti několik jeho chlupů a oplácel mu pohled.

Harry tiše zabručel, než klesl na zem do lehu a hlavou naznačil zmijozelskému chlapci, ať si vyleze nahoru.

Draco nejdříve nechápavě zamrkal. „Mám vylézt nahoru?" zeptal se poté nevěřícně a zavrtěl hlavou. „To ne, ublížím ti. Půjdu po svých," začal poté protestovat.

Harry lehce ohrnul pysky a jen výhružně se po blondýnovi po svém boku ohnal. Vzkaz to byl jasný. Okamžitě vylez nahoru nebo ještě uvidíš!

Blonďák sebou trhnul, ale nakonec s neochotným výrazem vyšplhal nahoru, a chytil se za Harryho srsti na krku. Mohutné tělo se pod ním poté opatrně zvedlo a pomalu se rozešlo s ušima nastraženýma. Přitom vlkodlak lehce napadal na pravou přední nohu, ale jinak nedal své zranění a zároveň oslabení znát.

Draco se na jeho zádech zamračil a více stiskl nohama vlkovy boky, aby nespadl. Co tak totiž sám sledoval vytřeštěně boj dvou zvířat, i on si stačil všimnout té věci, že druhému tvorovi od úst doslova kapala pěna. Jen proto doufal, že to není nic vážného a Harry ví, co s kousnutím dělat.

Nechtěl si to moc teď přímo před ním přiznávat, ale měl o něho docela strach. Bylo zvláštní, když viděl přiznání na pergamenu a teď poprvé od té doby zase Harryho viděl živě. Sice ne jeho pravé já, ale i tohle se počítalo.

Vlkodlak s ním přeběhl přes silnici a poté se několika uličkami propletl k jakémusi panelovému domu. Tam se přihrbil a nechal zmijozela sklouznout na zem. Poté do hlíny tlapu nakreslil číslo třicet devět. A Draco pochopil.

Vytáhl Harryho hůlku a za doprovodu zelených očí si odemkl hlavní vchod. Poté po schodech vyběhl do desátého patra, ale měl co dělat, aby cestu udýchal. Něco jako výtah ho použít nenapadlo.

„Alohomora," odemkl tiše dveře od bytu a vklouzl dovnitř. Poté rychle našel ložnici, kde se ale moc nerozhlížel a prostě ze skříně vytáhl tepláky a tričko s krátkým rukávem. S věcmi vyběhl na balkon a uzlíček vyhodil ven do tmy. Poté se nervózně postavil do chodby a čekal, jestli se Harry objeví.

Ani nemusel čekat dlouho, když se dveře otevřely a dovnitř tiše vešel černovlasý mladík. Jednou dlani si překrýval zranění na té druhé a zuby měl zaťaté. Zavřel dveře a vysíleně se o ně zády opřel. Stále krvácel.

Draco nejistě přešlápl, ale nic neřekl.

„Uvaříš mi lektvar?" vydechl najednou zelenooký mladík a Draco si až v té chvíli uvědomil, že na něm visí černovlásek očima. Nevěděl, jak se má chovat. Co má říkat. Teď před Harrym osobně. Harry s tím zřejmě moc ale problém neměl. Jen na něm stále vyčkávavě visel pohledem.

Draco přikývl.

Harry se natáhl zdravou rukou na věšáček, sundal klíč a hodil ho blonďákovi. „Dveře v kuchyni. Je tam kotlík a přísady a kniha. Najdi v ní lektvar proti vzteklině a uvař ho."

„První ti to ale obvážu, nemůžu tě nechat krvácet," vyhrknul Draco. Až poté si uvědomil, co z něho vyletělo za slova a nejradši by si v tu chvíli ukousl jazyk. „Totiž..."

„Nemusíš mi nic vysvětlovat," vyzvedl zelenooký mladík koutky úst a jen se bosí vydal do obýváku, kde se posadil na pohovku a nenuceně nastavil Dracovi svou ruku.

Blonďák se lehce zamračil, ale sesunul se na sedačku do Harryho těsné blízkosti. Následně se snažil potlačit překvapený výraz, když se na stůl před ním beze slov snesl bílý lékárnický kufříček a otevřel se. Nijak ale neváhal a rovnou sáhl po desinfekci ve spreji a obvazech.

K jeho neskonalé úlevě se Harry na nic neptal. Nevyzvídal a nesnažil se z něho stůj co stůj vydolovat slova. Jen se díval na jeho šlechtické, dlouhé bledé prsty bez záděrek při práci.

Blondýn nejdříve ošklivou ránu vydesinfikoval a jen koutkem oka kontroloval, jak na tom vlkodlak vedle něho je. S ohromením mohl jen sledovat, jak mladík vedle něho pouze zatíná čelist a jinak na sobě bolest znát nedává. Ani nepříjemné pálení desinfekčního přípravku. Zmijozel mu v duchu sklonil poklonu a začal ránu obvazovat. Nezbývalo mu totiž nic jiného, než doufat, že obvaz neproteče tak rychle a on stihne uvařit lektvar, než se rána zanítí.

Svou práci ještě zajistil malou sponečkou, načež vstal z pohovky. Dřív než ale udělal krok, ho hrubá dlaň chytila za útlé zápěstí.

Draco otočil k mladému vlkodlakovi hlavu.

„Děkuju," vydechl zelenooký a v jeho očích se zalesklo. Čím, to Draco nevěděl. Jen proto přikývl, a když ho jeho druh pustil, sebral klíčky a odešel do místnosti za kuchyní. K laboratoři sice měla opravdu daleko, ale k jeho překvapení tam našel prakticky vše, co pro tu chvíli potřeboval.

                                                                              ***

Harry se mezitím opatrně s bolestným sykáním přesunul do ložnice a svalil se, tak jak byl, do čistě voňavých peřin. Nebyl tu sice dlouho, ale kouzlo čistoty, jak se zdálo, stále působilo výborně.

Stačilo jen málo, když zavřel a o pár minut později se propadl do hluboké dřímoty. Mohl si to dovolit. Byt byl opatřen tolika kouzly, že se nikdo momentálně bez jeho svolení nedostane, tím si byl celkem jistý. 

_____________________

Tak tady to je, další příděl po relativně krátké době, co říkáte? ;)

~Matthew~