Byla už hluboká noc, spíše nad ránem, ale stále tma, když se Harry rozhodl risknout přeměnu v ulicích tichého Londýna, kam ho dovedla pachová stopa. Lidský čich byl ale i s vlkodlačím genem v krvi příliš slabý, takže při každém zavátí nočního vzduchu stopu ztratil.

Tiše se proto v jedné hodně tmavé uličce přeměnil a jako vlkodlak se plížil ve stínech ulic, co nejdále od osvětlení. Mohutné tlapy s drápy nevydávaly vůbec žádný zvuk. Žádné cvakání drápků jako u psa, našlapoval tiše spíše jako kočka, i když měl mnohem blíže k psovi. Vlk v něm se ale prodral na povrch také – tiché pronásledování kořisti.

Uši měl nastražené a každou chvíli jimi zahýbal do stran. Nos vysoko nad zemí vstřebával známou vůni. Oči zkoumaly okolí. Nikde nic.

Nevěděl, co tady v ulicích Draco dělal, ale stopa byla jasná. Pach ho prozradil.

Mohutné vlkodlačí tělo se lehce přikrčilo a poté přeběhlo na druhou stranu ulice do centrálního parku. Po trávě se vydal hlouběji a naprosto bez problémů se vyhýbal štěrkovým cestičkám, které by pod jeho tlapami určitě ne jednou zakřupaly.

Pach náhle zesílil.

Harry ve své druhé podobě zvýšil tempo do tichého poklusu a zabočil za několik jehličnatých stromků. Zklamání a lehké zneklidnění se dostavilo prakticky ihned, když na jedné větvi zahlédl viset dlouhý černý plášť. Dracův hábit se lehce houpal ve vánku, naprosto osamoceně a bez jeho majitele. Vlkodlak uvnitř Harryho nesouhlasně zavrčel, až zvuk Harry neudržel jen v sobě, ale vyslala ho i ze svého hrdla ven. Ani jemu samotnému se tohle nelíbilo. Proč by tu Draco v nočním chladu zahazoval jedinou svou vrstvu navíc, aby se udržel v teple?

Křupnutí větvičky ho donutilo prudce zvednout hlavu a natočit ji spolu s ušima v pozoru do strany. Přimhouřil oči a poté ho instinkt lovu donutil i sklopil hlavu. Za keři nedaleko proběhl pár nohou a opatřený zřejmě kouzlem pro tichý pohyb utíkal dál.

Harry začenichal a nechal pach proniknout až hluboko do sebe, kde rozeznal velice dobře známou vůni. Kdyby to šlo, asi by se jako vlkodlak i zamračil.

Místo toho jen podrážděný vyrazil za utíkajícím chlapcem, který zřejmě nevěděl, že je pronásledován Harrym. Spíše tušil, že ho někdo sleduje, ale nevěděl kdo. Mohl si myslet, že jde o někoho od Voldemorta. Nebo dokonce o samotného profesora Lupina. Vlkodlaka. Druhá varianta i odpovídala tomu plášti. Zmijozel nebyl hloupý a pokud věděl, že je sledován vlkodlakem, věděl, že ho pachová stopa na plášti zmate a minimálně zdrží.

Uvažoval správně, ale to by ho nesměl sledovat právě Harry.

Tiše, jako právě vlk na lovu, blonďákovi nadběhl za keři, a když si byl na sto procent jistý, že už se nachází před ním, vyběhl z poza keřů mladíkovi přímo do cesty.

Blonďák vylekaně nadskočil a zřejmě měl i co dělat, aby nevykřikl. Nakonec se ale udržel a nasadil si na tvář vzpurný výraz hodný Malfoye. „Nevrátím se!" zasyčel zřejmě v domnění, že se opravdu jedná o Remuse.

Harry se mu ale nemohl divit, ve tmě se vlkodlačí oči a celkově tělo těžko poznává. Sám se proto svému druhovi rozhodl napomoct, když změnil své postavení a lehce sklonil hlavu více k zemi. Poté lehce pobaveně zastříhal ušima a stejně tak mávl ocasem.

Zmijozel sebou po tom pohybu škubl a přimhouřil ve tmě oči. Následně udělal nejistý krok blíže. „Pottere?" zamumlal nevěřícně a vytáhl Harryho hůlku, která se jako na povel rozsvítila.

Harry musel odvrátit hlavu, jak mu náhlé světlo podráždilo zrak.

Draco hůlku ihned poté urychleně zhasnul. „Promiň, jen jsem... se musel přesvědčit," vydechl omluvně a poté se ještě o několik kroků k mohutnému tělu přiblížil. „Co tady děláš?" zavrtěl hlavou v nechápajícím gestu.

Mladík ve vlkodlačím těle tu chvíli proklínal za to, že se spolu stále nemůžou dorozumívat v obou podobách. Proto jen ze svých zad opatrně zuby stáhl černý kabát a podal ho v tlamě zmijozelskému chlapci.

Ten ho nejistě přijal a rychle se do něho navlékl. Nehty na rukou měl úplně fialové, jak uprostřed noci běhal jen v košili a kalhotách ze školy. Harry mu měl chuť vynadat za to, jak byl nezodpovědný a neopatrný. Jako malé dítě!

Náhlý zvuk za hranicemi parku ale upoutal Harryho pozornost více, než zmrzlý zmijozel těsně u něho. Ve stínech se přikrčil a odhalil pysky v mohutném výhružném zavrčení. Očima sledoval každý kout kolem sebe a Draca.

„Co je?" zašeptal nechápavě blonďák a díky napjatému tělu vlkodlaka vedle sebe se mu stáhlo úzkostně hrdlo. Bez vlastního vědomí uděl několik rychlých kroků blíže k Harrymu a i přes počáteční strach, se k jeho srsti na boku přitiskl. Rozhodně mu totiž věřil více, než mudlovskému parku kolem sebe.

Harry díky svým výborným smyslům ale útok očekával, takže když se tělo dalšího vlkodlaka na něho vrhlo z poza keřů, stačil se v obraně přetočit a uchránit blonďáka před ostrými zuby vzteklého zvířete.

Druhý vlkodlak mu ale nedal ani chvilku a ihned vystartoval v dalším útoku, kdy Harry sám musel vytasit své zuby a drápy. I tak se mu ale podařilo boj přesunout o kus dál a rychlým přehodnocením naplánovat své další kroky.

Něco mu ale nesedělo. Vlkodlak naproti němu měl totiž u huby pěnu, jako liška, která byla nakažená vzteklinou. A jeho pohled nebyl upřený na nic. Jako by byl slepý.

Harry se pod tíhou druhého těla náhle převalil a několikrát se s druhým zvířetem překulil, než sám mohl v dobrém úhlu natočit hlavu a bolestivě se zakousnout hluboko do druhého těla. Sám ale utrpěl od lehké nepozornosti už několik ran a krvácel. A měl toho akorát tak dost. Popohnaným hněvem silou ze sebe druhého vlkodlaka shodil a sám vystartoval tak prudce, že druhý tvor neměl šanci zareagovat včas.

Harryho silné zuby mu projely životní tepnou na krku a vlkodlak sebou stačil jen několikrát škubnout, než v sevření velké tlamy ochabl úplně. Až poté Harry povolil a osrstěné tělo se zhroutilo do rozryté trávy k jeho předním tlapám.

Své zelené oči přesunul na mladíka přitisknutého o několik metrů dál u stromu. Třásl se a v očích měl jasně zřetelný strach. Když se ale poté rozešel rychle k Harrymu, vlkodlak pochopil, že to nebyl strach z něho, ale o něj. Silně totiž krvácel na přední noze, kde ho teď už mrtvý vlkodlak pokousal a zřejmě vyškubl i kus masa.

A k Harryho překvapení se rána vůbec nehojila.

______________________

Ahoj! 

Vím, vím, byla to opravdu dlouhá doba a upozorňuji radši, že nevím, kdy se dostanu zase k psaní téhle povídky. Začala mi brigáda a přijde mi, že času mám kolikrát méně než o školu, i když to není možné. :D

Trošku jsem si ale ujasnila, co v téhle povídce chci a hlavně co chci za konec a podle toho se také budu řídit. ;)

Snad se díl líbil, potěšil a vy mi budete držet pěsti k dalšímu psaní. :)

~Matthew~