Na večeři se Harry nedokázal moc dobře ovládat a tak nebylo divu, že skoro stále očima nenápadně visel na Dracovi. Blonďák totiž seděl naprosto klidně a nedal na sobě znát rozhození z předchozí situace. Po jeho pravici jako vždy seděla Pansy a něco do něho hustila. I na tu dálku ale poznal, že ji Draco absolutně nevnímá.

Nott se na večeři neobjevil. Byla to škoda, ale alespoň se nemusel vyhýbat pohledu na něj, aby se hlasitě nerozesmál.

Po večeři se s Nevillem odklidil do věže, kde se s ním ve společenské místnosti rozloučil a sám se šel jen osprchovat a následně zalezl do postele pod teplou peřinu.

                                                               ***

Ráno se Harry vzbudil celý rozlámaný a měl dost silný pocit, že je prostě přespaný. Když poté tichým Tempus zjistil čas, ničemu se nedivil. Spal více jak deset hodin, což bylo prostě moc a jeho tělo to nějak nezkouslo. Jako vlkodlak měl energie podstatně více a stačilo mu i šest hodin na spaní, aby byl zcela fit.

Pomalu se ale i tak donutil vyhrabat z postele, kterou nechal v tom stavu, jak z ní vylezl a po rychlé očistě se už oblečený vydal na pozdější snídani.

Jak ale zjistil, nebyl zdaleka jediný, kdo si dnes přispal, protože Velká síň byla naprosto přecpaná studenty, kteří se bavili o svých plánech na víkend a u toho snídali.

Harry se sesunul se zíváním na lavici vedle Nevilla. „Ahoj..." zamumlal ještě tak napůl spící a natáhl se pro sklenici dýňové šťávy.

Neville se tiše zasmál. „No dobré ráno. Ty vypadáš, viděl ses?"

„Ne," pokrčil Harry laxně rameny.

„Je to vidět," ukousl Neville ze své vlastní snídaně a vyměnil si pobavený pohled s naproti sedícím Deanem.

Harry se zamračil. „Nechte toho s těmi pohledy, docela mě to znervózňuje," zamumlal a dlaní si připlácl vlasy k hlavě.

Neville se uchechtl, ale opravdu Harryho nechal být a věnoval se jen své snídani a rozhovoru s ostatními nebelvíry. Prasinky byly tématem snad celého stolu. Možná i celé Velké síně.

Harry toho využil ve svůj prospěch a zabrousil pohledem naproti, kde měl sedět jeho zmijozel. A blonďák tam opravdu seděl. Jen tedy jeho zevnějšek se Harrymu vůbec nezamlouval. Vlasy měl rozcuchané a pod očima se mu rýsovaly slabé kruhy od nedostatku spánku.

Nebelvír se lehce zamračil. Měl pocit, že ví, proč blonďák nemohl spát, ale vůbec se mu to tedy nelíbilo. Takhle by to totiž mohlo pokračovat dál a to nepřicházelo v úvahu. Bude si muset s Dracem promluvit. Aby se tím dopisem tolik neužíral. Nepochyboval totiž, že jeho problém se spánkem pramení právě tady.

Z jeho přemítání o tom, kdy by se s blonďákem mohl sejít a v klidu si promluvit, přerušilo hlasité třísknutí hlavních dveří Velké síně. Harry sebou jako většinu studentů cukl a přesunul ke dveřím svůj pohled, aby zjistil, co se děje.

Když tak ale učinil, doušek dýňové šťávy mu zaskočil v krku, až ho musel Neville zachránit bouchnutím do zad.

„V pohodě?" zeptal se ho tiše jeho pro teď nejbližší kamarád starostlivě.

„J-jo..." zachraptěl Harry a s rozšířenýma zorničkama hleděl na muže majestátně stojícího ve dveřích. Dlouhé blond vlasy mu splývaly pod lopatky a jeho zamračená tvář byla natočená ke zmijozelskému stolu. Chladné oči upíral jen na jednu jedinou osobu, která se pod tíhou toho pohledu stále více krčila.

„Draco..." zahřměl varovně, ale zároveň tiše Lucius Malfoy.

Draco sebou po tónem otcova hlasu škubl.

Lucius ale pokračoval, jako by snad ani svého syna nebral na vědomí. „Už jsem domluvil s ředitelem, že odcházíš teď hned se mnou."

V Harrym výrazně hrklo a zabodl své oči do zmijozela, který byl zřejmě stejně v pasti jako on sám.

„J-já-" pokusil se nakonec Draco namítnout, ale byl tvrdě přerušen.

„Hned!"

Zmijozel zoufale zabodl oči do své snídaně a pomalu roztřesenou rukou odložil vidličku, kterou do té doby pevně svíral v dlani. Celá Velká síň na blonďákovi v naprostém tichu visela pohledem, když se pomalu zvedl na nohy.

A poté Draco z nepochopitelného důvodu všech zvedl pohled a svýma šedýma očima se na malý okamžik setkal s těma Harryho. I od něho se ale zmijozel odvrátil a strnulou chůzi přešel místnost až k otci, který za nimi třísknutím dveře zavřel.

Harry prudce vstal od stolu.

V dalším kroku byl ale zastaven rukou své hnědovlasé kamarádky, která ho prudce chytila za zápěstí. „Harry, neudělej hloupost!" prosila ho.

Černovlasý se jí vztekle ze sevření vytrhnul. „Hloupost už jsem dávno udělal! Teď udělám jedinou správnou věc, kterou už jsem měl udělat dávno!" odvrátil se od dívky a rozeběhl se za překvapeného šumu z ven z Velké síně.

                                                                   ***

„Hůlku, Draco!" natáhl Lucius svou dlaň a počkal, dokud mu do ní syn nevloží jeho jedinou možnou zbraň. Když tak učinil, jedním prudkým pohybem ji přelomil v půli a její zbytky odhodil na zem před synovy nohy.

Draco sebou prudce cukl pod záchvěvem bolesti a do očí se mu nahrnuly slzy. Ven je ale nepustil. Jen hleděl do země k otcovým nohám a mlčky čekal.

„Počkáš tady a ani se nehneš," zasyčel tiše starší z dvojice a poté se rozešel pryč z místnosti, kterou ještě kouzlem zabezpečil. Už svému synovi nevěřil. V ničem.

Draco se v tmavé místnosti bez oken sesunul na zem, jak ho už jeho vlastní nohy neudržely. Poté se opatrně natáhl pro zbytky své hůlky a sevřel je v dlaních. Byla pryč. Navždycky. Moc dobře si byl vědom, že když kouzelník přelomí hůlku, tak už ji nikdy nezíská zpátky. A i jeho magie byla pro tu chvíli pryč. Byl bezmocný.

Zmijozel sevřel rty k sobě. Věděl, že je jeho otec svině, ale nikdy nevěřil, že dokáže zajít až tak daleko. Ponížil ho v Bradavicích, doslova odvlekl pryč, přelomil mu hůlku a teď ho tu nechal čekat jako prase na porážku, až přijde Voldemort. Nenáviděl ho. Tak moc ho nenáviděl.

V mysli mu proběhl obrázek zelených očí za skly brýlí, když se zvedl v Bradavicích od svého kolejního stolu. Sám ani nevěděl, proč se podíval právě na Pottera. Možná doufal, že ho zachrání jako vždycky všechny, ale byla to marná myšlenka. Vždyť Potter ani nevěděl, že se k temné straně přidat nechce.

A co jeho vlkodlak? Seděl tam někde? Viděl všechno? Draco znovu pocítil to známé pálení v očích. Rychle zamrkal. V tuhle chvíli by se totiž měl smířit, že zřejmě živí zdi tohohle panství neopustí. Už nikdy.

Dveře se s tichým zaskřípěním otevřely. „Draco Malfoy... Rád tě zase vidím, drahoušku..."

_____________________

Ehm, no... Půlka zlomu je tady a není to to, co jste většina z Vás očekávala... 

A díl je tu dnes, protože mám prostě asi špatnou náladu a potřebuju ji nějak zvednout. A na to jste nejlepším lékem vy, moji čtenáři.

Snad se líbilo. :)

~Matthew~