Až po tichém klapnutí dveří se Draco odvážil sundat si prudce šátek a celý strnulý si přejet prsty po jemně pálících rtech od polibku.

Samozřejmě, že už se líbal a mnohokrát dostal jen obyčejnou pusu, jako byla tahle, ale žádná nikdy nedosáhla tak moc vysoko a nevyvolala v něm tak silné pocity jako právě tahle. Nesmělý polibek od jeho vlkodlaka.

Pousmál se.

Ano, jeho vlkodlaka. Sice ho stále dráždilo, že neví, o koho jde, ale byl připraven pátrat a bojovat o jeho identitu. Protože jak se zdálo, tenhle kluk byl jediný, kdo znal jeho pravé já pod slupkou a dokázal mu porozumět. A toho si Draco nevýslovně vážil. Někoho takového potkal za svůj život jen jednou jedinkrát a přišel o něho za opravdu hodně krátkou dobu. Otec mu zakázal se s tím dotyčným stýkat a on jako malé dítě svého otce respektoval.

Lehce se kousl do rtu.

Pokud nepřijede domů podle rozkazu v dopisu, Lucius bude zuřit, o tom nepochyboval. Draco jen doufal, že nebyl schopný zajít nejdál.

Pomalu se postavil na stále ještě roztřesené nohy a s podivným mravenčením v žaludku opustil Komnatu nejvyšší potřeby.

                                                            ***

Harry se zamyšleně zahleděl do plamenů v krbu a u toho si dlaní podpíral hlavu. Už přemýšlel celkem dlouho a jeho společník ho v klidu nechal. Remus ho totiž nikdy do ničeho netlačil. Někdy si Harry říkal, že je jako jeho otec. Milý, hodný, ale dokázal být i přísný a nedělat ústupky.

Pomalu ke staršímu vlkodlakovi zabrousil očima a tiše se povzdechl. „Já nevím, Reme..." zamumlal a místo podpírání hlavy si začal prstem kreslit na látku, kterým bylo potažené křeslo.

Remus se pousmál a odpil ze svého poháru. „Neříkám, že jim musíš odpustit hned, ale časem bys měl, Harry. Jsou to tvoji nejlepší přátelé. Někdy mi přijdete dokonce jako sourozenci, to to chceš všechno jen tak zahodit?"

Harry sjel v křesle níž. „Já za to ale nemůžu! Vím, že mysleli i na mě, ale zároveň mi ublížili. Měli mi to prostě říct a tečka," založil si rozčíleně ruce na prsou.

Remus se tiše zasmál, načež odložil pohár na stolek před sebou. „Slyšel jsem taky něco o tvém druhovi, Harry. Sice přiznávám, mám stále obavy, ale nebudu ti bránit, pokud to tak uvnitř opravdu cítíš."

„Řekli ti, kdo to je?"

„Ano," přikývl starší, „a musím přiznat, že mě to ani moc nepřekvapilo."

Harry povytáhl obočí v němé otázce.

„Tak slepý nejsem. Mladý Malfoy je opravdu atraktivní mladík, co se vzhledu týče, ale docela mě zaráží, že se nebojíš jeho povahy a vlivu ze strany jeho rodičů. Na druhou stranu, vždycky jste kolem sebe kroužili jako sokové, takže jistá přitažlivost už mezi vámi fungovala dříve. Prakticky vždycky."

Harry zamrkal. Remus měl totiž pravdu. Jen teď ho k Dracovi netáhla rivalita, ale jeho vlk, který si ho zvolil jako svého druha. I to se ale počítalo. Lehce se pousmál.

„Už to ví?" zeptal se Remus tiše, když si všiml spokojeného výrazu na černovláskově tváři.

Harry sebou trošku provinile cukl. „Ne..."

„Neměl bys to tolik protahovat, Harry. Čím blíž a častěji u svého druha budeš, tím víc bude tvůj vlk netrpělivý. Bude chtít víc. Víc doteků, víc něžností. Bude na tebe tlačit, uvědomuješ si to, že ano?" mluvil Remus ke chlapci trpělivě.

„Já vím, Remusi, už teď mám problémy, ale... Bojím se, že mě Draco odmítne, když se mu prozradím."

„Máš z něho ten pocit? Tak moc mu nevěříš?"

„Nejde tu o mě!" vyhrknul trošku prudčeji Harry, ale vzápětí se zase uklidnil a zahleděl se do tančících plamenů. „On mi věří, přiznal se mi. Zároveň ale stále dychtivě zjišťuje, kdo jsem. Když jsem s ním, nenápadně se vyptává, sahá mi na obličej, jestli nenosím brýle, Reme! Přijde mi, jako by se ujišťoval, že nejsem Potter!"

„Ale ty jsi, Potter."

„Jo."

V místnosti na chvíli zavládlo ticho.

Harry se v křesle schoulil do klubíčka, když si přitáhl nohy k hrudi a objal je pažemi. „Nevím, co mám dělat, Reme... Chci s ním být, ale zároveň ho nechci ztratit..."

Remus se chvíli díval do plamenů stejně jako Harry, než k chlapci přesunul svůj hřejivý pohled a natáhl ruce. „Pojď sem," zamumlal tiše s úsměvem a počkal, až se Harry přesune těsně k němu, aby ho mohl pevně obejmout.

Harry se mu vtiskl do objetí, jako by byl starší vlkodlak jeho otec. On ho tak totiž bral.

A Remus jeho skoro jako syna. „Co jen mám s tebou dělat, ty štěně moje."

                                                          ***

Všechno se od té chvíle u Remuse zdálo celkem v pořádku. Harryho jeho tajemství už tolik netížilo a dokonce se mu i ulevilo, že i přes špatné zkušenosti se mu Remus nesnažil dále Draca rozmlouvat. Byl mu za to vděčný a vlastně si i uvědomil, že kdyby neměl Remuse, asi by to všechno už dávno vzdal. Takhle mu ale starší vlkodlak jako by vléval novou sílu do žil.

Pousmál se.

Opravdu ho měl rád jako otce, kterého nikdy nepoznal a byl rád, že tu pro něho takový Remus je. Byl si vědom, že i Brumbál, se mu v hodně věcech snažil pomoci, poradit a vyjít vstříc, ale bral ho spíše jako svého dědečka. Nikdy ho nenapadlo brát Brumbála jako tátu. Přišlo mu to svým způsobem zvrácené. Ani nevěděl, kolik je Brumbálovi let! A zjišťovat to ani v nejbližší době nehodlal.

Harry potřásl hlavou, aby tyhle myšlenky vyhnal z hlavy a chystal se zabočit za roh doprava, kudy mohl pokračovat v cestě na večeři do Velké síně. Dva hlasy mu v tom ale zabránily. Tedy spíše ten jeden, který znal až moc dobře, ho donutil strnout v pohybu.

Vlk uvnitř něho se naježil a zavrčel. Harry sám nastražil uši a zašel více za roh, aby ho nebylo vidět.

„Hodně zmijozelů si myslí, Draco, že je čas tě sesadit z trůnu. Straníš se nám. Věčně nejsi k zastižení a my tak máme pocit, že už vůči nám nejsi loajální!" mluvil posměšný, ale zároveň zlostí podbarvený hlas. Harry v něm poznal hlas Theodora Notta. Neklid v něm vzrůstal.

„Vy máte pocit? Děláš si ze mě prdel, Notte?!" zasyčel naopak Draco Malfoy a i když je Harry neviděl, měl pocit, že ví přesně, jaký výraz momentálně sídlí na blonďákově tváři.

„Ne. Myslím to naprosto vážně. A tak nějak jsme se dohodli, že nejlepším způsobem bude tě ponížit... Tedy... Opíchat tě, co na to říkáš, blonďáčku?"

Harrymu se rozšířily zorničky, když zřetelně rozeznal, jak Nott přirazil Dracovo menší tělo na stěnu hradu. Svaly se mu napjaly, jak už se chystal vyjít ze svého úkrytu a při nejmenším Notta zabít.

Na něco ale zapomněl...

Dřív než stačil udělat krok, ozvalo se hlasité plesknutí a poté rána a Nottovo bolestné zaskuhrání. A potom dopad na zem.

Harry se zamračil.

Poté se ale ozval Dracův naštvaný syčivý hlas. „Teď mě poslouchej, ty ubožáku! Ještě jednou na mě šáhneš a postarám se o to, abys tam dole měl místo žížalky jedno velké nic, je ti to jasné?! Já nejsem hračka, se kterou můžeš mávat, Notte. Ty pochroumaný koule ber jen jako varování pro příště, hm?" nechal se blonďák slyšet. Poté se ozvalo tiché zašustění látky a kroky směrem pryč. „Hezkou cestu na večeři, Notte, a dobrou chuť!" zavolal Draco pobaveným hlasem, než dočista zmizel.

Harry měl chuť se rozesmát, když uslyšel další táhlé bolestné zasténání a jen ze zvědavosti nakoukl za roh. Vzápětí si musel přikrýt ústa rukou, aby nevyprsknul smíchy.

Nott ležel uprostřed chodby schoulený do klubíčka, ale co víc... Neměl oblečení. To se houpalo o pár metrů dál na jednom z bradavických svícnů.

Harry potřásl hlavou a rozešel se rychle z místa činu na druhou stranu, aby se na večeři dostal oklikou. Nesměl být přece v podezření.

A až cestou si uvědomil, na co to zapomněl. Jeho druhem je přeci zmijozel. A to ne jen tak ledajaký. Draco Malfoy by na sebe v životě jen tak od někoho sáhnout nenechal. Jedno mu ale Harry musel uznat. Bránit a vracet úder tedy uměl perfektně!

_____________________

Oficiálně nejdelší kapitola a ne, nevím, jak se to stalo. :D

Malinko vám prozradím, že v další kapitole můžete čekat jednu polovinu hlavního zlomu. Je jen na Vás, jak si to přeberete. :D

~Matthew~