Harry v tichosti dopis dočetl, načež ho zmuchlal a hodil do plamenů hořících v krbu. Neměl nejmenší pochybnost, že slova na něm se Dracovi do hlavy vyryla až moc přesně. Všechna do jednoho.

Blonďák sebou lehce cukl, když ho Harry obejmul i druhou rukou a pevně si ho k sobě přitiskl. Jeho vlk potěšeně vrněl, ale to teď pro Harryho nebylo podstatné. Přemýšlel, jak začít konverzaci, která určitě byla na místě. Ani nepochyboval o tom, že by si Draco nechtěl promluvit. Jinak by mu přece nepsal. V tomhle ohledu už ho znal celkem dobře.

Tiše si povzdechl. „Chceš o tom mluvit?"

„Nechci tam jít..." zamumlal ihned tiše v odpověď blonďák. „Byl jsem tam jen jednou a... Hned poté jsem se doma pozvracel. Už tam znovu nechci, ale copak můžu otci odporovat? Když na to přijde, je schopný se vrátit zase do mých dětských let..." ještě víc se Draco schoulil do sebe v Harryho náručí.

Harry sám nevěděl, co má říkat. Kdyby Draco věděl, komu teď tohle všechno vypráví, asi byl v nejbližší době mrtvý.

„Mučí je... Všechny. Používá ty nejbolestivější kletby, samou černou magii a díky tomu zpropadenému znamení je nutí dělat, co on chce. Nechci to. Nechci ho. Chci svobodu a ne být uvázaný na řetěz jako nějaký pes!"

Harry se kousl do rtu. „Draco, nesmíš to znamení přijmout. Nevím... Nevím, jak by to ovlivnilo poté naše pouto."

„Vždyť já to, k sakru, vím! Ani ho nechci, ale jak se mám bránit!"

„Nejezdi domů!" vyhrknul Harry.

Blonďák maličko ztuhnul. „Zabije mě, když nepřijedu..." hlesl poté do Harryho šíje a nevědomky ji špičkou nosu polechtal.

Harry nasucho polkl a zahleděl se do hřejivých plamenů v krbu. Draco měl pravdu. Věděl, čeho všeho je jeho otec schopný a zrovna milý a milující otec to tedy nebyl. Možná kdyby nebyl pod vlivem Voldemorta, bylo by to jiné, ale takhle se svým synem opravdu jednal jako se psem. Neptal se ho na názor, jen rozkazoval a očekával, že Draco jeho povely splní. Nic víc, nic míň. A zrovna teď očekával, že jeho syn přijede domů a on ho bude moci odvést na setkání, kde mu Voldemort vypálí do kůže to nechutné znamení. Jen aby mohl mít další figurku ve hře.

Lehce se zachvěl a více utáhl své objetí, když na krku ucítil dobře známou vlhkost. „To bude dobrý..." zamumlal klidně a začal zmijozelovi přejíždět v uklidňujícím gestu po zádech. Sám byl ale na dně. Nemohl nechat jen tak Draca odejít za tím hadem. Nemohl o něho přijít!

Blonďák se po několika minutách sesbíral do kupy a trochu se od Harryho odtáhl, aby si mohl otřít vlhké tváře. „Nechtěl jsem, abys mě takhle viděl," přiznal tiše a upravil si šátek na očích.

„Nikomu to neřeknu, pokud ti jde o tohle," natáhl Harry ruku a sám pomohl blonďákovi setřít zbytek slz z tváře.

Draco se poté opět lehce opřel o Harryho rameno, ale tentokrát jen bokem, takže když černovlasý sklopil oči, mohl vidět jeho tvář. Bylo mu sice líto, že nemůže vidět ty nádherné světle šedé oči, ale nehodlal nic riskovat.

Chvíli takhle seděli, když najednou zmijozelova ruka vystřelila vzhůru a dotkla se Harryho tváře na spánku. Harry sebou výrazně cukl. „Nemáš brýle," pousmál se Draco.

Harryho srdce vynechalo několik úderu. Brýle! No jasně, zapomněl na ně. Nechal je v ložnici na stolku. Stávalo se mu to teď často, protože neměl Hermionu, která mu to neustále připomínala. Díky vlkovi uvnitř už je totiž nepotřeboval, ale aby nevyvolával zbytečné podezření, nosil je, jen už s obyčejnými skly bez dioptrií.

V tuhle chvíli byl ale opravdu rád, že je zapomněl. Nesmírně. „No..." zatvářil se nejistě, což ale Draco nemohl vidět a tak si tento výraz klidně Harry dovolil. Nic Dracovi ale nepotvrdil a ani nezapřel.

Draco popotáhl nosem. „Nedává to ale smysl. Když vyškrtnu všechny s brýlema, budu mít zase ta samá jména!" zamračil se lehce, což Harry poznal podle vrásky na čele.

Zvedl proto ruku a prstem se ji pokusil vyhladit. „Nemrač se. Nesluší ti to."

Draco se usmál. „Jsi hrozný!" obvinil Harryho a odehnal jeho ruku od svého čela. „Proč mi prostě neřekneš, kdo jsi?"

„Ještě není správná chvíle?" zasmál se tiše Harry a upravil Dracovi vlasy na hlavě, aby nevypadal jako vrabčák.

Zmijozel si povzdechl. „A kdy bude?"

Harry ho políbil na spánek. „Brzo," zašeptal s lehkým úsměvem. Stále ho trápil ten dopis, moc ho ale nechtěl připomínat, i když věděl, že vyřešit to musí. „Odjedeš nebo ne?" zeptal se nakonec opatrně.

Dracovi zmizel úsměv ze rtů. Poté se zhluboka nadechl a zavrtěl hlavou. „Ne."

„Postavíš se mu?"

„Zkusím to," opravil ho tiše Draco a povzdechl si. „ale mám strach."

Harry přikývl. „Já vím, já taky," odmlčel se. Oba se báli, ale každý s trochu jiného důvodu. Harry z toho důvodu, že nechtěl o Draca přijít a Draco se přirozeně bál otce a přijmutí znamení od Voldemorta. Cíl měli ale stejný. Oba chtěli zůstat s tím druhým. To si v tu chvíli Harry uvědomil a díky té myšlence se mu v břiše rozletělo hejno motýlů.

„Víš, že už mě ani neděsí to, že jsem vlastně druh vlkodlaka?" zeptal se jen tak najednou Draco a lépe se na Harryho rameno uvelebil.

„Ne?" povytáhl Harry obočí.

„Ne. Nejdřív jsem měl strašný strach, ale když si se mnou začal komunikovat a já tě takhle mohl poznat, tak ten strach odešel. A nahradil ho jiný. Když si ale vzpomenu na tebe, tak mi něco říká, že ty mě... Nedáš, že mě ochráníš a zachráníš před vším zlým."

„Kdybych mohl, udělám to, Draco."

„Já vím. To už jsem poznal. Jsi jako ten mudlovský pes. Věrný i přesto, že do tebe tvůj pán kope," přejel Draco prstem po Harryho klíční kosti, až se černovlasému zatajil dech.

„Ty do mě ale nekopeš," zašeptal u blonďákova ucha.

„Ostatní by měli jiný názor," odporoval jemně zmijozel.

Harry se tiše zasmál. „Ale já mám ten svůj, to mi stačí. Nepotřebuju ostatní, abych věděl, jaký jsi," zavrtěl lehce hlavou. Poté ale zvážněl. „Budu muset jít, aby ostatním nebylo divné, kde jsem."

„Jo, jasně," povzdechl si blonďák a trochu se od Harryho odtáhl. Z jeho pohybu ale bylo jasné, že se mu Harryho opouštět nechce. Nechtěl být sám.

Harry se kousl do vnitřku tváře a poté si nervózně olízl rty. „Draco?"

„Hm?" natočil k němu blonďák hlavu.

Harry přiložil dlaň na zmijozelovu tvář a lehce ho po ní pohladil. „Budu na tebe myslet," zašeptal poté a překonal mezeru mezi jejich tvářemi. Políbil ho. A vložil do toho všechny city, které už dlouhou dobu k blonďákovi cítil. Naprosto všechny.

_________________

Věnováno všem, kdo se konečně dočkali. :D Ale vydržela jsem to dlouho, ne? 18. kapitola, no, to už se mi asi nikdy nepovede. :D

~Matthew~