Tu noc Draco nedokázal usnout. Jeho neznámý se s ním rozloučil v té samé chodbě, co se setkali, něco málo po jedné hodině ráno a to opět polibkem na tvář. A to nutilo zmijozela přemýšlet čím dál víc.

Ještě tu noc, v úkrytu své postele, neodolal, vytáhl pergamen a obnovil všechna jména podezřelých chlapců. A poté sám po paměti začal škrtat, jako to dělala Pansy. Tentokrát si ale dával velký pozor, aby neudělal unáhlené rozhodnutí. A nakonec uspěl. Na pergamenu mu zůstalo jmen mnohem více a k tomu přibyla i jiná, než měl při prvním vyřazování.

„Potter, zase..." zamumlal si sám pro sebe tiše a přejel si brkem přes rty. Když nad tím tak přemýšlel, tak i on seděl na jeho vlkodlaka. Měl černé kudrnaté vlasy, zelené oči a výškově taky vyhovoval. Jen ty brýle.

Dracovi ale došlo, že tenkrát mohl být vlkodlak prozíravý a brýle si sundat. Teď už tak opatrný určitě nebyl, ale Draca nenapadlo mu na obličej znovu sáhnout. Chyba. Bude to muset zkusit.

Tiše si povzdechl a přesunul pohled z pergamenu na černý šátek položený na polštáři. „Já na tebe přijdu, to se neboj..." zamumlal si pro sebe s jemným úsměvem a poté pergamen smotal a odložil stranou. Alespoň na chvíli by si přece jenom odpočinout měl.

                                                       ***

Harry s úsměvem seběhl schody do společenské místnosti, aby si mohl jít sednout na snídani, ale nebylo mu to dovoleno. Hned jak se ocitl v místnosti s krbem a pohovkou s křesly, zastavili ho jeho dva nejlepší přátelé.

Harry se na ně zamračil. „Co chcete?" zeptal se ne zrovna přívětivým tónem hlasu. Neměl na ně náladu. Díky minulé noci s Dracem mu bylo tak dobře, ale teď ho ta dobrá nálada pozvolna opouštěla.

„Chceme si promluvit, prosím, Harry," začala nejistě Hermiona, když viděla odmítavý výraz v Harryho tváři.

„A o čem?" věnoval Harry dívce kritický výraz. „O tom, jak moc si rozumíme? Jak moc mi věříte a vždy mi řeknete všechno?"

Hermiona sklopila pohled. Moc dobře si uvědomovala, že tohle s Ronem prostě zkazili a získat si Harryho důvěru bude ještě těžší, než předpokládali. „Nechtěli jsme ti přidělávat další starosti, pochop. Řešil si tu věc s Malfoyem a-"

„S Dracem!" přerušil ji černovlasý a do jeho hlasu se prodralo i trošku vlčího zavrčení.

„Dobře, s Dracem, a my... Nechtěli jsme, aby ses díval na nás, když sám se jen trápíš!" zvýšila lehce hlas i Hermiona a lehce drkla loktem do Rona, aby konečně zvedl pohled od svých nohou a také svému nejlepšímu příteli čelil.

Ron sebou cukl a podíval se na Harryho jen spodním pohledem. „Jo... Navíc nebylo nic definitivní, Harry. Vždyť jsme spolu prakticky nic v tu dobu ještě neměli! Nevím, kde to fretka zase vzala!"

Harry zaťal ruce v pěst a přimhouřil oči.

Hermiona se vyděšeně po svém zrzavém příteli podívala. Až v tu chvíli si zrzek zřejmě uvědomil svůj krok vedle. „Takhle jsem to nemyslel, Harry. Vážně! Jen jsem prostě naštvaný, že ti to řekl tak neomaleně a ještě k tomu nesmysl!"

Harry si založil ruce na hrudi a povytáhl obočí.

Slova se ujala opět rychle Hermiona, aby Ron zase něco nepokazil. „Odpustíš nám, Harry? Prosím, nemysleli jsme to zle..."

Černovlásek dlouhou chvíli mlčel a jen si své dva kamarádky upřeně prohlížel. Sice to vysvětlení dávalo smysl a byl to vlastně trošku i ohled na něho samotného, ale i to hodně zklamalo. Prostě mu to měli říct. „Rozmyslím si to," řekl nakonec tiše a prostě Rona s Hermionou obešel, aby mohl odejít ven ze společenské místnosti. Neudělal ani dva kroky na schodech, když před ním tiše prásklo a objevilo jemu moc dobře známé papírové letadýlko.

Rychle po něm hmátl a prudce ho rozbalil.

Potřebuju s tebou mluvit, je to naléhavé, prosím...

Komnata nejvyšší potřeby, budu mít šátek.

D.

Harry nechal letadýlko zmizet jedním mávnutím rukou a rychle se rozeběhl ze schodů dolů. Jen se při běhu modlil, aby se schodiště zrovna nezměnilo, to by se mu totiž cesta poněkud zkomplikovala.

Ani moc nevnímal, že se po něm několik studentů nechápavě cestou otočilo a někteří na něho dokonce volali jménem. Nezastavil, nereagoval. Jediné, co potřeboval vyřešit, byl Draco. Doufal, že se mu nic nestalo, ale jeho vlk ho lehce uklidňoval, protože byl v klidu. Kdyby se Dracovi něco stalo, asi by šílel jako tu noc.

Celý udýchaný doběhl ke komnatě a ještě se rozhlédl, jestli okolo nikdo není, než vešel dovnitř.

Místnost byla poměrně hezky a útulně zařízená. Pohodlná sedací souprava se dvěma křesly, velká knihovna, obrazy přírody a na dřevné podlaze se všude povalovaly různě barevné kožešiny.

Draco seděl na jedné z nich před hořícím krbem se šátkem na očích a s nohama skrčenýma k hrudi. Hlavu měl navíc opřenou o kolena, takže mu na obličej Harry vůbec neviděl. Z jeho polohy ale jasně křičelo zoufalství a volání o pomoc.

Harry k němu rychle došel a pomalu, aby ho pro změnu nevylekal, se posadil vedle něho na zem. „Hej, co děje?" zeptal se tiše a snažil se ještě rozdýchat svůj dlouhý běh. Sice už měl kondičku výbornou z běhání po lese ve vlčí kůži, ale takhle rychle v lidské podobě snad nikdy neběžel.

Draco ale nic neřekl a jen vytáhl ruku ze škvíry mezi jeho hrudí a koleny a podal Harrymu pomuchlaný zažloutlý pergamen, který byl jen z části popsaný. Když se na něho Harry zaměřil pozorněji, rozeznal i rozmazaná některá slova.

Pomalu ho narovnal, aby se slova dala přečíst a automaticky objal jednou rukou Draca kolem ramen, když se k němu sám od sebe blonďák přišoupl a objal ho pažemi kolem hrudi. Obličej si schoval v ohbí Harryho ramene.

Harry se lehce pousmál a políbil jeho blonďaté vlasy, než se pozorně začetl do psaní. Jen z první věty ale poznal, že tenhle dopis nebude žádná pozvánka na narozeninovou párty. Jen ale více semkl rty k sobě a četl dál. Slova, která se formulovala do vět a vytvářela tak celý dopis totiž s jistotou blonďákovu otci Luciusovi. A to neznačilo nic dobrého.

Až ale v půlce dopisu Harry pochopil pravý význam psaní.

____________________

Jojo, omlouvám se, že jsem delší dobu tohle vůbec nepřidávala, ale měla jsem... bloček, kdy jsem nevěděla, odkud se odpíchnout. :D Už je ale pryč a pokud bude čas, tak to snad půjde dobře. ;)

Snad se líbilo. :)

~Matthew~