Jedno sousto. Druhé sousto. Při třetím už vidlička zastavila těsně před Dracovými ústy, než klesla zpět do talíře a blondýn se v jídle začal přehrabovat.

Nespal celou noc. Neustále musel přemýšlet nad tím pozdním setkáním a nemohl si pomoci, ale stále nabýval většího a většího dojmu, že chlapec se mu nechce ukázat, protože o něho Draco normálně nejeví zájem nebo ho naopak nemá rád. Obě varianty byly více než pravděpodobné a to Draca děsilo nejvíce. Co když je to nějaký ošklivák, co potom? On se přece nemohl ukázat na veřejnosti s někým, kdo jemu samotnému nesahal ani po paty. Už takhle jeho otec určitě nezkousne, že se stal něčím druhem... A ani by se nedivil, kdyby ho vydědil...

Tiše si povzdechl a jen krátce zvedl pohled, aby jím mohl přejet po přeplněné Velké síni a jen tak zběžně pohledem zjistit, kolik chlapců jeho věku má černé vlnité vlasy. Bylo jich hodně. Až moc na Dracův vkus.

Potřeboval by ještě nějakou indícii, která by ho navedla na správnou cestu. Momentálně totiž stál na rozcestí a nevěděl, kudy dál.

Vlnité vlasy. Černé. Hluboký, ale příjemný hlas. Zhruba stejně vysoký, co tak postřehl. To bylo asi vše, co o dotyčném věděl. Takže vlastně prakticky nic.

Podrážděný, a zároveň lehce zoufalý a deprimovaný, položil vidličku do talíře a zajel si prsty do vlasů, které poté prudce sevřel v pěsti. Zatahal.

„Ehm, Draco, není ti něco?" zeptala se nejistě Pansy vedle něho a radši do něho ani už nedrkala, jak byla zvyklá, aby na ni Zmijozel zbytečně nevyjel. Z jeho sedu u jídelního stolu tak nějak poznala, že něco není v pořádku.

Draco tiše vydechl nosem zadržovaný vzduch, ale nijak se neobtěžoval odpovídat. Potřeboval nápovědu. Jen jednu. Nějakou, která by mu pomohla rozluštit tu hádanku!

A pak ho to trklo. Byla to vzpomínka ta prudká jako zásah z rozbouřeného nebe. Blonďák se prudce narovnal a roztržitě vytrhnul kus pergamenu ze svého sešitu, který poté nedočkavě položil před Zmijozelku vedle něho.

Pansy se zatvářila lehce vyděšeně. Výraz ve Zmijozelově tváři ji děsil.

„Piš! Napiš mi všechny kluky ve věku... patnáct až sedmnáct. A musí mít černé vlnité nebo kudrnaté vlasy. Vím, že znáš každýho, tak dělej!" Nedočkavě dívku popohnal.

„No jo, no jo! Vždy už píšu!" ohnala se Pansy po brku v Dracově ruce a rozvážně začala vypisovat jména všech páťáků, šesťáků a sedmáků a ke každému přiřadila číslo, ročník a kolej.

Draco si nervózně zkousl kloub na ruce, když viděl, jak jména rychle přibývají, až jich viděl přes třicet určitě. Pansy nakonec skončila na čísle třicet šest.

„Hm?" povytáhla na něho obočí a čekala, co dál od ní blonďák bude chtít.

Zmijozel se zatvářil nerozhodně a trošku nedůvěřivě, ale nakonec promluvil. „Vyškrtni všechny, co nemají zelené oči."

„Zelené oči? Draco jsi v pořádku, nejsem si u všech jistá!" vyjekla tiše hnědovláska a více se k blondýnovi naklonila. „Kápni božskou! Koho hledáš!"

Draco povytáhl arogantně obočí. „To tě nemusí zajímat, prostě to udělej. Hned!"

Pansy se lehce nafoukla, ale poté se zamyslela a začal postupně přeškrtávat jména, až jich zbylo jen osm. „U těhle dvou si ale nejsem jistá..." zavrtěla hlavou a zakroužkovala chlapce pod číslem jedenáct a s číslem třicet.

Draco přikývl, že bere na vědomí a přejel očima zbytek chlapců. Pohledem byl ale donucen zastavit na chlapci s číslem dvacet tři. Šestý ročník. Nebelvír. Potter.

Jistě, Potter měl zelené oči a černé vlasy, ale měl přeci i brýle...

Draco zvedl pohled od pergamenu k nebelvírskému stolu a vršek Potterovi hlavy propálil pohledem. Když ale hrdina ani nezvedl oči od svého jídla, lehce potřásl hlavou. „Škrtni Pottera, Pans."

                                                                         ***

Harry si tiše vydechl a polevil ve své ostražitosti.

„Harry, v pohodě?" zeptal se vedle sedící Neville.

Černovlasý se donutil ke klidu a mírnému úsměvu. „Jasně," řekl tiše a ještě jednou se očima zadíval na blonďatého chlapce, který byl před chvíli už jen kousek od jeho odhalení. Slyšel všechno. Díky svému sluchu vlkodlaka mohl odposlouchávat Draca i přes celou velkou síň. Stačilo se zaměřit jen na něho a na jeho věrnou Zmijozelku.

V první chvíli mu vůbec nedošlo, co Draca dovedlo ke správné myšlence, že má zelené oči, ale poté mu to došlo. Ten první večer ve vlkodlačí podobě.

Harry věděl, že jako vlkodlakovi mu sice oči tolik nezáří a jsou spíše temně zelené až s odleskem do černé barvy, ale i tak to zřejmě bystrému Zmijozelovi neuniklo a vzpomněl si. Za to Harry zapomněl. A málem ho to zřejmě stálo krk.

„Zajdu si ještě do věže pro učebnici, zapomněl jsem na ni," vyhrknul rychle a vstal od stolu. Poté aniž by věnoval jen krátký pohled zmijozelskému stolu opustil Velkou síň.

Bude si muset zřejmě dávat ještě větší pozor. Moc svého druha podcenil. Až moc.

Po zodpovězení hesla byl vpuštěn do věže a tam mu už nic nebránilo se rozběhnout do svého pokoje, kde pomocí kouzla otevřel svůj šuplík a vytáhl z obálky pergamen, který už chtěl delší dobu Dracovi odeslat.

Teď už s ním měl ale jiné plány.

Místo toho popadl brk a kalamář a začal na lísteček svým škrabopisem psát úplně jiná slova. Až když dopsal poslední tečku za větou, složil pergamen do letadýlka a nechal ho zmizet s podmínkou, aby se Dracovi objevil až opět na hodině Binnse. Přece nebudou porušovat staré pravidlo, že?

Lehce se pousmál a prohrábl si vlasy. Musel totiž uznat, že ho Zmijozel opravdu překvapil a srdce mu ne jednou vynechalo několik úderů.

Sranda asi pomalu končila. Bude si muset více popovídat s Remusem. Tentokrát více do detailů a bez zbytečného strachu. Jinak to neviděl.

________________________

Ahoj!

Mám pro Vás speciální díl, který ani být neměl, ale napsala jsem ho, protože někdo koho mám ráda potřeboval povzbudit. No, a protože já z ní vždycky díly vytahám, tak jsem se jí rozhodla udělat radost. :D

Jinak je kapitola ale věnována všem, kterým se povídka líbí a stále ji čtou. ;)

~Matthew~