Harry se cítil několik minut jako duchem někde jinde. V uších mu stále jako ozvěna rezonovala Remusova slova. Celá ta věta. Vždyť, co je na tom špatného, že je vlk si prostě umí vybrat hned? Na tom přece nic špatného být nemůže...

„Cože?" zeptal se proto poté a lehce u toho zavrtěl hlavou. Nechápal. Jeho vlk se podivně stáhl, jako by i on snad něco cítil a tak raději stáhl ocas mezi nohy a utekl. Harry měl pocit, že ho i slyší kňučet.

Remus se pomalu vyškrábal do sedu a záda si podložil polštáři. „Jednou jsem takového vlkodlaka znal, Harry. Zamiloval se a jeho vlk si tu osobu také vybral, ale vše to bylo v moc krátké době. To celé se stalo měsíc od jeho proměny a... Neskončilo to dobře. Po asi roce a půl vlk uvnitř něho úplně obrátil a začal být vůči své družce agresivní, nechtěl ji, chtěl se jí zbavit, i když ji ten kouzelník jako člověk miloval.

Kouzelník se ale musí podřídit vlkovi uvnitř, a když to neudělá, vlk se mu pomstí. A on se nepodřídil. Během týdne tu dívku zabil. Jako vlkodlak ji zaživa roztrhal na kusy. Uvědomil si to, až když se jeho vlk stáhl.

A on to neunesl. Trvalo to jen... pár dnů, než ho našli mrtvého taky. Nikdo se nikdy nedozvěděl, proč se to stalo, ale každý vlkodlak teď ví, že zamilovat se takhle brzy a najít si druha, je špatně. Že to není nic dobrého, Harry.

Ať už je to kdokoliv, Harry, pořádně si to rozmysli. Bojím se, abys neskončil stejně. Nechci to zažít znovu..." natáhl k němu Remus ruku a pohladil ho po paži.

Černovlásek ale nereagoval. Jen zaraženě seděl na stolku a hleděl na své klepající se ruce. Hrozilo snad tohle i Dracovi? Že ho zabije? Roztrhá?

„Harry... Třeba to tak být ale nemusí. Nechtěl jsem tě vyděsit, ale říct jsem ti to musel, pochop. Jsi jako můj syn!"

Harry k němu pomalu zvedl svůj nepřítomný pohled. „A kde máš ty svého druha, Reme?" zeptal se velice tiše, že kdyby neměl Remus tak vycvičený sluch, asi by nepostřehl ani slovo.

Takhle ale slyšel každé a i díky tomu ho bolestivě bodlo u srdce. „Už není..." zašeptal tiše v odpověď.

Chlapec se na něho lehce zmateně zahleděl.

„Zemřel. Už je to dávno. Skolila ho mudlovská nemoc, rakovina."

Harry na sobě nedal znát překvapení, když Remus mluvil o svém druhovi v mužském rodě. „A od té doby...?"

„Ne, od té doby jsem nikoho neměl. Většinou máme jednoho druha na celý život a bohužel i každý máme svůj osud. V tom mém je asi napsáno, že budu do konce života trpět. Bylo mu jen dvacet, když..." staršímu se zlomil hlas.

Harrymu ho bylo líto, ale věděl, že slovy nic nezlepší. „A kolik ti bylo, když jsi ho našel?" zkusil odvést téma na nějaké šťastnější Remusovy vzpomínky.

„Jemu bylo sedmnáct a mně skoro šestnáct. Hledal jsem ho opravdu dlouho, sedm let určitě, už si to moc nepamatuju. A byla to náhoda. To setkání... Nikdy na něho nezapomenu.

Já jsem šel zrovna vyzvednout učebnice do šestého ročníku a on shodou náhod vycházel právě odtamtud. Narazil do mě a všechny knihy mu popadaly. Pomohl jsem mu je sesbírat a on mě za to pozval na horkou čokoládu... Až když jsem si ho pořádně prohlédl, zjistil jsem, že jsem ho celých pět let míjel na chodbách Bradavic. Byl z Havraspáru, takže jsem si ho moc nevšímal, to až potom.

O tom, že je můj druh jsem mu řekl, až když odcházel z Bradavic. Přijmul to překvapivě klidně a svěřil se, že si to myslel. Zůstal se mnou a já byl snad ten nejšťastnější kouzelník na světě."

Harry ani nevěděl přesně, kdy se začal usmívat. Remus měl opravdu krásné setkání. Na rozdíl od něho samotného určitě. On to s Dracem totiž růžové neměl snad nikdy.

                                                                            ***

„Pane Malfoyi, nechtěl byste mi konečně také věnovat trošku pozornosti?!" protnul učebnu hlas profesorky McGonagallové, která stála s rukama v bok v popředí třídy a zrovna něco vysvětlovala.

Draco by ale opět duchem a myšlenkami úplně jinde, takže jí vůbec nevnímal. Nevěděl, o čem od začátku profesorka mluví, ale nijak ho to netrápilo.

Probudila ho až Pansy, která do něho drkla loktem.

„5 bodů, pane Malfoyi, za vaši nepozornost," řekla mu jen profesorka, než se od něho odvrátila k pro ni lepším studentům, jako byla například Grangerová. Víc už se Zmijozelům nevěnovala a tak nebylo divu, že většina z nich po chvíli položila hlavu na lavici a buď opravdu spala, nebo spánek předstírala.

Snad jen Draco a ještě nějaká dívka zůstali sedět ve stejné pozici, jen s tím rozdílem, že dívka opravdu poslouchala a Draco plul v myšlenkách zase někam jinam.

Po chvilce sebou ale lehce cukl a z kapsy hábitu vytáhl papír s dopisem od jeho druha. Přece mu psal, ať pokládá otázky, ne? Zřejmě tedy bylo na čase, se na něho zeptat.

Blonďák s velkou rozvážností opatrně rozbalil psaní a zahleděl se na škrabopisem popsané řádky. Pousmál se. Poté se sám natáhl pro brk a jen lehce ho špičkou namočil do inkoustu.

Chvíli ještě přemýšlel, než začal svým úhledným písmem psát.

Ahoj Neznámý,

omlouvám se, že píšu až po tak dlouhé době, ale musíš pochopit, že jsem přemýšlel. Není ani pro mě jednoduché přijmout tohle celé jako fakt, který se nedá změnit.

Každopádně ale jsem se rozhodl. Já... prozatím to jsem ochotný zkousnout a zkusit. A chci tě lépe poznat a to samé to pouto, takže se budu ptát, jak si mi nabídl.

První otázkou tedy je, jak se to pouto upevní a jestli se dá nějakým způsobem zrušit.

A druhá, znám tě?

D.

Draco po sobě ještě jednou svá vlastní slova přečetl, než opatrně letadýlko složil a nechal ho zmizet. Přesně jako bylo psáno v dopisu pro něj samotného.

_______________________

Ahojky!

To je změna, co? :D Nejdříve díl jednou za měsíc a teď hned druhý den. :D Jsem to ale šikulka, hm? Docela mě v neděli a pondělí bavilo psát a tak jsem si něco naškudlila. :D

Doufám, že jste rádi a že my to patřičně dáte vědět. Možná by potom mohl být další díl opět brzy. ;)

Děkuji moc za komentáře a hvězdičky, pomáhají opravdu hodně. :)

~Matthew~