Flaška od neznámého druhu alkoholu se opět roztočila uprostřed zmijozelské společenské místnosti v doprovodu smíchu a pískání. I napětí zde ale bylo znát, na koho se hrdlo lahve otočí tentokrát.

Poslední záškub a poté bylo jasno. Pansy Parkinsonová se podle zašklebila na chlapce naproti sobě, jímž nebyl nikdo jiný, než Blaise Zabini. „Takže..." začala zmijozelka a narovnala bradu. „Mohl by ses s někým vykousnout, co říkáš?"

Místností se ozvala další salva smíchu. Někdo dokonce zakřičel Pansyno jméno, protože to bylo přesně to, co chtěli vidět. A zmijozelka to moc dobře věděla.

Blaise se také zašklebil. „Tak dělej," protočil očima a čekal, koho mu dívka určí. Nejradši by ale byl, aby to byla právě ona sama.

„Si nějaký nedočkavý," přejela Pansy pohledem celé osazenstvo posazené v kruhu a poklepávala si bříškem prstů o rty. Poté se na jedné osobě zastavila. „Fajn, chci vidět krásnýho francouzáka tady s Dracem," určila si pobaveně a sledovala, jak jí ostatní přikyvují a mručí uspokojením.

Blaise pobaveně otočil hlavu na blonďáka sedícího po svém boku, který zavrtěl hlavou, ale za doprovodu hlasitého povzbuzování položil flašku s alkoholem vedle sebe a postavil se.

„Nechcete si to ještě někdo vyfotit?" povytáhl trošku povýšeně obočí a poté se obkročmo posadil Blaiseovi na klín. Předloktí si položil na jeho ramena.

„Počkej, počkej, to chci, jen vydrž!" postavila se prudce Pansy na nohy, až zavrávorala, a přešla ke skříňce, kde byl uložený kouzelnický fotoaparát. „Potom ti to zarámuju, Draco!" sedla si dívka opět na své místo.

„Na to zapomeň!" zašklebil se na ni Draco a zvedl speciálně pro ni prostředníček.

Pansy mu gesto se opilým smíchem oplatila a poté na sebe upoutala pozornost všech v kruhu, když začala odpočítávat. „Pět, čtyři, tři, dva, jedna, teď!"

Blaise oplatil Dracovi úšklebek, ale poté se opravdu natáhl a věnoval blondýnovi ukázkového francouzáka. Místnost explodovala smíchem, křikem a povzbuzováním. Bylo vidět, že opravdu už je většina alespoň mírně namol.

„Dobrý, stačí, tohle mi stačí, hoši!" zakřičela se smíchem Pansy a odložila fotoaparát na stůl za sebou.

Blaise věnoval blonďákovi na rozloučenou ještě jeden polibek, než se odtáhl a pomohl mu vstát. Draco ale ani nezavrávoral, protože z nich všech měl v sobě alkoholu zatím nejméně. Hlídal se. Otec by ho přece jenom zabil, kdyby to zjistil.

Než se ale posadil opět na své místo, sklonil se k Blaiseovi ještě jednou. „Měl bys jí to říct. A myslím, že teď je na to vhodná chvíle," zašklebil se pobaveně.

Blaise na něho překvapeně zamrkal, ale nakonec pomalu přikývl. Flaška se v tu chvíli ale opět roztočila.

Hrdlo ukázalo na Draca. A druhá strana na Theodora Notta, který na něho přimhouřil oči. „Takže Draco... Mám pro tebe speciální úkol," zahýbal Nott obočím.

Blondýn nad ním protočil oči. „Tak sem s ním."

Nott se narovnal důležitě v ramenou, než spustil. „Půjdeš ven, do Zapovězeného lesa a přineseš mi kytku, která kvete jen za měsíčního svitu. Má bílou barvu. Nebo lehce narůžovělou, to už je jedno."

Draco se lehce napjal. Něco mu totiž říkalo, že dnes by obzvlášť do Zapovězeného lesa lézt neměl. Nemohl si ale vzpomenout, proč.

„Snad se nebojíš!" zasmál se Nott podle, až měl Draco chuť mu jednu vrazit. Poslední dobou tohohle kluka nemohl vystát. Někdy se totiž choval hůř, než ten zabedněný Potter. Jako třeba teď, když se na něj křenil těma svýma žlutýma zubama.

Draco se lehce otřásl. „Drž hubu a dívej se," usmál se na něho poté až přehnaně sladce a už po druhé za tak krátkou chvíli někomu ukázal svůj prostředníček. Nebyl srab, a ačkoliv mu rozum říkal, že je to špatný nápad, zvedl se. „Nenechte se rušit, za chvíli jsem zpátky," zašklebil se a sebral ze země svůj plášť, který si oblékl. Kápi si poté přehodil přes hlavu, aby ho nikdo nepoznal, kdyby náhodou někoho potkal.

Když vyšel ze Zmijozelu na tichou tmavou chodbu v podzemí, stále ho hlodal ten pocit, že něco je opravdu špatně. Nemohl ale prostě přijít na to co.

Když poté vyšel z hradu a cestu mu osvětlil zářivý měsíc, v oblasti žaludku se mu usadil ještě horší pocit. Přijít ale zpátky s prázdnou nepřicházelo v úvahu. Byl zmijozel. I tak si ale pamatoval na sebe samotného tenkrát, když šel do lesa s Potterem. Bál se sice podstatně víc, než teď a to byl s ním Potter a pes, ale dnes to nebyl jen přirozený dětský strach. Šlo o něco jiného.

Na pár chvil se zastavil na kraji Zapovězeného lesa, aby se naposledy ohlédl za sebe a s těžkým pocitem vešel dovnitř. Jeho kroky se tichou nocí ozývaly hlasitěji než kdy jindy. Každé křupnutí větvičky i pod jeho vlastníma nohama ho svým způsobem děsilo.

Čím byl ale Draco hlouběji, tím hůř mu bylo, až měl místy pocit, že se pozvrací. A byla mu zima. V lese byla vždycky větší zima a zvlášť u vody. Moc dobře věděl totiž, kde ta zatracená rostlina, kterou chtěl Nott, roste. V blízkosti močálů.

Polekaně sebou škubl, když vedle něho křupla větev, na kterou určitě nešlápl. Křupnutí totiž bylo hlasitější, než to, co se ozývalo zpod jeho nohou.

A poté něco křuplo znovu za jeho zády.

Draco se prudce za zvukem otočil, a ačkoliv už jeho oči byly trošku na tmu přivyklé, neviděl nic. Dech i tep srdce se mu prudce strachem zrychlil. Studený pot mu stekl po zádech.

V hlavě mu zároveň šrotovalo, proč se vlastně tak bojí. Čeho. Z čeho má jeho podvědomí takový velký strach.

A poté mu to došlo. Přesně o sekundu dříve, než se lesem ozvalo táhlé hluboké zavytí.

Byl úplněk.

______________________

Ahoj,

mám tady pro některé z Vás novou povídku, tak snad se bude líbit. Nemám nejmenší tušení, jak často bude vycházet, takže se nezlobte, když budou třeba i delší odmlky. :)

Budu moc ráda za každý názor. 

PisálekMaty