Nakonec jsem i přemýšlení nechala a šla jsem už opravdu spát, zčásti proto, že jsem se už těšila na svoje sny. Mám je ráda, zvlášť jeden. To se mi zdá, že prolétávám celou tou nepopsatelně obrovskou koulí Intrina. Všude jsou malé tečky střídmého osvětlení používaného v nočním režimu. Je to nádherný pohled. A pak, když jsem přesně ve středu celé koule, se zapne denní režim, všude je najednou spousta světla a já po chvíli vidím ty spousty měst, řeky, hory, lesy... Intrino mě vždycky uchvátí, i když už jsem ho takhle viděla snad stokrát.

A pokaždé doufám, že se mi konečně podaří proletět zemí na druhém konci a zjistit co je za ní. Pomalu ztrácím naději.

Přijde mi úžasné, co všechno tahle civilizace už vymyslela. Lampy, které osvětlí kruh země o průměru skoro sta kilometrů. Letadla, která nás dovedou přenést z jednoho konce na druhý za několik málo hodin. Úžasně propracovaný komunikační systém. Ani jedno z toho jsem nikdy pořádně nepochopila, ale stejně mi to všechno přijde úžasné.

A stejně. Občas se chci dostat ven. Zní to zvláštně, žiju v obrovské kouli o průměru asi 11 500 kilometrů a občas si připadám stísněně. Ale je to tak.