Jen jsem tam tak seděla. Asi půl hodiny. Co se asi právě děje Liph? Nejspíš se s ní už nikdy nepotkám.
Hlavou mi začaly probíhat vzpomínky na těch dvanáct let, co jsme se znaly. Jak jsme jako malé chodily do školky. Jak jsme si hrály, kreslily a jak jsme se vždycky dostaly do průšvihu společně. Jak nás vzali na stejnou školu a jak jsme se vždy učily spolu. Jak jsme byly obě fascinovány vším kolem a jak jsme všem lezly na nervy. Jak jsme za sebou stály, i když byl ten druhý na dně. Jak nám spolu bylo dobře.

Policie už byla dávno pryč a nejspíš právě vyzvídala od mámy, kde jsem. Musela jsem už jít, každou chvíli se sem vrátí. Ale nedokázala jsem se pohnout.
Liph je pryč. A já jsem podle všeho teď jednou z nejhledanějších osob města. Realita mě udeřila jako beranidlo. Jestli nechci skončit jako Liph, budu muset odejít z města. Bez majetku, bez přátel, bez vzdělání a bez šance na jakoukoliv legální kariéru. A pořád nevím proč nás chtěla policie sebrat. Co jsme mohly udělat. Čím jsme si tohle všechno zasloužily. Brečela jsem. Brečela jsem, když jsem ukradla z Liphaenina domu něco málo k jídlu a pití, nůž a její peněženku. Brečela jsem, když jsem si kolem pasu zavazovala moji bundu.

S malinkým batohem na zádech jsem se slzami v očích vylezla oknem na zadní část zahrady, přelezla plot a dala své poslední sbohem životu, který jsem znala.