Ztuhla jsem. Jako ve snu jsem sledovala Liph jak se narovnala a postavila se přímo před policistu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ta Liph, se kterou se znám od svých tří let. Liph, která mě vždycky podržela a která za mnou stála, ať už se dělo cokoliv. Liph, která mě jako jediná pochopila. Tahle Liph se teď za mne obětovala a já jsem jí v tom nezabránila. "Konečně jsi trochu zmoudřela," posměšně poznamenal strážník. "Mám je!" křikl na ostatní, kteří podle hluku nejspíš právě běželi po schodech nahoru. Hrubě jí stáhl ruce za záda a zacvakl jí kovová pouta. "Ta druhá. Kde je?" Liph se ušklíbla. "Jdete pozdě. Už je pryč". "Kde?" "Proč bych vám to měla říkat?". "Možná proto," řekl policista a začal jí kroutit ruce za zády. Liph se svíjela bolestí a já se musela přemáhat, abych na něj neskočila. "Říkala něco o tom, že se schová u ní doma," vyrazila ze sebe Liph. "Vidíš, že to šlo," řekl policajt. Chytil ji za rameno a napůl ji vedl, napůl táhl z koupelny. Opatrně se podívala přes rameno do místa, kde jsem ve tmě za bojlerem seděla. V jejím pohledu byl klid. Poslední rozloučení.