Liphaenin dům je úžasný. Tím neříkám, že se mi ten náš nelíbí...ale Liph má bazén. A saunu. A minikino. Její táta totiž pracuje ve správě města a vydělává poměrně dost peněz.

Otevřely jsme branku a vešly do zahrady. Po cestičce z plochých kamenů jsme prošly okolo několika okrasných stromů a květin a Liph odemkla číselným kódem dveře. Všechny jejich pokoje jsou světlé a prostorné, předsíň nevyjímaje. Odložily jsme si boty a šly do chodbičky. "Co chceš dělat?" zeptala se mě Liph a já pokrčila rameny. Krčím rameny vlastně vždycky, protože Liph má lepší nápady. Ta chvilku přemýšlela a pak ukázala na bazén. "Bitva na nafukovačkách?" řekla a rozběhla se k sobě do pokoje, aby se převlékla. Říkala jsem to. Kdybych program vymýšlela já, zůstaly bychom nejspíš u nějakého filmu.

Vzala jsem si ze své tašky plavky a v koupelně si je oblékla. Myslela jsem si, kdovíjak jsem byla rychlá, ale teprve jsem vycházela z koupelny, když už Liph skákala do vody. Vyběhla jsem k ní a skočila do bazénu taky. Chvilku jsme se jen tak cákaly a pak si došly pro nafukovací matrace. Nejlepší věc na Liphaeininých nafukovačkách je tryskový pohon řízený malou pákou na přední části. Ne nijak zvlášť rychlý, ale rychlejší než chůze.

Skočily jsme zpátky a už jsme "bojovaly" Ten "boj" spočíval ve shazování toho druhého do vody. Aby to bylo ještě zábavnější, Liph celý bazén zchladila (teplotní nastavení je neuvěřitelně skvělá věc), takže vždycky když jedna z nás spadla, komicky vypískla. Obvykle jsem to byla já.

Když jsme obě byly promrzlé až na kost (já o poznání promrzlejší než Liph), udělaly jsme si obě horkou čokoládu a lehly si na světlo ohromné lampy nad městem. Hřály jsme se, usrkávaly čokoládu a bylo nám dobře. Dokud jsme ji nedopily. Naoko jsem se rozplakala a začaly jsme se strašně smát. Nevím, proč jsme se tomu smály tolik, ale nevadilo mi to. Když jsme se smát pak se sípáním přestaly, šly jsme dovnitř.