Probudila jsem se a zamžourala do jasného světla zářivky nade mnou. Když už nic, aspoň možná budu moct Liph říct, že jsem spala ve výtahu. Pousmála jsem se nad představou, že jsem jeden z několika málo lidí, co opravdu usnuli ve výtahu.
"Jak dlouho už jedeme?", zeptala jsem se, protože jsem neměla ponětí o čase.
"Něco přes tři hodiny".
Vstala jsem a šla si pro pití. Objevila jsem v ledničce pár limonád a jednu si vzala. Kuchyň byla docela vymakaná; hrnečky a všechno v lednici bylo magnetické a pevně drželo na podložce. Připadala jsem si pořádně odpočinutá, láhev s pitím mi připadala lehká a nohy by mě unesly snad ještě dvakrát. Asi za to může to cvičení a skutečnost, že už jsem nebyla celá namožená z toho malého dobrodružství před tím, než jsem se dostala sem. A taky jsem asi zhubla.

Sedla jsem si zpátky do křesla a napila se. Limonáda byla dobrá, chutnala po citronech. Ještě že tu není Liph, ta by si stěžovala.
Pocit odpočatosti se postupně vytrácel. Začala jsem znovu mít trochu strach, přece jenom jsem pořád vůbec nevěděla, co se mnou bude.

"Za pár minut jsme na místě", ozvala se Hectorová sedící v křesle a sledující odpolední zprávy.
Výtah opravdu začal brzdit a trochu mě zmátl, protože očividně jel nahoru. Asi jel během doby, co jsem spala do strany a právě stoupáme k nějaké supertajné základně v nějakých Intrinských horách.

Musela jsem být opravdu hodně ve stresu. Když výtah zastavil, stálo se mi ztěžka a trochu se mi podlamovaly nohy.

Vystoupily jsme a ocitly se v nějaké budově. Opět jsme prošly několika chodbami a zastavily se až před velkými dveřmi. Hectorová se zastavila a podívala se na mě.
"Bude to pro tebe trochu šok. Ale jsem si jistá, že budeš ráda, že jsi to viděla".

Pak otevřela dveře. Byla vidět louka a malý lesík. Ale to nebylo to, na co jsem hleděla s otevřenou pusou. Obloha byla úplně modrá. Krásně sytě modrá.
"Co...to je?!"
"To je úplně normální nebe."
"Jak to myslíte?"
"Tak, jak to říkám."
Fascinovalo mě to. Vzápětí mi došla další věc.
"Kde jsou lampy?"
"Nejsou potřeba."
A pak jsem uviděla důvod toho tvrzení.
"Co pro všechno na světě je támhleten svítící kruh"

Hectorová se na mě podívala se zvláštním výrazem.
"To je Slunce. Je několik milionů kilometrů daleko."
Zatočila se mi hlava.
"Milionů?!"
"Vítám tě na Zemi," oznámila mi Hectorová s úsměvem.