"Cože?", řekla jsem. Zaskočilo mně to. A musím přiznat, že i vystrašilo. "Neslyšela jsi nic víc?"
"Ne, šli jsme moc rychle. Ale vážně by mně zajímalo, co tím mysleli".

Debata se pak klikatila všemi možnými tématy. Po tom, co jsme obě vyčerpaly svůj seznam možných vysvětlení, jsme se bavily o všem možném.

"Mám ráda řízky. A koláče. A krupicovou kaši. A-"
"Je vůbec něco, co nemáš ráda Liph?"
"Citróny. Jsou takové kyselé a vržou po nich zuby."
Nevěděla jsem, jak pokračovat v tématu. "Jak jsme se dostaly od toho, co jsi slyšela, k citrónům?!" Ignorovala mě.
"Pak nemám ráda chřest a česnek. Nemusím mák a moc mi nechutná brokolice a špenát..." Rezignovala jsem. Nakonec jsem si zacpala uši a byla nucena snášet už jen občasné poťouchlé výrazy ze strany mojí nejlepší kamarádky. Konečně se jí pusa zastavila. Vyndala jsem si prsty z uší a úlevně vydechla.
"Nesnáším pomerančovou marmeládu a taky-"
"LIPH!", zařvala jsem.
Vyplázla na mě jazyk. Musela jsem se smát. Liph prostě umí zlepšit náladu za jakýchkoli okolností.

Přerušila nás Hectorová, která se objevila ve dveřích.
"Aideen? Za hodinu se tu pro tebe stavím, buď připravená. Vezmeme tě odsud, není důvod, abys byla tady." Nadechla jsem se k otázce, ale dveře bouchly a byla pryč.

"Neříkali náhodou dva týdny?", řekla jsem.
"Čtyři."
"Mně řekli skoro určitě, že dva".
"Mně čtyři nebo pět."
"Jak to?"
"Nevím."
Měly jsme hodinu. Možná jsme se viděly naposledy. Objaly jsme se a rozslzely se mi oči.
"Neboj. Přece ví, že bez sebe nedáme skoro ani ránu". Slova však postrádala obvyklou jistotu a rozhodnost.

Měla jsem hrozný strach. Neměla jsem tušení, co se mnou mají v plánu a navíc do toho jdu sama. Zbylý čas jsme seděly opřené o sebe a snažily se vzájemně povzbudit. Nakonec se ale dveře otevřely a poprvé za těch několik dní jsem vyšla z bytu.

....................................................................................................................

Dvě kapitoly za jeden den. Doufám, že si toho vážíte :D