"Jak to myslíš?", zeptala jsem se.
"Tak jak to říkám. Prostě ze začali chovat nervózně a tak," odpověděla Liph.
Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Pravda, Liphaene byla občas trochu paranoidní, ale teď mohou být všechna podezření opodstatněná.

"Nějaký návrh, co by tam mohlo být?"
"Přemýšlela jsem o tom. Ale nenapadlo mně skoro nic," řekla Liph.
Praštila jsem sebou na postel. "Už mě štve všechno to 'dozvíš se' a ten zmatek! Proč nám nikdo nic neřekne?!"
Liph si lehla vedle mě. "Myslela jsem, že už sis na spekulace zvykla, když pořád přemýšlíš o Intrinu".
"To je něco jiného," řekla jsem.

Nakonec jsme tam jenom tak ležely. Bylo nám zároveň na nic a zároveň dobře, ale nemohla jsem se rozhodnout, co převažuje.
Pak přišla paní Hectorová a Liphaene musela jít. A já zase neměla nic na práci.

Další dny za moc nestály. Snídaně, cvičení, oběd, cvičení a večeře. Nikdy jsem neměla ráda rutinu a tohle mě ubíjelo. Televizní kydy už jsem dávno přestala sledovat v zájmu zachování zdravého rozumu a tak jsem většinu volného času spala, nebo cvičila něco navíc, čistě z nudy.

Když jsem byla někdy vzhůru, hlavou mi probleskovaly nejrůznější možné scénáře toho, co tohle všechno znamená. Možná jsem prostě v nějakém utajeném vězení, nebo na mě budou něco testovat. Bohužel všechno právě napovídalo tomu, že jsem součástí nějakého pokusu, protože do ostatních možností mi nezapadalo cvičení. Asi prostě chtějí mít pokusného králíka s dobrou fyzičkou.
Tohle mě nutilo přemýšlet o tom, v čem jsem jiná, proč vybrali mě. Nenašla jsem nic moc, prostě jsem taková nějaká průměrná. Průměrná výška, průměrná síla, žádné zdravotní problémy nebo anomálie, známky ve škole ani dobré, ani špatné a jediné, co mě snad odlišuje od ostatních je, že já jsem tady a oni jsou doma. Jako malá jsem si představovala, jak podniknu spousty dobrodružství, a nyní bych dala cokoli za ten normální život, co jsem donedávna vedla. Teď se toho děje buď příliš nebo nic.

Rutinu díkybohu narušila druhá návštěva Liphaene. Ale vypadala nějak zvláštně.
Sedla si ke mně na postel a když nějaký pracovník zavřel dveře, podívala se na mě a řekla:
"Něco jsem zaslechla z jedné místnosti, když jsem šla sem.". Tázavě jsem se na ni podívala.
"Říkali, že ti chtějí něco ukázat. Mně ne. Že ve mně prý 'ještě něco zbylo'.