Úspěšně jsem sešla až na zem. I když jsem neslyšela, že by za mnou nějaký vlk šel, radši jsem se rozeběhla a zastavila až o kus dál. V tu chvíli mi došlo, jaká to byla absurdní situace. Zatímco spím, obklíčí mě vlci a já pak uniknu tak, že využiju mé dosud neobjevené schopnosti nalézt tu nejhloupější možnost, která se naskytne. Začala jsem se potichu smát, ale rychle jsem toho nechala. Vlci totiž nebyli ten jediný problém, se kterým se musím vypořádat. Když jsem se posadila na balvan poblíž říčky a otevřela batoh, zjistila jsem, že už mám jenom jednu ořechovou tyčinku a patku chleba. Dalších pár hodin jsem strávila bloumáním po okolí a hledáním něčeho k jídlu. Sice jsem našla poměrně velké pole borůvčí, ale nemůžu přežít jen o borůvkách. Musím najít nějaký lepší a spolehlivější zdroj potravy. A to rychle.

Občas se mi stává, že kvůli jednomu problému úplně zapomenu na jiný. A stalo se to i teď. Ze zamyšlení mě vytrhl rachot nade mnou. Vrtulník. Otvíraly se mi dvě možnosti. Buď zůstat stát a doufat, že si nehybné postavy pod sebou nevšimnou. Nebo se běžet schovat. A nebo utéct. Zvolila jsem tu třetí možnost. Některé vyspělejší helikoptéry mají už infračervený senzor a nehodlala jsem si vyzkoušet jeho funkčnost. Běžela jsem pryč. K mému zděšení se vrtulník držel těsně za mnou. Namířila jsem si to do smrčiny poblíž, stromy tam rostly těsně u sebe a když už nic jiného, aspoň tam nemohli přistát. Proplétala jsem se mezi nízkými hustými větvemi a doufala, že za mnou nemůžou.

Mohli. Za okamžik jsem za sebou zaslechla, jak vrtulník přistává. Ohlédla jsem se, ale viděla jsem jenom několik skvrnek světla - byla jsem už moc hluboko v lese. Nebyla jsem v nijak dobré kondici a tak mně nepřekvapilo, že jsem za pár minut všude za sebou i po stranách slyšela rychlé kroky. Zrychlila jsem. Nebo jsem se o to aspoň pokusila. V takové změti kořenů, větví a kmenů stromů se nedá zrychlit nijak významně. Bez jakéhokoli varování se přede mnou objevila...skála. Už mám na skály alergii a teď se mi opravdu hodně nehodí. Hledala jsem cokoli - štěrbinu nebo jeskyňku, kde bych se mohla schovat, schůdnou cestu nahoru, nebo okraj té zpropadené skalní stěny. Nic. A kroky se ozývaly pořád blíž. Sprintovala jsem těsně kolem toho až odporně velkého skalního masivu. Ale naštěstí i odporně velké skalní masivy nejsou nekonečné. Viděla jsem jeho konec. Doběhla jsem k němu a zahla za roh. Byla to chyba.