Dvacet minut jsem pižlala malinkým nožem mladý kmínek, jenom abych zjistila, že jeho kořeny nejsou prakticky nijak uchyceny k podkladu pod stromkem a že se dá jednoduše vytáhnout. Nebýt toho, že jsem nechtěla vzbudit vlky, začala bych klít že...by to až nebylo hezké. Když jsem stromek z hlíny vytáhla, zkusmo jsem ho položila na okraj mezery. Sice dosáhl, ale s nebezpečně malou rezervou. Takže jsem nakonec udělala tu nejšílenější věc, kterou jsem udělat mohla. Přinesla jsem si z jeskyně batoh a použila stromek jako tyč na skákání.

Nutno podotknout, že jsem nikdy předtím o tyči neskákala a bylo to znát. Sice jsem přeskočila a projevila jsem dostatek bdělosti na to, abych svojí "tyč" neupustila dolů a nevzbudila celou smečku, ale dopad byl strašný. Byla bych si myslela, že jsem si zlomila obě nohy, ruku a pár žeber, kdyby na to byl čas. Skály totiž - jak jistě víte - nebývají vždy přesně vodorovné. A tahle konkrétní skála byla bezchybným příkladem takové krásně nevodorovné skály. Pomalu jsem začala klouzat dolů po víceméně hladké nakloněné rovině. V panice jsem se chytala všech možných věcí, stébel trávy, uvolněných kamenů, křehkých kořínků. Paradoxně mně zachránila právě ta tráva. Visela jsem půlkou těla dolů a křečovitě jsem se držela několika stébel, která neměla daleko k tomu, aby se na své kořeny vykašlala a udělala si se mnou malý výlet na zem pod skálou. Velice pomalu, abych je k tomu nepřesvědčila, jsem se vyškrábala zpátky nahoru a zhroutila se na vrcholek.

V levém kotníku mě píchalo a nohy, ruce a boky jsem měla příšerně poškrábané. Ale aspoň jsem nejspíš právě unikla několika způsobům smrti najednou. Po pár minutách jsem se odhodlala k tomu, abych se postavila. Ušla jsem pár kroků - díkybohu jsem neměla nic zlomeného - a pak jsem začala pomalu sestupovat po mírném členitém svahu na druhou stranu.