Včera to byl rok co Allison umřela. Pořád jsem to nepochopil. Jak mohla tak náhle zmizet. Jak to, že ji už nikdy neuvidím? Nemůžu si na to zvyknou a nejspíš si na to ani nezvyknu. Je to jakoby mi někdo urval kus srdce a zahodil tam kam já nikdy nedošáhnu. Už nikdy ho nedostanu zpět.

Přesto všechno mám pocit, že pořád žije. Cítím na sobě její pohled. Cítím jak mě pozorují dvě krásné hnědé oči. Dneska ráno jsem dokonce našel na stole utržený kousek papíru s nápisem: Because, I love you. Bylo to napsáno stejným písmem jako píše Allison. Nejspíš to je, ale jen jeden z našich starších dopisů a mamka ho včera někde našla a tak mi ho dala na stůl. Takový dopisů jsme si dali snad celou hromadu.

"Kde jsi našla ten dopis? Myslel jsem si, že mám všechny v krabici?" Zeptal jsem se mamky, když jsem ji potkal v kuchyni u snídaně. "Já ti tam žádný dopis nedala." Odpověděla mi zmateně. "Jo já jsem zapomněl. Dal jsem si ho tam včera večer. Prohlížel jsem si naše staré fotky a dopisy co jsme si dali. Včera bylo ... však ty víš." Zalhal jsem a smutně se usmál. Mamka se na mě usmála nazpátek a já vyšel do školy.