"... A tak z moci mi svěřené vás prohlašuji za může a ženu. Ženichu, můžete políbit nevěstu," řekla starostka a Jiří za velkého potlesku políbil, nyní už jeho manželku, Annu.

Svým způsobem to bylo zvláštní. Jiří byl totiž nejstarší ze tří sourozenců Salingerových. A ženil se jako poslední.

Měl sestru Lenku, ta byla prostřední a vdala se jako první, za svého spolužáka z vysoké školy Michala Abraháma, a bratra Davida, nejmladšího, který si vzal sestru jeho spolužáka že střední, Alici Machovou.

Lenka měla syna, jmenoval se Šimon. Ten stál v jedné z předních řad a nyní nadšeně tleskal s ostatními.

Jak bych na jejich místě vypadal já? Zamyslel se. A s kým bych tam stál? Vrtalo mu hlavou. S Klárkou ?

Co tě to napadá, Šimone Abraháme! Okřikl se v duchu. Vždyť je to tvá sestřenice!

Hezká sestřenice. Zrzka, zelené oči, štíhlá, pěkný zadek...

Už dost! Klára Salingerová je tvá sestřenice, a basta. A jestli se ti líbí, tak na ni rychle zapomeň.

Ale-

Žádné ale!

No tak fajn, už mlčím. Vzdal Šimon hádku sám se sebou. Ale nebránil se nutkání podívat se na zmiňovanou. Očima začal prohledávat dav a téměř okamžitě ji zahlédl. Dívala se na něj. Jejich pohledy se střetly a ona se usmála. Pak odvrátila pohled zpět dopředu na svého strýce a nově i tetu.

***

Líbí se ti.

Kdo?

No přece Šimon.

Ne, nelíbí.

Tak, to povídej někomu jinému a né svému svědomí.

Ale vždyť je to můj bratranec!

Já vím.

Tak proč mi to říkáš?

Chci tě varovat.

Před čím?

To seš fakt tak vypatlaná, že ti to furt nedochází, nebo co?! Přece před Šimonem! Něco k tobě cítí a ty k němu taky.

Nesnaž se mi nic namlouvat. Šimon a něco ke mně cítit? Nebo já k němu? To má být vtip?

Tak proč ses na něj usmála?

To by jí samotnou tak zajímalo. Proč se na něj u všech svatých usmála? To je vážně tak pitomá, jak jí její svědomí právě nazvalo?

***

Na hostině se za ní pořád nenápadně otáčel. Dříve si toho nevšiml, ale měla tak ladnou chůzi. Jakoby pečlivě vážila každý krok. Zrzavé vlasy měla svázané do vysokého copu a s každým dalším krokem jí vlály. Na sobě měla uplé šaty černé barvy, které opisovaly její ženské křivky.

"Stalo se něco, Šimi?" vyrušila ho z rozjímání jeho máma.

"Co? Ne, nic," vyhrkl rychle a urychleně začal jíst, až se to jeho matce zdálo podivné. Ale mávla nad tím rukou. Vlastnímu synovi už delší dobu nerozuměla. Přisuzovala to pubertě.

***

Bylo už skoro jedenáct. Někteří hosté, zvláště ti s dětmi, už začínali odjíždět.

Když jste se rozhlédli po sále, napadlo vás jedno slovo.

Alkohol.

A bylo tomu skutečně tak.

Pár lidí už usnulo na stole, jiní se opilecky vlnili do rytmu, jiní - především svobodní - se postupně ve dvojicích vytráceli... a pak tu byl Šimon. Seděl v rohu a usilovně přemýšlel. Bylo tomu skutečně tak, jak si myslel?

Očima sledoval, co se děje na tanečním parketu. Nebo možná by bylo přesnější říct, že očima sledoval jednu osobu na tanečním parketu. Dívku. Dívku se zrzavými vlasy, které se jí při každém pohybu vlnily a připomínaly malé plamínky. Dívku s lesknoucíma se smaragdově zelenýma očima.

Jmenovala se Klára Salingerová a byla jeho nejtajnější touha. Kašlal na incest. Miloval ji. Ale ona o tom nesměla vědět.

Zvedl se a šel ven na vzduch. Potřeboval si urovnat myšlenky. Potřeboval se ujistit, že je tomu opravdu tak.

Zamiloval se do vlastní sestřenice. Nemělo cenu chodit kolem horké kaše a bylo načase si to konečně přiznat. Ale co dál?

"Stalo se ti něco?" ozval se ten andělský hlas jeho sestřenky.

"Co? Jo. Teda vlastně ne, ale jo. Vlastně-" odpověděl zmateně, ale byl přerušen.

"Tak to vyklop, Šimone. Víš, že mi můžeš říct všechno," vybídla ho.

Pochybuji, pomyslel si a nasadil svůj smutný výraz.

"To nestojí za řeč, Klári," odvětil se smutným podtónem v hlase, který zrzce nemohl uniknout.

"Ale určitě stojí, když to říkáš tak smutně. Kvůli něčemu se trápíš."

Kdybys jen věděla...

Tak jí to řekni.

Nikdy!

Přece se nechceš trápit. Třeba cítí to samé.

"To určitě. Akorát se mi vysměje. Nebo mě začne nenávidět a přijdu o ni úplně."

To nevíš.

A jak to víš ty?

"Cože?" vyrušila jej Klára z hádky sám se sebou

Zatraceně. Já něco z toho řekl nahlas?!

"Co jsi říkala?" zeptal se jí a hrál, že neví co se děje.

"No jak jsi to myslel?"

"Co?"

"No to, jak si říkal: 'To určitě. Akorát se mi vysměje. Nebo mě začne nenávidět a přijdu o ní úplně.' to jsi mluvil o mně?"řekla a vzhlédla do jeho čokoládových očí. On se v těch jejích začal topit, do toho zafoukal příjemný letní vítr a on ucítil její vůni. Voněla po růžích.

"No... Víš...já..." zakoktal se. Co to dělá? To se jí to právě celé snaží vyžvanit? Pokazit to, co mezi nimi je?

Stáli tam a hleděli si navzájem do očí. Čas se pro ně na chvíli zastavil. Vše co nyní existovalo byl jen ten druhý.

"Kašli na to," zašeptala.

"Na co?" zeptal se.

"Na incest, přece," špitla, jako by to snad bylo nad slunce jasné.

Zatraceně, jak na to přišla?

"Jak jsi na to-"

"Copak to není jasné?" šeptem promluvila, dívajíc se mu neustále do očí,"všimnu si, když na mě někdo nepřítomně zírá jak na svatý obrázek. Chvílemi jsem měla pocit, že od obřadu si ze mě nespustil oči. Dokonce i Lenka si toho všimla. Tak už se nepřetvařuj a vyklop to."

Po těch slovech zahřálo Šimona u srdce. Možná, že má u ní malou naději. Možná.

"Chápu to tedy správně," otázal se šeptem a dal jí své ruce kolem pasu, "že-"

Nedořekl to a byl přerušen. Náhle a něžně, avšak nečekaně. Byl umlčen, jak se Klára nadzvedla na špičkách, jemně se zapřela o jeho hruď a ramena a políbila jej. Šimon byl z počátku zaskočený, pak se ale vzpamatoval a Kláře polibky opětoval.

Po chvíli se ale odtáhl.

"Klári, co incest?" zeptal se jí.

"Co by s ním bylo? Však ať si existuje, mně je to jedno." odvětila ledabyle.

A tak se Šimon sklonil a propojil jejich rty. Čas se pro ně zastavil, aby si mohli užívat tu chvíli, kdy každý z nich mohl nerušeně vyznávat svou lásku tomu druhému.

Konec