Taehyung

Pořád jsem seděl s tím podivným týpkem, jež si říkal exorcista, v koruně stromu. Každý na své větvi.

Nějakou dobu jsme takto mlčky seděli a čekali, co se bude dít dál.

Až jsem já znovu prolomil ticho, doufaje, že mi dá odpověď: „Co jsou zač ti démoni?“

„Když ti odpovím, tak přestaneš slídit a zůstaneš na večer ve vesnici?“ řekl ten pan tajemný.

Chvíli jsem přemýšlel a pak odpověděl: „Hmm, za jednu otázku asi ne. Chci mít tři otázky.“

„Cože, tři otazky?“ pobavil se nade mnou.

„Jo, tři otázky,“ potvrdil jsem mu rázně.

„Jedna ti nestačí?“

„Ne, to bys mě tu totiž zas zítra potkal.“

A on se pak vzdal takto se mnou argumentovat a řekl: „Tak jo, máš tři otázky, ale už se tady v tuhle dobu nikdy neukážeš. Platí? Malíček na to.“

Natáhl svou ruku ke mě, div, že z oné větve nespadl, abychom si mohli dát maličký a zpečetit naši dohodu. Já dostanu odpovědi na své tři otázky a on dostane to, co chce - abych se mu nepletl do cesty.

„Takže..,“ začal jsem, pořád jsem nevěřil, že mi opravdu hodlá odpovědět, ale dohoda byla dohoda. „Co jsou zač ti démoni?“ nadhodil jsem.

„Jsou to lidské duše, které hledají odpočinek, ale ten Zlý je zajal,“ odpověděl mi stručně.

„Aha. Takže vy je zachraňujete a osvobozujete? To dělají exorcisti?“

„Jo, přesně tak. A snažíme se zabránit tomu, aby vznikali další démoni. Snažíme se úplně zničit Zlého,“ odkýval a  ještě mě doplnil.

Pak jsme zas seděli chvíli v tichu. Přemýšlel jsem nad poslední třetí otázkou. Musel jsem si ji pořádně rozmyslet.

„Víš, že tady na tebe nemám celou noc?“ odfrkl si druhý chlapec, když se mu zdálo, že přemýšlím už nějak dlouho.

„Ukažeš mi, jak se můžu stát taky exorcistou?“ to byla má poslední otázka.

A jeho rázné ne byla jeho odpověď. Povzdechl jsem si. Chci pomstít Minji. Zabít toho Zlého, který může za její smrt. A bez toho, aby mě někdo naučil, jak používat exorcistí schopnosti Minji nepomstím.

„Prosím, budu se snažit-“

„Ticho,“ odsekl mě. „Jsou tady.“

Mladý exorcita seskočil ze stromu. Připravoval se na střed s nebohou duší. Musel ji osvobodit ze spárů Zlého.

„Ať se bude dít cokoliv,“ začal, „tak zůstaň nahoře na stromě. Když budeš potichu, tak si tě nevšimne,“ řekl mi nekompromisně.

Neměl jsem možnost na to něco odpověď, protože se zas objevilo ono modré jasné světlo, jež nás oba dva ozářilo. Najednou mě zasáhla úplná bezmoc a žal. Musel jsem pociťovat to, co pociťovala ta nebohá přeměněná duše.

Exorcista na nic nečekal. Vytáhl svou katanu, kterou hrdě nosil za opaskem. Boj začal. Chvíli jsem se na tu scénku mlčky díval z bezpečí koruny stromu, jež mě ochraňovala před tím vším.

Chvíli se mi zdálo, že nás to modré světlo pohltí a bude po nás. Ale pak začalo světlo a žal ustupovat. Cítil jsem snad i závan radosti. Pak mi to ale se zděšením došlo s kým to teď mladý exorcita bojuje.

Vždyť to je nebohá Minji!

Na chvíli se mi zastavil dech. Zatočila se mi hlava a já ztratil rovnováhu. Pak jsem chvíli letěl vzduchem dolů, jak si mě gravitace nemilosrdně přitahovala k sobě.

S žuchnutím jsem dopadl na zem.

Na chvíli jsem přestal slyšel zvuk z toho, jak muž švihal katanou. Otočil se na mě a pronesl: „Co děláš na zemi?! Měls zůstat nahoře-“

Chvíli se z boje odpojil, to byla chyba, nedošlo mu totiž, že jeho protivník toho využije. Modré světlo se zase zvětšilo a zasáhlo ho do hlavy.

V tu chvíli jsem dostal téměř smrtelný šok. Mladý exorcista spadl k zemi a nehýbal se. Takto to přece skončit nesmí! Vyděsil jsem se.

Démon jež zajal Minji se musel určitě v duchu radovat. Na nic nečekal. Obešel nehybného chlapce a začal se přibližovat ke mě. Bál jsem se a začínal panikařit. Co teď? Tohle není hra a brzo se mi stane to samé, co Minji pokud ji neosvobodím od jejího utrpení.

V uších mi pískalo. Měl jsem pocit, že mě to celé pohltí. Musel jsem zůstat při vědomí. Musím to vydržet pro Minji a pro Jimina!

Nějakým záhadným způsobem jsem modrému světlu proklouzl a podařilo se mi vzít katanu jež ležela vedle nehybného chlapce. Když jsem pak později nad touto situací přemýšlel, tak jsem nechápal, jak se mi to vůbec povedlo.

Poprvé za svůj život jsem stál před démonem tváří v tvář. Kolik děsu z něj tryskalo. Ale já se snažil ze všech svých sil bojovat.

Temné stvoření začalo vydávat skuhravé zvuky. Byl to čistý žal.

V jednu chvíli jsem katanu zabodl přímo do jeho středu. Ozval se hlasitý výkřik, který musel být slyšet hodně daleko. Zlý odešel. Modré světlo zmizelo stejně rychle jako smrt, která byla s ním.

Teď jsem viděl čistou duši, která se vracela domů. Minjinu duši. Bylo to pro mě smutné shledání.

Děkuji ti, Taehyungu. Dej pozor na Jimina a otce. Přišlo mi, že se na mě usmívala.

„Dám,“ přikývl jsem a z očí se mi začali trousit slzy. Nebohá dívka si tohle nezasloužila.

Pak zmizela. A já si mohl po těžkém boji oddechnout. Ani jsem si nevšiml, jak strašně jsem byl unavený. Tak jsem prostě pomalu klesnul k zemi a zavřel na chvíli oči, opakujic si, že tady určitě nemůžu usnout. Může se objevit další démon a toho už nezvládnu já a ani exorcista, který stále ležel na zemi v bezvědomí.

Musel jsem vstát a najít nám oboum bezpečné místo k přenocováním.

I tak jsem ale zavřel oči a najednou mi byla realita ta tam. Spal jsem tvrdým spánkem.

—

Eee, ano, přesně tak, po roce a půl jsem napsala další kapitolu...

Je tady ještě někdo? >.<

Budu ráda za každou hvězdičku a milý komentář, abych věděla, zda vás to baví, hehe, love u

Tvoje vhk