Taehyung

Chvíli bylo ticho.
On se mě stále nijak nesnažil sundat ze sebe ani se nějak bránit. Bál jsem se jej, ale zároveň mě neskutečně vytáčel. Chytil jsem jej. Seděl jsem na něj. Určitě to musel být on, vrah, který zabil Jiminovu mladší sestru.

Chtělo se mi brečet. Cítil jsem se bezmocně. Mám ho. Držím ho pod sebou a stejně nemůžu nic dělat.

Vzpomněl jsem si na svůj nůž, který jsem měl uložený za opaskem. Můžu jej zabít. Proběhlo mi hlavou.

Pevně jsem sevřel víčka k sobě. Je to správné? Zeptal jsem se sám sebe. Nevěděl jsem to. Začal jsem panikařit a zhluboka dýchat.

On si určitě musel všimnout této změny v mém chování.

Zvedl jsem jednu ruku a posouval ji ke svému pasu, k místu, kde by měl být uchycen nůž. Pevně jsem jej stiskl a chtěl jej vytáhnout. Dříve než se mi to povedlo se ozvalo šumění mezi keři. Přesně to, které jsem slyšel, když jsem byl ještě na stromě a on se za ním rozeběhl.

Aktuální situace byla podobná. Vymrštil se do sedu, jako bych na něm vůbec neseděl a svalil se na zem vedle. Vůbec jsem to neočekával.

Já ale taky nechtěl zaostávat a postavil se připraven k boji proti němu.

On se však otočil ke mně zády.

„Hej, nebuď zbabělí a bojuj se mnou!“ křikl jsem na něj.

On mě nevnímal a stále se díval do tohoto keře.

„Co je tak zajímavého na nějakém zajíci v keři!“ křikl jsem znovu.

Z keře se ozvalo znovu ono šustění a ten "zajíc" z něj vyběhl. Nevěděl jsem co to je. Nikdy jsem nic takového neviděl. Sálala z toho taková špatná energie, že jsem se chvěl a začaly mi téct slzy. Co to je? Pokud jsem hledal monstrum, tak tohle bylo mnohem větší monstrum než onen chlapec, kterého jsem chtěl před chvílí zbavit života.

A pak už si toho moc nepamatuju. Viděl jsem modré silné světlo, které mě oslepilo a já spadl znovu na zem a upadl do bezvědomí. Takže si od toho momentu nic nepamatuju.

__

Probudil jsem se až v nějaké dosti zašlé místnosti. Ležel jsem na tvrdé zemi. Pod sebou jsem měl pouze deku. Stěny byly dřevěné a nebylo tu moc věcí. Připomínalo to nějakou starou boudu.

Až teď jsem si uvědomil, že to, co se stalo v noci nebyl sen, ale realita a teď mě tady nejspíš to "monstrum" drží. Vymrštil jsem se do sedu. Musím odtud okamžitě vypadnout nebo se mi určitě stane něco, co bych nechtěl.

Dostal jsem se na nohy a potichoučku našlapoval. Stiskl jsem kliku od dveří a posouval ji dolů. Poté dveře otvíral a doufal, že nebudou vrzat. Vrzaly. Je to v háji. Dveře jsem tedy okamžitě otevřel a rozeběhl se ze schodů dolů.

Schody šly do obýváku. Tam už na mě čekal můj "hostitel". Lekl jsem se. Tudy cesta nevede. Otočil jsem se a chtěl se vrátit zpátky. On mě zastavil:
„Pojď sem,“ řekl.
Já tedy musel poslechnout. V hlavě mi začínalo vše šrotovat. Co když jsem teď vězeň a pokud neposlechnu, tak mi to dá pěkně sežrat?

Poslušně jako pejsek jsem došel k němu.

„Už tam v tuhle dobu a tak daleko do lesa nikdy nezacházej. Rozumíš?“ pokud já jsem přišel poslušně jako pejsek, tak on vrčel jako pes.

Myslím, že v tuhle chvíli by bylo nejlepší kdybych zakýval hlavou jakože už tam nikdy nepůjdu a doufal, že mě třeba pustí. Ale z mé pusy automaticky vyletělo: „Proč?“

„Protože je to nebezpečné.“

Zvedl jsem zvídavě jedno obočí.

„Jsi z vesnice, že jo? To, co se u vás nazývá "monstrum" je démon,“ vysvětlil. „Démoni jsou nebezpeční, a proto tam nemůžeš chodit. Tečka.“

„A ty jsi tam teda dělal co? Když já tam nemůžu chodit,“ řekl jsem neomaleně.

„Já to mám jinak. Já jsem exorcista. Je to má práce proti nim bojovat.“

A pak už mi neřekl nic, i když já se ptal a měl spoustu otázek. Vystrčil mě za dveře.

„Do vesnice se dostaneš tudyma,“ ukázal a já měl zase nad čím přemýšlet.

__

Next chapter, hehe :3

Co máte/měli jste dneska na oběd?
Já sama nevím, co budu mít :3

Omlouvám se za chyby a překlepy... opravím..

Zatím papa!
Vaše vhk<3