Taehyung

Srdce mi začalo rychle bušit.
Co teď?

Lesní monstrum, jak mu říkali, zůstávalo pod stromem a nikam se moc nepohybovalo. Já se taky tedy rozhodl zůstat na stromě a jen pozorovat. Pro zatím.

Pokud odcházel, chci jít za ním. Možná budu riskovat vlastní život, ale bude to stát za to, pokud se dozvím pravdu.

On, ale nevypadal, že by měl v plánu někam jít. Řekl bych, že taky pozoroval a hledal něco stejně jako já pouze s rozdílem, že já už svou hledanou věc našel a ono ne.

Zdálo se mi, že se tam v keřích něco šustlo. Ten pode mnou neváhal a rozběhl se tím směrem. Já tedy seskočil ze stromu a běžel tam, kde zmizel.

Na chvíli jsem zpanikařil, ale pořád jsem běžel. Slyšel jsem, jak pod ním praskají větvičky. To mi dávalo možnost vědět kde je, i když jsem jej teď neviděl. Zrychlil jsem a dostal se mi do zorného pole.

Běžel čím dál pomaleji nebo já běžel čím dál rychleji? Kdo ví.. Každopádně jsem byl pouhých pár metrů od něj, takže jsem se pořádně odrazil a skočil na něj.

Já a ono monstrum jsme se svalili na zem.

Můj dech lapal po kyslíku a ten jeho taky, takže jsem jej z této vzdálenosti mohl slyšet. Otočil jsem svou hlavu tak, abych na něj viděl. Byla tma, takže jsem trošku mžoural, aby se mi dostal vyžadovány obraz.

Byl mladý. Měl tmavé vlasy. (A nebo je tmavé neměl, jen byla tma...) Řekl bych, že byl stejně starý jako já.

Rázem jsem si znovu uvědomil ono nebezpečí a svou unáhlenost. Vymrštil jsem se do sedu a sedl si obkročně na něj. Chytil jeho ruce a přimáčkl je k zemi, aby se nemohl bránit. A on se nebránil. Dokonce se i ve tmě ušklíbl, ale to já jsem nemohl vědět. Na to mé mžourání nestačilo, jinak by mě to určitě vytočilo.

Nabral jsem odvahy a otázal se: „Kdo jsi?“

Ticho.

„Zabil jsi ji?“

Ticho.

To mě vytočilo. Chytil jsem jej tedy za čelist a zeptal se znova: „Ptám se tě, zabil jsi ji?“

A z něj vyšla odpověď, která mi přihnala další strach: „Pokud se takto budeš chovat, tak nebude jediná, kdo bude mrtvý.“

Už jen ten význam věty byl hrozivý. On sám to, ale vyslovil takovým hrubých a suchým hlasem, že by se člověk polekal, i kdyby šlo o něco pěkného.

Polkl jsem.

Jimin

Byt v pronájmu s opryskanou omítkou a výhledem na další panelové domy - to byl můj nový domov. A abych byl upřímný, tak se mi prvně moc nezamlouval. Ale vevnitř vypadal pěkně. Ale pořád to bylo o dost jiné než jsem byl zvyklý.

Jediný můj úkol aktuálně byl následující: neztratit se cestou dolů po schodech. A to nebylo těžké. Jelikož schody dolů byly pouze jedny. A pak jsem měl jen čekat. Čekat až dva mladí lidé mého věku vykouknou také ven a ukážou mi, kudy se dostanu do školy (a popřípadě i kudy zpátky.)

Neměl jsem hodinky, ale tipoval bych, že už pár minut meškali náš sraz, který mimochodem domluvil můj táta, takže se nebylo čemu divit.

Stihl jsem spočítat kolik okenic mají domy okolo nebo kolik je tu stromů. A když už jsem neměl co dělat, tak jsem dýchal na sklo, které bylo na dveřích, aby se zamlžilo a já mohl nakreslit smajlíka.

Dveře se otevřely. Mě málem praštili do nosu, ale to už nebylo podstatné.

Přede mnou se objevili opravdu kluk a holka mého věku. A já byl vystaven socializaci s druhými jedinci.

„Ahoj, ty budeš asi Jimin?“ začal ten kluk, který měl mimochodem pěknou mikinu a nechápal jsem, jak může jít pouze v ní. Já bych asi umrznul.

„Jo, to jsem já,“ zmohl jsem se odpovědět. „Těší mě, já jsem Yoongi“ a podal jsem mu ruku. On se na ni chvíli překvapeně díval. Nejdříve na ruku, pak na mě a pak zase na ruku. Po chvíli mu došlo, že je to takové to podání rukou, když se dva lidi poznají.

„Oh, aha. Tohle u nás dělají asi jen důchodci, ale pokud to děláš taky,“ přijal mou ruku.

„A tohle je Yuna,“ představil dívku. Ta se na něj ušklíbla a asi nějakou sourozeneckou telepatii mu vzkázala, že se zvládne představit sama. Já a Tae jsme vlastně taky meli takovou "telepatii", ale to je na dlouho.

Vykročili jsme vzhůru ke škole. Yuně se nejspíš moc nechtělo. Usuzuji podle shrbeného postoje těla a pomalého kroku.

Soucítil jsem v duchu s ní. Mně se taky do školy moc nechtělo. Bude tam hodně lidí. Tolik lidí nebylo snad ani ve vesnici.

„Proč jsi se s tátou přestěhoval?“ zeptala se mě Yuna. Já trošku zamrzl. Určitě jsem nehodlal říkat pravý důvod.

„Dostal novou práci a už nás to na vesnici moc nebavilo,“ lhal jsem. Vesnice byla skvělá a uvědomil si to až teď, když byl na míle daleko.

„Vždy jsem chtěl vypadnout z vesnice,“ dořekl jsem ještě. Ale to už lež nebyla. Teď jsem se však chtěl vrátit.

„Fakt?“ pozvedl jedno oko Yoongi.

Kývl jsem hlavou.

„Já vždy chtěl vypadnout odtud,“ zašklebil se. „Sice skateparky tady jsou nejlepší a skate je život, ale.. žít v ulici, kde vidíš na další zdi paneláků celý život!“ rozmachl rucemi do stran.
„Já bych chtěl být ve městě určitě, svých skateparků se nevzdám. Ale bydlet třeba v nějakém rodinném domečku na konci města by bylo fajn," zasmál se. Měl pěkný smích.

„Vlastně výjimečně s bráchou souhlasím,“ ozvala se znova Yuna s úšklebkem.

Já se tomu taky usmál.

Už jsme byli před školou. Takže jen jediné. Neumřít, ale přežít a popřípadně si to i užít. Tak zní dnešní moto.

__

Ahooj!
Další kapitola :3

Můžete mi sdělit vaše dojmy nebo mi třeba říct, co si myslíte, že se stane Taemu.^^ Je to "monstrum" nebezpečné? Ublíží mu? Kdo ví :3

Vaše vhk<3