Ten den pro ni začal jako každý jiný den v uplynulých pěti letech.

Vstala příliš brzy, nasnídala se (vyvážená dávka ovoce, müsli a čaje), v rychlosti se převlékla do nevýrazných pracovních šatů a sbalila si kabelku. U dveří se, tak jako vždycky, zastavila, a než opustila byt, na chvilku se zarazila nad častou větou svých kamarádek, které jí kladly na srdce, aby se oblékala více přitažlivě. Více jako žena. Prý tohle je důvod, proč nemá chlapa.

A přesně tímto momentem všechno rutinní končilo. Kdyby opakovala naučený zvyk, léty osvědčený, jen by se na sebe rozzlobeně zamračila do zrcadla v předsíni, ignorovala pobídku kamarádek a ve špatné náladě opustila byt. Klasika.

Jenže dnes z nepochopitelného důvodu pět let trvající zvyk změnila. Sice se na sebe opět rozzlobeně zamračila do zrcadla, ale namísto zběsilého úprku z bytu se vrátila do ložnice, aby prosté nevýrazné šaty vyměnila za ty, které dostala od Ginny k narozeninám. Ženské šaty, jak je nazvala rudovláska. V předsíni si místo tlustšího šedého kabátu vzala světlý lehký. Stále ještě byl teplý podzim, nebylo třeba se halit do zimních kabátů. Namísto bot s nízkým podpatkem si nasadila střevíce na vyšším podpatku, které jí prodlužovaly nohy. S posledním pohledem do zrcadla si rozpustila vlasy svázané v pevném uzlu a gumičku vyměnila za sponky, které alespoň částečně zkrotily její objemnou hřívu.

S neobvyklým dvacetiminutovým zdržením opustila byt. A díky tomuto zdržení dorazila na ministerstvo později než obvykle. Přesněji dorazila v tu chvíli, kdy přicházeli i ostatní zaměstnanci. Takže vlastně dorazila včas, ale ve světě Hermiony Grangerové to bylo zdržení. Merlinovsky dlouhé zdržení.

Ve spěchu prolétla atrium, vřítila se do přeplněného výtahu, kde se pozdravila s několika kolegy a okamžitě, jak výtah zastavil, sprintovala ke své kanceláři k oddělení nad kouzelnými tvory. Rozrazila dveře a ke svému nesmírnému údivu tam spatřila Ginny Potterovou.

Další odchylka od rutiny. Ginny za ní zásadně sama nechodila. Byla na to příliš líná. Radši Hermionu tak dlouho zasypávala vzkazy, dokud ji nenavštívila sama. Či spíše byla donucena. Avšak Ginny to nazývala navedením na to, co chceš v hloubi duše udělat, ale jsi na to moc líná. No a pokud už se stal zázrak a Ginny se rozhodla svou kamarádku navštívit sama (to se dělo jednou za Merlin ví, jak dlouhou dobu), musela přesto poslat vzkaz. Protože Hermiona měla ráda přehled. Takže si organizovala i setkání s přáteli. Nebylo tedy překvapivé, když své přátele odmítla se slovy: „Dnes už mám dvě přátelská setkání. Můžeme se vidět zítra." Ano, to byla nová Hermiona Grangerová. Dívka, která by se pro své přátele přetrhla, se pomalu ztrácela. Nenávratně.

„Mě snad šálí zrak!" zapištěla rudovláska téměř ve stejnou chvíli, kdy Hermiona rozrazila dveře.

„To je snad sen! Hermiona Grangerová vypadá jako žena!" kvičela radostně Ginny. Jen silou vůle se donutila neskočit hnědovlásce kolem krku v dusivém objetí.

„Díky Ginny, ty umíš zvednout sebevědomí," pronesla trpce Hermiona během cesty k pracovnímu stolu. Přehledně srovnanému stolu, nutno podotknout.

„Ale no tak," mávla Ginny ledabyle rukou. „Vždyť víš, jak jsem to myslela."

„Přirozeně," přikývla Hermiona a začala si rovnat věci na stůl. Systematicky, tak jako vždy.

„Komu vděčím za tvou náhlou změnu?"

„Proč by to musela být něčí zásluha? To se nemůžu sama svobodně rozhodnout?" nadzvedla obočí. Snad mírně dotčeně.

„Ale prosimtě," znovu mávla rudovlasá žena rukou. „Když ženská vypadá dobře, vždycky je v tom chlap. Na to vem jed."

Hermiona jen odmítavě zakroutila hlavou. „Jsi vedle, Ginny." Pečlivě na stole barevně seřadila fixy. Pak vzhlédla k pochybovačně se tvářící Ginny. „Možná chci z Merlinovských důvodů, kterým sama nerozumím, vypadat dobře. To nepopírám. Ale!" zdůraznila poslední slovo s cílem smazat své kamarádce ten nadějný výraz. „Ale to ještě neznamená, že za tím vězí chlap."

Ginny sklesle zanaříkala. „Ale Hermiono-"

„Ne, Ginny, tuhle debatu jsme vedly už mnohokrát. A byla bych ráda, kdybys pochopila, že já chlapa nepotřebuju. Jsem spokojená sama. Chlapi jsou přítěž. Zpomalují v kariérním růstu, jsou nesamostatní a dlouhodobý vztah s nimi způsobuje předčasné stárnutí. "

Ginny nechápavě nakrčila obočí. „Prosim? Předčasné stárnutí?"

„Ano," přikývla Hermiona a usadila se do křesla. „Stárnutí a deprese. Předposlední článek v mudlovském časopise Bez muže."

Její kamarádka šokovaně vykulila oči. „Co to je za pitomost? Snad tomu nevěříš?"

Hermiona se podivně zasmála. „Údajně vědecká teorie. Ale přirozeně tomu nevěřím. I když..." zamyšleně pohlédla z umělého okna. „Něco pravdy na tom bude. Co jsem bez chlapa, jsem méně v depresích. Můj psycholog říká, že jsem na dobré cestě."

„To říká už roky," podotkla s úšklebkem Ginny. Na záležitost Hermiony a návštěv mudlovského psychologa měla svůj názor. Ten se naneštěstí příliš neshodoval s tím Hermioniným. I proto bylo toto téma mezi nimi jakési tabu.

Hermiona po ní šlehla rozzuřeným pohledem. „Už se o tom odmítám bavit."

Ginny si povzdechla. „Dobře, už se k tomu nebudu vracet. Ale dovol mi říct ti poslední věc na toto téma. Pak už se k tomu nikdy nevrátím."

„Fajn," přikývla Hermiona a pohodlněji se usadila v křesle.

„To, co děláš, je hloupost," začala svůj proslov rudovláska. Hermiona ihned otráveně protočila oči. Ginny to však neodradilo a odhodlaně pokračovala dál. „Jenom proto, že ti před několika lety zlomil srdce nějakej idiot z Paříže, sis nastavila tuhle nesmyslnou hru nepotřebuju chlapa, jsem ráda sama, chlap je přítěž. Jenže obě víme, že je to lež. Možná největší, jakou jsi ty kdy řekla, protože pochybuju, že jsi jako dítě lhala," ušklíbla se. „Ty nejsi spokojená sama. Naopak. Potřebuješ chlapa. A rodinu. Jenže to zatvrzele odmítáš! Přitom zapomínáš, že ti za tři roky bude třicet. A začnou ti odtikávat biologické hodiny, zlato," spiklenecky na ni mrkla a pohladila se po lehce vypouklém bříšku. Už třetím.

Hermiona se mračila. To, co jí Ginny v dobré víře cpala do hlavy, se jí vůbec, ale vůbec nelíbilo. Vlastně to byla pitomost kolosálních rozměrů! Možná je pravda, že jí před pěti lety zlomil srdce jeden sakra hezký a ohromně přitažlivý Pařížan, kterého milovala jako ještě nikoho. A je pravda, že měli měsíc před svatbou, když ten pohádkový vztah skončil. To ale ještě neznamená, že by si snad kvůli tomu nastavila takto nesmyslný celibát. I když... Je pravda, nepopiratelná pravda, že krátce po jejich rozchodu přísahala, že zestárne sama a bude otravnou babkou s padesáti kočkama. A taky chtěla dát výpověď na ministerstvu a stát se jeptiškou. A přísahala, že se nikdy nestane matkou. A chtěla si nechat zmrazit vajíčka. Ale ty časy jsou už dávno za ní, ne? Ne?

Už se s tím přece dávno vyrovnala. Má teď práci, kde je spokojená, byt v centru Londýna a přátele, kteří tu pro ni jsou za jakýchkoliv okolností. Je v pořádku. Vyrovnaná, sebevědomá a naprosto šťastná, že nemusí ve svém životě trpět chlapa.

„Prostě jen chci, abys byla šťastná, Herm! Pochop, že je depresivní sledovat, jak se uzavíráš před všemi příležitostmi, které ti život nabízí," pokračovala ve svém mentorství Ginny. Její objekt, totiž Hermiona, ji ale znovu začal poslouchat až teď.

„Ginny, tohle je uzavřená kapitola. Nevím, proč ti na tom pořád záleží. Je to prostě můj životní styl. Tak jako ten tvůj je porodit co nejvíc malých Potterů," s úšklebkem poukázala na rudovlásčino břicho.

Ginny nespokojeně zakroutila hlavou. „Jednou pochopíš, že mám pravdu."

„To si nemyslím," odmítavě na ni shlédla nejchytřejší čarodějka svého věku. „Ale konec těmto řečem. Proč se velevážená paní Potterová uráčila navštívit mě? Bez upozornění?" pozvedla tázavě obočí. V hlase jí zaznívala snad výčitka, že si Ginny dovolila narušit jí denní harmonogram.

Ginny s posledním vyčítavým pohledem vzdala snahu navést svou kamarádku na správnou cestu. Raději se rozhodla věnovat tomu, proč původně tuto sterilně udržovanou kancelář navštívila. Ano, vážně to tu bylo až nechutně čisté, srovnané a celkově to bylo příliš neosobní. Zkrátka naprosto nehermionovské. Přesto to byla kancelář právě Hermiony.

„Chtěla jsem tě pozvat na malou rodinnou oslavu. Dnes večer. Vím, že by sis našla výmluvu, proč nepřijít, takže jsem si chtěla tvou účast pojistit," ušklíbla se při Hermionině provinilém výrazu.

„Já opravdu nemívám čas!" bránila se chabě hnědovláska.

„Jasně," zašklebila se Ginny. Nebyla naivní, aby i po letech své kamarádce věřila každou výmluvu s kterou přišla, aby nemusela na jejich rodinné oslavy. Vlastně by se dalo říct, že výmluvám, které Hermiona užívala, by neuvěřil nikdo. I kdyby byl naivní. Hermiona totiž zrovna při vymýšlení výmluv nebyla příliš vynalézavá. Tak třeba: Musím nutně uklidit byt a pak i dům svých rodičů, to víš jarní úklid. No, kdo by tomu věřil? To není úplně důvod, proč nepřijít na oslavu svých přátel, že?

„Ale no tak," rozhodila Hermiona rukama ve snaze se bránit. Rychle však pochopila, že to nemá cenu, Ginny ji znala až příliš dobře. „No, to je jedno. Co se bude slavit?"

„Spoustu věcí!" Ginny nadšeně máchla rukama. „Albusovy první krůčky, Jamesův první pořádný let na koštěti, jejich narozeniny, odhalení pohlaví našeho třetího mimča... A taky úspěchy mých drahých bratrů. Věděla jsi, že George a Fred mají pobočky už v deseti zemích světa? A teď uzavřeli dohodu s dalšíma dvěma. A Ron bude mít druhé dítě! Charlie zase kariérně postoupil v Rumunsku - nevím sice jak, ale prostě je to úspěch!"

Hermiona pobaveně pozorovala nejmladší Weaslyovic ženu, jak zaníceně mluví o svých malých radostech. Musela neochotně připustit, že tentokrát neexistuje výmluva, která by ji vyvázala z této společenské události. Ne, že by Weaslyovi neměla ráda, Merline, to rozhodně ne! Jen prostě posledních pár let neměla náladu na takovéhle události, kde každý je s nějakým partnerem nebo nedejmerline i s dětmi. Všichni se tam mají strašně rádi a jen ona stojí v koutě a bez partnera. Přestal to být její šálek kávy. Vlastně přestala s tím před pěti lety? Plus mínus? Dobře, budeme se tvářit, že to vůbec nebylo kvůli tomu rozchodu. Proč by taky mělo být?

„Tak co? Přijdeš dneska?" vyrušila ji z úvah Ginny.

Hermiona se mírně zamračila. Samozřejmě se jí tam vůbec nechtělo. Tentokrát však neměla na výběr. „Ano," přikývla nuceně.

„Báječné!" objala ji Ginny. „A teď už to nemůžeš zrušit, rozumíš mi?" důrazně jí zapichovala ukazováček do hrudi. „Máš tu dva svědky, takže se z toho už nevykecáš."

Hermiona pozvedla obočí. „Dva?"

„Samozřejmě," spokojeně se pohladila po bříšku.

„Ach tak," po tváři jí přelétl pobavený úsměv. „Ale samozřejmě máš moje slovo, že dnes dorazím."

„Skvěle, to jsem chtěla slyšet. Měj se, ještě toho musím spoustu zařídit." V rychlosti jí zamávala a na těhotnou ženu skutečně rychle vyběhla z kanceláře.

Hermiona se pousmála a s povzdechem se vrhla do práce. Čekalo ji toho hodně a zrovna dneska nebyla v náladě, kdy by z příliš velkého množství práce měla radost. Obvykle ji spousta papírování ohledně práv kouzelnických tvorů těšila, ba co víc, přímo to milovala. Ale zrovna dneska se chtěla zahrabat v posteli a nevylézt alespoň do zítřka. No, to nešlo. Vytěsnila tedy myšlenky na večerní sešlost a začetla se do návrhu dánského ministra kouzel ohledně práv kentaurů.

*** *** ***

Pečlivě srovnala každou maličkost na svém stole, zasunula židli, vzala si kabát a opustila svou kancelář. Bylo něco málo po osmé, což znamenalo, že na Potterovic oslavu dorazí už tak jako tak pozdě. Ta začínala v půl sedmé, takže měla opravdu slušné zpoždění. Ale na její obranu, když věděla, že nestíhá, poslala Ginny sovu. Kamarádka jí obratem odpověděla, že se nic neděje, ale jestli se neukáže, spočítá jí to. Takže to radši zabalila dřív. Teda, dřív, než původně předpokládala, že skončí.

Ploužila se ztemnělou chodbou a její nálada byla krok od kroku horší a horší. Celý den se nemohla soustředit, byla roztěkaná a to, co obvykle stihla za patnáct minut jí teď trvalo i hodinu. Proto končila o dvě hodiny později než jindy. A její ranní nepochopitelný entuziasmus zmizel také. To ji štvalo snad ze všeho nejvíc. Už roky nepocítila takový pocit žití jako dnes ráno. A nechtěla o ten úžasný pocit přijít. Vážně nechtěla. Na druhou stranu, právě tenhle úžasný pocit ji donutil uvědomit si, jak hrozný život žije. Takže vlastně možná už ani po tom chvilkovém záchvěvu štěstí netoužila.

Suma sumárum, dnešek, který začal tak slibně, byl v závěru úplně na nic. To vážně nebylo moc pozitivní. S výrazem naprosté otrávenosti se zastavila před výtahem, automaticky zmáčkla tlačítko a čekala, až se za hlasitého rachocení přiřítí kabinka. Nemusela čekat dlouho, sotva si znovu stihla uvědomit, jak na prd život má, dveře výtahu se před ní otevřely. Bez přemýšlení do něj nastoupila, což se později ukázalo jako osudová chyba. Jedna z mnoha, které dnes večer udělá.

Se zmučeným výdechem se opřela o stěnu kabiny a hypnotizovala tlačítka, která závratnou rychlostí blikala. Už byla jen několik málo pater od konečné zastávky, když tu náhle kabina prudce zastavila. Tak prudce, že ji to odhodilo do rohu. Zapíchla vražedný pohled do dveří, které se mučivě pomalu otvíraly a čekala, až jí odhalí toho, kdo její poklidnou cestu z práce narušil. Když se tak stalo, odfrkla si, propíchla blonďatého muže ještě jedním obzvlášť vražedným pohledem, a vrátila se k pozorování tlačítek.

Blonďák jí věnoval stejně procítěné odfrknutí, obdařil ji otráveným pohledem a stoupl si k tabuli s tlačítky. Ze zvyku zmáčkl přízemí, aniž by si všiml, že už zmáčknuté je. S povzdechem se vedle tlačítek opřel a úspěšně ignoroval přítomnost bojovnice za skřítčí práva. Dokud se nerozhodla jeho už tak špatnou náladu ještě zhoršit.

„Překážíš mi," prořízl její hlas posvátné ticho.

Pomalu k ní vzhlédl a stejně pomalu pozvedl obočí. „Ty mě taky. Vzduch v tomhle výtahu by byl hned dýchatelnější, kdybyste ty a tvá přechytralá hlava odešly."

Zamračila se. „Jsi blbec. Nemyslela jsem to tak, že mi překážíš v téhle místnosti, i když to taky. Ale stojíš vedle těch knoflíků."

Znovu pozvedl obočí. „A co jako?"

„Překážíš mi."

„To snad nemyslíš vážně." Nevěřícně, snad až pohrdavě se zasmál.

„Myslím to naprosto vážně," odvětila chladně. „Vypadni od těch tlačítek. Ty a tvoje nabubřelé ego mi kazíte výhled."

Zakroutil hlavou. „Zapomeň, budu stát, kde chci."

„Malfoyi," zavrčela výhružně.

„Ano, Grangerová?" výsměšně do ní zabodl pohled.

Zúžila oči a nevraživě mu jeho pohled oplácela. „Víš co?" zašeptala znechuceně, když už se pohledy zavraždili nejméně patnáctkrát. „Jdi se vycpat, peroxide."

Ušklíbl se. „Chabá urážka, Grangerová. Bejvávala si lepší."

Rozezleně zasyčela, zaprskala cosi o slizkém idiotovi a odvrátila od něj hlavu. Nebude se s ním hádat, ještě by si zhoršila už tak velmi špatnou náladu. Přesně třicet vteřin vydrželi v napjatém tichu. Pak výtah prudce zastavil, Hermiona se zakymácela na tenoučkých podpatcích a odporoučela se k zemi. Draco Malfoy ji pohotově chytil než stihla okusit, jak tvrdé jsou výtahové podlahy. „Co se stalo?" vypískla namísto toho, aby svého prince na bílém koni seřvala za to, že se jí vůbec dotkl. Nějak na to pozapomněla.

„Nemám tušení," zašeptal a začal se obezřetně rozhlížet kolem sebe. Hermiona následovala jeho příkladu. Instinkty z největší kouzelnické války všech dob se zkrátka nezapřou.

„Tohle je fakt divný," ozvala se po mnoha minutách, kdy oba předstírali, že usilovně pátrají po náznaku něčeho, co jim napoví, proč výtah zastavil.

„Houby divný, Grangerová," ušklíbl se. Hermiona se k němu otočila. Stál před dveřmi výtahu a mířil na ně hůlkou. Pomocí jí naprosto neznámého kouzla odhalil, co je za nimi. „Něco se tam prostě posralo," pokračoval. „Jsme přesně na půl cesty mezi patry, evidentně něco brání výtahu se posunout, ale odsud nevidím, co."

„A co budeme dělat?" nadzvedla obočí. Přešla k němu a začala zkoumat spletenec trubiček, drátků a šroubků.

„To nevím," pokrčil rameny, sklonil hůlku a šinul si to do rohu výtahu.

„Jak jako nevíš?" štěkla podrážděně. Začínaly jí téct nervy. To už se jí taky nějakou tu dobu nestalo. S iracionálním chováním se rozešla pár let nazpátek.

„Přestaň být Weasly, Grangerová," prohodil s nezájmem, sundal si sako a elegantně se sesunul na zem.

Ohrnula nos. „Jdi se bodnout," začala zkoumat tlačítka a náhodně je mačkat. Naděje umírá poslední, že?

Pousmál se. „Fakt jsi se zhoršila."

Prudce k němu otočila hlavu. Pohár trpělivosti právě došel okraje. Zapíchla do něj svůj rozzuřený pohled a přidusala k němu. „Ještě jedna blbá poznámka a vlastnoručně tě zardousím, rozumíš mi, ty namyšlenej kreténe?" plivala mu do obličeje.

Znechuceně si zaplivanou tvář otřel, pobaveně pozvedl obočí a užíval si pohled na rozzuřenou Grangerovou. Fakt mu to poslední roky chybělo. „I tvoje sebeovládání bývalo lepší," prohodil s úšklebkem.

Plesk. Vrazila mu facku. „Já nežertovala," zasyčela a se stejnou vervou oddusala do opačného rohu. Ten namyšlenej čistokrevnej pitomeček neměl ani tušení, jak moc ji jeho poznámka nadzdvihla. Samozřejmě, že byla po letech vůči jeho poznámkám imunní. Kdyby nebyla, zešílela by. Ale dneska si fakt nevybral ten správný den pro zkoušku její trpělivosti. Měla špatnou náladu, sama nevěděla pořádně proč, už dávno měla být na té pitomé Potterovic oslavě, a trčí zavřená ve výtahu. S Dracem Malfoyem. No, má právo být rozzuřená a chovat se iracionálně. Zvlášť, pokud svou iracionální stránku roky potlačovala.

Z druhé strany ji s pobaveným úšklebkem pozoroval Draco. Královsky se bavil. Jeho den byl naprosto rutinní, nudný a nezáživný. Tahle ženská byla příjemným rozptýlením. A ano, jeho nenávist vůči ní nezištně zmizela. Teda tu její nervy drásající povahu nesnášel pořád, to ne, že ne. Ale nenávist vůči jejímu původu zmizela už před mnoha lety po válce. A ta nenávist proto, že je to Grangerová, Potterova pravá ruka, taky během let vymizela. Zbyla jen nenávist vůči její protivné povaze. I když tomu by se fakt nedalo říkat nenávist. Spíš ho to otravovalo, to je ten správný výraz. Hodně otravovalo.

A pokud měl zůstat u opěvování skřítčice (tak jí začali s Blaisem říkat, když se po válce tak vehementně vrhla do bránění domácích skřítků), tak musel přiznat, že jí to sluší. Dneska neobvykle. Když už má tu upřímnou chvilku, tak by měl vyklopit, že za přitažlivou ji začal považovat už před pár roky, ale pak začala chodit oblíkaná jak jeptiška, a jakékoliv pocity vzrušení při pohledu na ni vymizely.

„Co na mě tak čučíš?" štěkla.

Křivě se zazubil. „A co je ti do toho?"

„Tak na mě nečum," zasyčela, prudce odvrátila hlavu a věnovala se hypnotizování dveří. Možná si myslela, že když se bude dost usilovně snažit, otevřou se. Inu, každý z nás je někdy velice zoufalý.

Pokrčil rameny. „Ty už jsi hodně dlouho s nikým nespala, viď?" prohodil mimochodem. To ovšem neměl dělat. Touto jedinou větou si podepsal ortel smrti. Nenávistné oči Hermiony Grangerové ho intenzivně propalovaly, zatímco jejich majitelka na něj syčela urážky.

„Měl by ses naučit držet hubu, Malfoyi. Jsi jen ubohej kretén, tak se mi kurva neser do života," byla jedna z posledních vět, které pochytil. Do té doby měl dost práce s tím soustředit se, aby se pod jejím ostrým pohledem neošíval. Skoro už zapomněl, jak vražedně se se umí podívat. Ale rozhodně si pamatoval, že nikdy nebyla sprostá. Zásadně. To on byl ten, kdo při jejich školních hádkách používal vulgární výrazy. Ona ne. Ona ho dokázala utřít svou inteligencí, nikdy ne nadávkami. To byla jedna z mála věcí, které na ní zcela upřímně obdivoval.

„Tak posloucháš mě, sakra?" zaječela rozezleně.

Zaostřil, povýšeně se ušklíbl. „Měl bych?" nadzvedl nechápavě obočí. A to byla chyba. Osudová. Jestli Hermioně před několika minutami přetekl pohár trpělivosti, tak teď už se z něj voda valila proudem. Prudce se zvedla, nadlidskou rychlostí se k němu přiřítila, a se vší zlostí, frustrací a nenávistí mu dala pěstí. Agresivně. Nelítostně. A především s neskutečným pocitem zadostiučinění.

„Možná jsem za ty roky ztratila cit pro urážení a sebeovládání, ale nikdy, to si laskavě zapamatuj, nikdy jsem nezapomněla, jak dát otravným mouchám pěstí," nebezpečně tiše mu zašeptala těsně u obličeje.

Nezmohl se na jediné slovo. Jestli bylo něco, co za ty roky skutečně nezapomněla, ba co víc, snad to i dovedla k dokonalosti, pak to bylo umění jednu mu vrazit.

„Jsem ráda, že jsme si vyjasnili pravidla," spokojeně se usmála. „I kdybysme tu měli být ještě několik hodin, klidně i do svítání, nechci od tebe slyšet jediné slovo. Je něco, co na tom nechápeš?"

Vzpamatoval se a zamračil se. Rozhodně si od ní nenechá poroučet. To fakt ne. Jenže teď asi není úplně v pozici, kdy by mohl podávat námitky, že? Přece jenom je tu ten nepatrný detail, že mu právě už podruhé v životě jednu ubalila žena. A znovu ta samá. A co ho ještě víc šokovalo, bolelo to mnohem víc, než od jakéhokoliv muže, s kterým se kdy dostal do pěstního souboje. Takže se asi očekává, že poslušně přikývne? Merline, to bude tak bolet. Jeho ego právě skomírá.

„Rozumím," přikývl neochotně. Tvář mu zkřivil bolestný výraz, který se vůbec nevztahoval k porušenému obličeji.

„To jsem ráda," spokojeně se ušklíbla a znovu si zalezla do svého rohu. Až tam si dovolila se pobaveně usmát. Vrazit mu facku bylo to nejlepší, co za posledních pět let udělala. Měla pocit, jako by alespoň polovina jejích problémů, mindráků a negativních záležitostí zmizela. Jen díky tomu, že si vybila zlost. Merline, kdyby to věděla dřív, začala by chodit na mudlovský box.