Usedl na židli a vložil si hlavu do dlaní. Dipper je pryč a nedá se s tím nic dělat.

Vážně, ty hlupáku?

Ano, nedá. A co taky? Žádný vzorec na toto není.

Na všechno nejde použít vzorec...

A co mám udělat?! Vždyť nic jiného neumím!

Co třeba říct své rodině, co si zjistil?

Ne, to nemohu, musím je chránit!

Vážně je tímhle chráníš? Tím, že jim řekneš, že už ho neuvidí?

Aspoň se ho nevydají hledat.

Jasně, zůstanou doma a pustí si televizi. Tak jsi idiot?

Ne, to oni budou, pokud se ho vydají hledat.

Kdyby se stratil Stan, zůstal by jsi doma a nechal to být?

J-já...To je úplně něco jiného! Neodváděj od tématu!

Ne, to ty neodváděj od tématu! Je to úplně to stejné, jen si to nechceš přiznat!

Jo, máš pravdu. Jsi spokojenej?!

Ne.

Tak co mám podle tebe udělat?

Říct jim to.

Nikdy.

V tom případě se rozluč se svou rodinou.

Grrrr! Já nevím! Já nevím! Jsem bezradný!

Udělej to, co umíš.

Říkal jsem, že vzorec na to neexistuje.

Tak ho vymysli. Máš přece asi trilión doktorátů.

Tak hel-... To by ale mohlo jít! Kdyby se zkonbinovala magická přitažlivost a...jasně, stačilo by mi pár kontrolních výpočtů a chvíle pozorování a-

Vidíš, že to jde. Teď jim to ještě prozraď a budeš se moct poplácat po rameni.

To ne. Nenechám je vběhnout do náruče smrti. Něco vymyslím.

Jen aby...

Pak Forda jeho vědomí konečně nechalo na pokoji. Postarší muž se opatrně zvedl a uložil nekonečně-strannou kostku zpět do krabice, symbolem trojúhelníkového démona směrem nahoru.

♡

"Cože?!"

"Slyšel jsi dobře," zazubil se Bill a přehodil si nohu přes nohu.

"Vždyť...vždyť....vždyť jsi je spálil!"

"Ne všechno je vždy ohněm zničeno," poučil ho démon poeticky a zatočil s malým deštníkem.

"Takže deníky stále existují?" Zeptal se Dipper a v jeho hlasu se i přes počáteční překvapení dala zaslechnout radost a úžas.

"Přesně tak," přitakal Bill.

"A dají se stále číst? Mohl bych je zrekonstruovat? Přepsat? Ford bude nadšený až-"

"Uklidni se trochu, kluku, začínáš trochu moc hysterčit," probodl ho démon nabubřelým pohledem, který ale ve vteřině vystřídal úsměv. "Líbí se mi tvoje nadšení, které možná trochu povadne, když ti řeknu, že se číst nedají."

"Ale k čemu nám potom jsou?" Namítl překvapeně hnědovlásek a poškrábal se ve vlasech.

"Víš, došlo mi, že Šesťák dal do těch deníků mnohem víc, než jsem si myslel. Byly součástí jeho samého, části jeho duše. A jak jistě víš, duši jen tak spálit nemůžeš."

"Chceš mi říct, že ty deníky byly živý?"

"Když se to vezme kolem a kolem a promineme tvůj nedostatek znalostí, ano, dalo by se to tak říct."

"Budu dělat, jako že jsem to o nedostatcích přeslechl," zašklebil se Dipper, jako když někdo spolkne citrón.

Bill mu neměl čas odpovědět, protože se u jeho stolu objevili tři zahalené postavy.

Dipper se nevědomky otřasl a přitáhl si sako víc k tělu. Něco na těch postavách se mu nelíbilo...Možná to, že to dříve nejspíš byly knihy, které nosil v kapse u kabátu a spal s nimi pod polštářem.

"Ach, vítejte pánové...A dámo," usmál se sladce na nejmenší z postav Bill a pokynula jim k jejich stolu. "Prosím, posaďte se u nás."

Dippera překvapilo, jak dokázal být tento démon zlý a zdvořilý zároveň. Kdyby ho znal tak, jak se choval teď, na nějakou dohodu, by ho Bill ani nemusel přemlouvat. Nabídl by mu ji sám. Stejně jako teď.

"Jsem rád, že jste přijali mé pozváni. Dáte si něco?" Vyrušil ho z myšlenek hlas bývalého trojúhelníkáče.

"Ani ne, díky," ozval se první z nich a sundal si kápi. Chlapec překvapením málem spadl ze židle, když zjistil, že muž pod ní schovaný vypadal úplně normálně. Prostě průměrný chlap s hnědými kudrnatými vlasy, mírným strništěm na bradě, modrýma očima a kulatými brejličkami.

"Já si taky nedám," zamumlal ten druhý, který si též sundal kapuci. Narozdíl od svého "bratra" byl nízký, s dlouhými blonďatými vlasy a zelenýma očima.

"Já ano," zasmála se dívka, která si však nechala tvář zakrytou. Dipper z ní tedy viděl jen cop tmavých vlasů.

"Myslel jsem si, že si dáš, Tecy," zazubil se Bill a před dívkou se objevil pohár vína.

"Díky," ocenila jeho kouzlo dívčina a trochu upila. "Teď bys nám mohl představit svého přítele," pokynula směrem k Dipperovi, který nasucho polkl.

Démon, který měl podle všeho skvělou náladu, se hurónsky zasmál. "Ale Tecinko, copak nepoznáváš svého bývalého majitele? Protože toto je Dipper Pines, záhadné dvojče a prasynovec vašeho stvořitele."

Deníky zalapaly po dechu. První se na slovo vzmohl zřejmě ten nejstarší. "Je pro mě velká čest se s tebou osobně setkat, Dippere. Jmenuji se Uno," usmál se vesele a potřásl si se stále zaraženým chlapcem rukou.

"Taky mě těší," vybreptal a pak se otočil  na druhý deník.

"Já jsem Dos," zamumlal deník se sklopeným pohledem.

Uno se k Dipperovi naklonil a tiše mu pošeptal. "Můj bratr má stále ještě trauma z toho, že patřil Gideonovi, proto je trochu nesměly."

Dipper chápavě přikývl a podíval se na posledního sourozence. To vážně spal celý léto s touhle holkou v posteli?

"Čau, jsem Tres, ale všichni mi říkají Tecy," představila se mu dívčina a konečně si sundala kápi.

Přestože se Dipper v dívkách opravdu nevyznal, musel uznat, že je krásná. Její lesklé havraní vlasy spletené do jednoduchého copu zvýrazňovala bledá tvář s pár pihami. Usmála se na něj a chlapec myslel, že se roztopí.

Bill nad ním protočil očima a pokračoval v jakémsi soukromém rozhovoru s Unem.

Vem jí ven, kluku. Nechci nijak podporovat tvé osobní vztahy, ale Tecy se velmi snadno začne nudit a to nechceš zažít. Ozval se mu v hlavě Billův hlas.

Dobře...dík, odpověděl překvapeně a zvedl se. "Ehm, Tecy, nechtěla by jsi jít ven?"

"Klidně," pokrčila dívka rameny a zvedla se.

Venku bylo chladno a šero, zřejmě pozdní podvečer. Dipper se usadil na lavičku pod jakýmsi fialovým stromem a posunul se více doleva, aby se tam vešla Tecy.

"Díky," poděkovala překvapeně a sedla si vedle něj.

"Za nic," pousmál se chlapec a přimáčkl si levitující kšiltovku víc k hlavě. To aby nebylo vidět jeho mateřské znaménko.

"Jak se ti to stalo?" Zeptala se Tecy nečekaně a ukázala na jeho sako.

"Jak to, že má deník duši?" Oplatil jí Dipper otázku otázkou.

Dívka se k jeho údivu rozesmála. "Tak fajn, dostals mě. Zahrajem si hru. Jeden se zeptá nějakou otázku a ten druhý jí musí odpovědět. Pak se vystřídají."

"Ta hra se mi nelíbí," zamumlal hnědovlásek, ale nakonec statečně přikývl. "Dobře, jdu do toho. Klidně začni."

"Bezva. Chci abys mi odpověděl na tu první otázku: Jak se ti to stalo?"

"Upadla mi nekonečně-stranná kostka," přiznal se Dip po chvíli odmlky.

Tacy byla chvíli zticha. "Takže to už nikdy nebudeš člověk?" Zeptala se nakonec trochu roztřeseně.

"Teď mám otázku já," připomněl se Dipper. "A já taky zopakuji svou otázku: Jak to, že má deník duši?"

"Protože do deníku si člověk zaznamenává vše. Mimo jiné i pocity, zážitky, trapasy. Je to něco jako jeho životopis, jenže velmi soukromý. A přestože stvořitelův deník byl trošku jiného rázu, pocity jsi tam nalézt mohl, že?"

"Nevěř nikomu," zašeptal Dipper ohromeně. Najednou to všechno dávalo smysl. Miloval tenhle pocit.

"Jau," sykla Tacy a chytila se za předloktí, čímž ho přivedla zpět do reality.

"Jsi v pohodě?" Otázal se chlapec ustaraně a vyjekl, když zahlédl, jak jí přes prsty protékají první kapky krve. "Co se ti stalo?!"

"T-to n-nic," odvětila dívka přes pevně zaťaté zuby. "J-jen n-na to p-p-přest-taň m-myslet."

"Ale jak?" Vypískl Dipper už téměř hystericky a pak už jen se zatajeným dechem sledoval dráhu krvavého potůčku, který dotekl až k jeho nohám.

"J-jsi démon!"

Ano, to byla pravda. Jenže jak dlouho, že? Co by on, úplně obyčejný člověk na této planetě mohl udělat?

Jenže Tacy měla pravdu. On byl démon. A přestože to nesnášel, musel jí pomoct.

Udělal krok dozadu, aby se vyhnul kaluži jakési červené tekutiny a natáhl před sebe ruce.

Ať se ta rána zavře! Ať se ta rána zavře!

Nic nedělo. Tecy stále krvácela.

No tak....Prosím!

Nic. K potůčku krve se přidal potůček slz.

A teď už se Dipper naštval. Přece nemůže nechat Tecy umřít!

Zavřel oči a ocitl se kdesi až v zadu své hlavy, kde se v klubíčku choulila jakási postava. Tak fajn, vzdávám se. Přeber si to, řekl svému druhému já, které se na něj ďábelsky zasmálo a pak zmizelo.

Dipper otevřel oči, které se jasně rozsvítily modrou barvou. Dupl nohou a krev se rozstříkla všude kolem. Vzduch zchladl. Čas se jakoby zastavil. Chlapec hypnotizoval pohledem dívčinu ránu. Než mu došlo, co dělá, sebral veškerou svou energii a vyslal jí proti ní.

Když se prach usadil, ležel Dipper na zemi a pozoroval oblohu. Tacy ležela vedle něj s rukou zahojenou. Chvíli mezi nimi bylo ticho. Prolomil ho Dipper. "Co to sakra bylo?"

Tacy ho ani neupozornila, že teď je na řadě ona a dala se do vysvětlování. "Jsem deník, Dippere. Ať to vezmeš jakkoliv, jsem deník. A do deníku, se mimo jiné píšou poznámky. Ve mně jich byla spousta. Některé tvoje, některé Fordovi. Co je ale důležité je, že se mi některé z nich vyryly do kůže. Nevím, proč, možná to je nějaké skryté poselství nebo tak, ale prostě je tam mám. Když se o nich někdo zmíní, začne z nich téct krev, jakoby mi připomínal: Jsi deník a deníkem zůstaneš."

"Wow," hlesl Dipper překvapeně. "Takže-"

"Nemluvme už o tom, prosím," přerušila ho Tacy. "Nikdy nevíš, kdy se spustí další vlna."

"Ehm, jo jasně, promiň."

Pak jen tak leželi a pozorovali hvězdy.

"Támhle je velký vůz," ukázal Dipper kamsi doprava. "A támhle Orion. A hele Cassiopeia. To je divný, jsou tam úplně všechny pohromadě. Jak letní tak zmíní obloha."

"Jsme ve světě démonů, ti musí mít všechno dokonalý," prohlásila dívka a pak se tomu oba zasmáli.

"Dippere?"

"Hm?"

"Jsi fajn. Doufám, že se ještě někdy uvidíme."

"Taky doufám."

"Vstávejte, vy dvě hrdličky. Máme před sebou spoustu práce."

***

Ahojte!😁

Tak je tu poslední den prázdnin a s ním i kopa starostí a povinností.😐

Já jsem se i přes tohle všechno rozhodla dodělat ještě jednu kapitolku, protože se moc dobře znám a vím, že přes rok to bude fuška😀

Je na moje standarty trošku delší, za což jsem ráda, protože Tecy je moje srdcovka. Doufám, že se vám líbí, protože se s ní ještě párkrát setkáme...😄

Omlouvám se těm, kteří mají rádi více pohledů, že v téhle kapitole byly jen Dipperův a Fordův, přišlo mi však správné jeho chování trochu zdůvodnit a ukázat, jak se cítí. Příště se podíváme někam úplně jinam...😂

Tak jo, užijte si poslední den!🤩