Když se ráno probudil, jeho hodinky ukazovaly něco málo po sedmé. To je jako naschvál, pomyslel si a posadil se. Věděl, že ti pařmeni se probudí nejdříve v jedenáct, takže měl teď spoustu času.

Shodil ze sebe všechny papíry a postavil se. Rozhodl se, že to tady strýčkovi trošku prošmejdí a třeba najde něco zajímavého na čtení. Svou detektivku totiž odhodil na zem před svým pokojem. Zachvěl se, když si vzpomněl, co tam viděl. Mabel a...fuj, nebude na to ani myslet.

Otevřel jednu skříňku a začal se v ní přehrabovat. Papíry, grafy, vynálezy a....počkat, co je tohle? Natáhl se a opatrně to vytáhl ven na světlo.

Vždyť to je Fordova nekonečně-stranná kostka! Poškrábal se pod kšiltovkou, vytáhl jí z krabičky a pořádně si jí prohlédl. Vypadala stejně, jak si pamatoval. Hotový zázrak, pomyslel si s úsměvem a položil jí na stůl s tím, že ji uklidí později. Teď by mu tam jen překážela.

Po pěti minutách přehrabování skutečně něco objevil. Byla to kniha o asi devíti stech stránkách. Dipper jí opatrně chytil, neboť vypadala velmi nestabilně, vyndal jí, aby si ji mohl lépe prohlédnout.

"Páni, to je tíha." Měl co dělat, aby ji udržel. Rozhodl se, že ji radši postaví na stůl. Bude se mu lépe prohlížet.

Jak tak klopýtal přes pokoj ke stolu, zakopl o něco tvrdého a upadl tak, že při tom knihou zavadil o stůl.

Když otevřel oči, které při pádu pro jistotu zavřel, uviděl kostku klouzajíc směrem k okraji stolu. Nespadni, nespadni, nespadni, modlil se v duchu, protože si uvědomil, jak moc vážné následky by to mohlo mít. Nakonec se kostka zastavila asi milimetr od hrany stolu.

Dipper si oddechl a postavil se, aby jí schoval zpět do krabičky. Náhle někdo nahoře prudce rozrazil dveře. Ten náraz otřásl celou místností. I stolem.

Chlapec to všechno viděl jako ve zpomaleném záběru. Kostku pomalu padající ze stolu, Mabel křičící ze shora jeho jméno i papíry poletující kolem. Zřejmě je ten otřes shodil z polic. On sám však nebyl schopen jediného pohybu.

Kostka dopadla na zem a ještě se několikrát překulila než se zastavila. Čas se rozběhl opět normálně. Dipperovi to však mohlo být všechno jedno, protože jej jakási neviditelná síla vymrštila dozadu a on vyletěl z Tajemné chýše ven. Zdí.

Poslední co uviděl, než se jeho oči zavřeli, byla modrá obloha.

(...)

Probuzení nestálo za nic. Posadil se a vykulil oči, když si uvědomil, že leží kdesi v lese. Jak se sem pro všechno na světě dostal? Pomyslel si zmateně, ale hlava mu nedala žádnou kloudnou odpověď. To je snad zlý sen.

Až po chvilce se mu v mysli začaly vracet obrázky z minulého večera a následného chaotického rána. Když se dostal až ke kostce, plácl se do hlavy. Jak mohl být tak hloupý? Jen bůh ví, co na té kostce padlo. Třeba teď zapříčinil zkázu celé planety! Anebo hůř - mohl taky ublížit Mabel.

Do oči mu vnikly slzy. Musí okamžitě do Chýše. Zvedl se a chtěl se rozběhnout, když v tom si uvědomil, že levituje pár palců nad zemí.

"Aaaaah!" Vyjekl a opatrně se dotknul své ruky. Bál se, že se z něj opět stal duch a bude ještě ke všemu muset hledat svoje tělo. K jeho překvapení svou ruku nahmatal a pevně stiskl. Dokonce se do ní i štípl a vůbec to nebolelo. Byl z toho tak vykolejený, že se musel posadit.  Ve vzduchu, samozřejmě, protože postavit se na zem bylo jaksi nad jeho síly.

"Tak si to zrekapitulujeme," řekl si nahlas, protože to ticho kolem ho celkem děsilo. "Lítám, necítím bolest, cítím se jako duch a...mám bílé rukavičky?!" Okamžitě si tu hnusnou věc sundal a odhodil na zem. Rozplynula se ve vzduchu a na jeho ruce se objevila další, stejná jako ta předchozí. "Tak tohle už je vážně dost divný." Chtěl si zarazit kšiltovku víc do tváře, jak to dělávál, když býval kapku nervózní, ale levitovala nad jeho hlavou.

Mozek se mu úplně vařil, jak se snažil vymyslet nějaké smysluplné řešení. Napadaly ho různé věci, jedna horší než druhá. Nakonec se rozhodl, že nejdůležitější bude teď zjistit, jakže to vlastně vypadá, aby se kvůli tomu nedostal do nějakého maléru. Uštědřil si bezbolestný políček za to, že takhle opatrný nebyl dneska ráno.

Doletěl k nejbližší studánce a udiveně vyjekl, když zjistil, že na její hladině vidí pouze stíny, který ke všemu není jeho. Teda pokud nevypadá jako symbol borovice. Borovice...

Musím si promluvit s Fordem, umínil si a jak nejrychleji dokázal se rozletěl směrem k Chýši. Když jí uviděl mezi křovím, ještě zrychlil. Ach, stará dobrá chýše, jak moc mu chyběla. Už už chtěl rozrazit dveře a všechno jim to vyklopit, když v tom ho něco zadrželo. Přesněji ochranná bariéra.

***

Trochu otevřený konec, já vím...a vůbec to není naschvál...XD

Co jinak? Máte se dobře? Už víte co chudáka Dippříka postihlo? :D

Jo a možná budu sem dolů házet nějaký random obrázky, tak se nedivte...XD