Cesta do Krymu jim uběhla rychle. Velký podíl na tom měl i fakt, že si celou cestu povídali. A že bylo o čem. Kyla Dipperovi vyprávěla o všem, co zažila ve svém životě v Oyi a Dipper jí na oplátku řekl vše o zážitcích onoho úžasného léta, kdy s Mabel poprvé navštívili Tajemnou chýši.

Po večerech společně přemítali nad Dipperovým zvěrokruhem a snažili se k němu přiřadit správné lidi. Potíž byla v tom, že Kyla nikoho z Městečka neznala, takže mu moc pomoct nemohla.

Kytička za dívčiným uchem rostla jako z vody a tak si jí dala radši na ruku. Rostlina na nic nečekala a okamžitě se kolem její ruky obmotala. Samotný kvítek utkvěl na jejím ukazováčku, takže vypadal jako prsten. "No co, vypadá to hustě," poznamenala Kyla s úsměvem a víc se o tom nebavili.

Přestože šli po svých, neboť za všechny své úspory nakoupili jídlo na cestu, šli kvapně a snažili se zastavovat co nejméně. Byli tak zabráni do hovoru, že si ani nevšimli, že se krajina kolem nich začala postupně měnit. Zastavili se, až když byl Krym na dohled.

"Za tři dny jsme zvladli vzdálenost, která někomu trvá týden. Tady něco nehraje," mumlala si Kyla, zatímco se pokoušela rozdělat oheň. Nakonec to vzdala a přenechala to Dipperovi. Ten ani nezvedl hlavu od knihy, stačilo mu lusknutí a plamen velikosti ovce byl na světě.

"Dávej trochu pozor," napomenula ho Kyla, které se jen tak tak podařilo uškočit. "Málem jsi mě podpálil."

"Promiň," omluvil se Dipper na půl úst. Seděl naproti ní opřený o vyvrácený strom a listoval v Atlasu, jak té knížce oba říkali.

Kyla si přisedla k němu. "Co hledáš?"

"C," odpověděl chlapec po chvíli. Rejstřík se zdál být nekonečný.

Kyla od něj knihu převzala a hledané písmeno mu nalistovala. "Co přesně hledáš?"

Dipper si povzdechl a promnul si unavené oči. "Cipher."

Kyla mi knihu rovnou před obličejem zaklapla. "Tak toho můžeš klidně nechat. Bill není hlupák, nedal by ti do rukou knihu, kde by ti vyzradil, víc než by sám chtěl."

"Já vím, já vím, ale mám naději, tak mi ji nenič," zabručel Dipper. Atlas si vzal zase zpátky a zasunul ho do batohu. "Rostou tady u vás borovice?"

Kyla zavrtěla hlavou. "I George říkal, že je to rostlina tvýho světa. Bude to muset utrhnout někdo jiný."

"Nebo si jí přičaruju."

"To nebude fungovat," reagovala Kyla odměřeně. "Musí to být pravá borovice, ne napodobenina."

"Když ona mi Mabel nedá ani šanci, abych ji kontaktoval. Chápu, že je toho na ni moc, ale jednu přespávačku třeba u Candy by udělat mohla." Stěžoval si Dipper a klackem šťoural v ohni.

Kyla po něm hodila chleba. "Nemudruj a jez. Zítra to bude ještě zajímavý."

"Já to vím. Doufám, že je Tecy v pořádku." Dipper se s chutí pustil do večeře.

"Jasně, že je," ušklíbla se Kyla. "Zajímalo by mě, jestli se i ona o tebe takhle strachuje. Ber v potaz, že jste se viděli jenom jednou. Jenom jednou, když byla v při vědomí."

"Ty fakt víš, jak člověku zkazit radost."

Kyla pokrčila rameny. "Jenom myslím realisticky. Neočekávej vroucí obětí a slzy štěstí."

Dipper se zachmuřil. Pravda byla, že si svůj příchod představoval mnohokrát. Vtrhne do dveří a Tecy mu padne kolem krku a začne mu děkovat a říkat, jak moc jí chyběl a jak se o něj bála. Byl by jejím hrdinou a....Ne, Kyla má pravdu, takhle to nepůjde. Ale jak může být člověk realista, když mu magická kostka sebere tělo? No řekněte, jak moc je tohle pravděpodobné? 0,000001 procenta. A stejně se to stalo.

Kyla si nejspíš všimla jeho špatné nálady a snažila se ho povzbudit. "Ber to pozitivně. Za pár dní jsi doma."

"A tohle všechno jakoby se nikdy nestalo," přitakal Dipper s lehkým úsměvem.

To Kylu rozdurdilo. "Jak myslíš, že jsem se nikdy nestala? Myslela jsem, že mě budeš zvát aspoň na návštěvy. Anebo, že vám půjdu s Tecy za svědka. Ale ty ne. Vykašleš se na mě."

Chlapec se rozesmál. "Na návštěvu si klidně přijď, naše dveře jsou vždycky otevřené." Pak se uklidnil a pokračoval už mírněji. "Pokud se k nám teda dostaneš."

Kyla protočila panenky. "Nejsem královna upírů pro zábavu. Jak bych se asi domlouvala s upírama z tvého světa, kdybych tam nemohla jít?"

"Přes....mobil?" Zkusil Dipper námatkou. No co, jak má on, prachobyčejný smrtelník, vědět, jak se baví upíři?

Kyla zaskřípala zuby, zřejmě jí jeho odpověď nebyla příliš po chuti. "Nejsem zrovna fanoušek těhle vašich vymožeností. Používáme zrcadlové průchody."

"A to takhle můžete chodit do všech dimenzí?" Zajímal se Dipper.

"Ne, jen do té tvojí, protože jinde upíři nejsou. A může tím projít jen ten, kdo vypil upíři krev, takže se mě na to ani neptej." Zchladila ho, když zahlédla jiskřičku v jeho očích. Lepší krutá pravda než milosrdná lež.

"Tak se jí napiju a budu doma dřív než řekneš švec." Nevzdával se chlapec naděje.

"A k čemu by ti to bylo? Okno mezi světy si umíš otevřít i sám, ne? To zrcadlo není nic jinýho. Sice jsme lidmi vidět, ale to jenom proto, že upíři jsou přece napůl lidé. Já sice upír nejsem, ale používám zase něco jinýho. Ne, z tebe se prostě musí znovu stát člověk."

Dipper v tu chvíli vypadal jako hromádka neštěstí. "Ale co když se to nepodaří? Co když to nevýjde? Je to všechno jenom hypotetický."

"Ale jsou to tvoje plány a ty určitě výjdou," drcla do něj Kyla loktem ve snaze zlepšit mu náladu. "A teď už pojď spát. Ráno bude všechno jasnější."

♡

Robbie se nudil. S partou ven už dávno nechodil, doma se nic zajímavýho nedělo a v Chýši nikdo nebyl. Teda byla tam Mabel, která ležela zavřená ve svém pokoji a kreslila si a Sandy, která ho ani za nic nechtěla pustit dál. Teda, ne že by zkoušel se dovnitř nějak mermomocí dostat.

Možná na něj byla naštvaná...Ale kvůli čemu, sakra? Vždyť jí nic neudělal. Holky prostě nikdy nepochopí. Věděl, že Sandy je stále dost mladá a ztráta rodičů je velká věc. Navíc když jí opustili dobrovolně bwz jediného sloga na rozloučenou. Protože o ně přišla, zůstala vázána jenom na Pacifiku, která je teďka v nemocnici, takže si Alex musí myslet, že nemá nikoho.

Robbie vyskočil na nohy. Proč ho to nenapadlo dřív? Zahnul doprava, proběhl obývákem a pak na schody, které bral po dvou. Když doběhl k jejímu pokoji, zastavil se. Co teď? Bude si hrát na
statečného zachránce? Rytíře na bílém koni? Zaklepal. Žádná odezva. Vzal za kliku a s překvapením zjistil, že je otevřeno. Opatrně vstoupil dovnitř. "Sandy?" V místnosti byla tma jako v pytli. Když si jeho oči přivykly na šero, uviděl blondýnku sedět v koutku s hlavou zabořenou do dlaní. Udělal dva kroky vzad. Má jí nechat být? Má odejít?

"Robbie?" Dívka zvedla pohled. Přes závoj slz, který halil její tvář, bylo s podivem, že ho vůbec poznala.

"Jo." Na víc se nezmohl. Chvíli na sebe hleděli, než Sandy pohled odvrátila. "Uhm...Jsi v pohodě?" Dost zbytečná otázka, ale lepší než nic.

Alex přikývla a rychle si setřela slzy.

Robbie udělal krok směrem k ní a dívka se instinktivně přikrčila. Zastavil se, mozek mu pracoval na plné obrátky. Je možné, aby se za takhle veselou a bezstarostnou osůbkou skrýval někdo takhle zlomený? Můžou za to její rodiče?

"Můžu-můžu k tobě?" Zeptal se pro jistotu a když opět přikývla, udělal těch pár kroků, co je od ní dělilo. Pak si klekl a usmál se. "Co se ti stalo?"

Sandy otevřela ústa, ale pak je zase zavřela a zavrtěla hlavou. V očích se jí znovu začaly objevovat slzy.

"To je v pohodě, nic se neděje." Snažil se jí uklidnit a musel se pochválit, když opravdu přestala natahovat. "Když mi to nechceš říct, tak nemusíš."

"J-já n-n-emůžu." Drmolila Alex, zatímco se snažila potlačit vzlyky.

Robbie jí chytil za ruku. Alex bolestně sykla, ruku z té jeho vyprostila a trochu se od něj odsunula, jakoby jí jeho dotyk pálil.

"Co to tam máš?"

Alex znovu zavrtěla hlavou a popotáhla. Robbie usoudil, že je na čase změnit téma. Na tohle si posvítí jindy. "Chtěl jsem ti říct, že jsi hrozně super holka, díky který jsem měl proč se smát. Takže ti za to děkuju."

Sandy se usmála a Robbie věděl, že má výhráno.

"Pojď, půjdeme si dát zmrzlinu," postavil se a natáhl k ní ruku, aby jí pomohl na nohy. Povytáhl obočí, když dívka jeho ruku ignorovala a postavila se sama.

"Tak jo. Zmrzka je dobrá."

♡

Wendy musela uznat, že takhle dobrou vyjížďku neprovedli už roky. Vloupali se do jednoho zavřeného skladiště cukrové vaty a nejmíň dvě hodiny tam blbli. Nakonec na ně přišla policie, která je odtud vyhnala a dokonce je chtěla odvést na stanici. To samozřejmě nemohli dopustit a tak se dali na úprk. Určitě mnohokrát překročili povolenou rychlost, ale nakonec se jim zdárně podařilo ztratit se strážcům zákona v lese.

Teď projížděli městem, aby postupně odvezli všechny domů. Tedy až do chvíle, kdy se před nimi zjevil stánek se zmrzlinou. "Zastavit, stát!" Zakřičel Thompson a Rick prudce šlápl na brzdu. Jen díky jeho pohotovému stočení volantu nenabourala dodávka do blízkého obchodu s hadry. Mládež vyskákala ven a vrhla se ke stánku. Prodavač za pultíkem zářil jako sluníčko. Dnes měl opravdu šťastný den.

Wendy právě lízala svou malinovo - pistáciovou zmrzlinu, když kdosi zvolal: "Není támhle to náhodou Robbie?"

Všechny okamžitě přestala zmrzlina zajímat a otočili se kolem dokola, až ho také uviděli. Šel směrem k nim, obě ruce v kapsách, a povídal si s nějakou dívkou, která byla přibližně o dvě hlavy nižší. Wendy v ní rozpoznala tu mladší Northwestovou.

"A podívejte se, kdo to s ním jde," uchechtl se kluk, který byl v jejich partě poměrně nový a snažil se na ostatní všelijak zapůsobit. Celkově nabrali dost nových lidí, protože většina původních členů neměla čas nebo odjela pryč.

"Je to nějaká malá holka," oznámil Thompson, který měl jako jediný sluneční brýle a nemusel tedy mhouřit oči do jasně svítící hvězdy. "Připadá mi povědomá."

"Že by si Robbie našel holku?" Zvolal někdo vyjeveně a ostatní se k němu přidali.

Utnul je opět Thomsonův hlas. "Holku? To asi těžko. Je jí třeba osm." Jeho slova vyvolala salvu smíchu.

Wendy se rozhodla přebrat situaci do vlastních rukou. Nikdy by Robbiemu nepřála, aby byl bandě pro smích. "Není to jeho holka. Je to malá Northwestová, Alex."

"Pokud to není jeho holka, tak proč jdou na zmrzku? Jako *kamarádi*?" Ušklíbl se ten nový kluk. Wendy ho propálila pohledem tak ostrým, že se divila, že z něj nezůstala jen hromádka popela.

To už byli Robbie s Alex u nich. První jmenovaný se jedovatě usmál, až se zdálo, že všechny jejich poznámky slyšel a šel koupit zmrzlinu. Alex zůstala stát pár kroků od toho pochybně vyhlížejícího hloučku. Nakonec se ale osmělila. "Zdravím," sejmula si z hlavy imaginární klobouček a široce se usmála. "Mé jméno jest Sandy Northwestová a jsem tady, abych získala tu úžasnou pochutinu s tajemným jménem zmrzlina."

Její výstup většinu lidí rozesmál a tak zmenšili vzdálenost, která je od ní dělila a vzali jí mezi sebe. Wendy se od nich oddělila a došla k Robbiemu.

Aniž cokoliv řekla, věděl, že za ním stojí. A taky to dal dost nepříjemně najevo.

Wendy si založila ruce na hrudi a postavila se přímo před něj. "Je potřeba dořešit nějaké věci a já zastávám ten názor, že by to mělo být co nejdřív."

Robbie ulízl trochu zmrzliny, která musela být vyrobená z uhlí, protože přesně takovou měla jak barvu tak i konzistenci. "Promiň, ale mám teď dost svých starostí." Pohled mu uklouzl k Sandy, která nezávazně konverzovala s Natem.

Wendy se zamračila. "Tak mi aspoň řekni, proč jsi na mě tak naštvaný."

Robbie se uchechtl. "Tak slečna se zajímá. To mi velice lichotí, Wendy, ale už je to všechno za námi."

"A co je za námi?" Chytla ho Wendy za slovo. "Nemám ponětí o čem tady mluvíš."

"Tak ty nevíš o čem mluvím? Fajn! Hlavně že já jsem nad tím přemýšlel každý den, celý tenhle dlouhý rok. Ale klidně ti to připomenu. Chodil jsem s Tambry a tys to pokazila."

To už je poslouchali všichni.

Zrzka si odfrkla. "Neházej na mě svoji neschopnost vézt jakýkoliv vztah."

Robbie byl rudý vzteky. "To snad není pravda!" Zvolal bezmocně. "Ty ani nevíš o tom, cos udělala."

"Tak mi to řekni," pobídla ho Wendy střelhbitě.

"Tak poslouchej. Jednou Tambry přišla s tím, že se chce rozejít. Nechápal jsem proč, do té doby všechno klapalo jako na drátkách. Po pár minutách z ní vylezlo, žes jí o mně napovídala pěknou řádku nesmyslů, kterým uvěřila. Nechtěla si to nechat vymluvit." Oči se mu zaleskly. "Kvůli tobě jsem o ní přišel."

Wendy se musela opřít o zeď, aby nespadla na zadek. "S tímhle já nemám absolutně nic společného." Když viděla, že chce Robbie něco namítnout, s prosebným výrazem dodala: "Prosím, věř mi Robbie. Tohle bych ti vážně neudělala."

Sandy přeskakovala pohledem z jednoho na druhého a snažila se dýchat klidně. Jenže jak mohla, když až příliš dobře věděla, o co jde. Byla přece u toho, když se všechny tyhle události staly. Proč ji to jen nenapadlo dřív? Vždyť je to jasné jako zlato, které ten zpropadený trojúhelník nabídl jejímu otci.

K akci se odhodlala až tehdy, když Robbie ani po posledním zrzčině argumentu nezměnil názor. "Proč bych ti měl věřit?" Zavrčel nevrle a dal tím jasně najevo, že pro něj je tahle výměna názorů u konce.

Sandy chápala, že pokud si někdo rok stojí za svým názorem, je těžké ho přemluvit, aby jej během chvilky přehodnotil. Jak to tak vypadalo, tady bude její zásah třeba. Lehkým skokem hupsla mezi ně a oba probodla pohledem, skoro stejně pichlavým, jaký byl ten Wendin. "Protože má pravdu!" Vyjekla pro efekt a pak už klidnějším tónem pokračovala. "Může za to jedna holka, která vás chtěla dostat od sebe. Jednoduše došla za Tambry a řekla jí, že po ní Wendy něco vzkazuje. A konflikt byl na světě."

Wendy se zatvářila nedůvěřivě.."Jak o tom víš? A vůbec, tomu by snad Tambry nevěřila!"

Sandy bezstarostně pokrčila rameny. "Udělala to jedna moje spolužačka. A to, čemu Tambry věří a nevěří už vážně není moje starost. Klidně se jí zeptejte." Pak si od vyjeveného Robbieho převzala kornout a s chutí se do něj pustila. Posadila se na obrubník a nechala ty dva, aby si to mezi sebou dořešili. Zaslouží si pravdu, věděla to. Ale ona nemůže. Tak přece zněla dohoda. A dohoda stále platí. Až dokud nebude Alexandra Northwestová doopravdy šťastná. No jo, ale kdo ví, kdy se tak stane?

"Její vysvětlení zní divně, ale je to jediné možné. No tak, Robbie, já s tím fakt nemám nic společnýho." Dušovala se Wendy a vytrhla tím blondýnku z přemýšlení.

"No jo, já vím. Teď už to vím." Odpověděl Robbie tiše a pak se pousmál. "Mělas pravdu, je dobrý to vyřešit rovnou."

Wendy ho praštila pěstí do ramene. "To si piš, že mám pravdu." Zazubila se s odhrnula si pramen vlasů z čela. Pak se otočila k ostatním. "Co tady okouníte? Nasedat! Mám chuť něco pořádnýho podpálit!"

Když odjeli, došel Robbie k Sandy a sedl si vedle ní. "Víš, že ti nevěřím, že jo?"

V Alex by se krve nedořezal. "C-co?"

"To tvoje vysvětlení. Je to blbost. Ale všechno ne. Měl jsem to s Wendy vyřešit už dřív. Teď, když jsme se usmířili, je to mnohem lepší. Přesně, jak jsi říkala. Klidně ať může za to, že už nejsem s Tambry. Čert to vem. Beztak bysme se rozešli." Robbie se smutně usmál. "Nikdy jsem s žádnou holkou nevydržel. Ale to nevadí. Díky tobě se posunu zase dál."

"Ale ona za to váž-," snažila mu odporovat Sandy, ale on jí okamžitě přerušil.

"Už nechci nic slyšet. Lepší krutá pravda, než milosrdná lež, ne? Budu se tím teď řídit a uvidíme kam dojdu. A co kdybysme to zkusili spolu? Jen pravdu?"

Sandy se kousla do rtu. Ale co mohla dělat? "Jen pravdu," usmála se a pak ho objala.

***

Zdravím vás, obyvatelé Země! Tak jsem tu zas!

Co se kapitol týče, jsou teď delší než na začátku, ale moje chyba to není, vážně. :D To ty postavy mají pořád co říct. Už se vážně těším na konec, vybuchne vám mozek lidi! XD Teda aspoň doufám.

Mějte se krásně, přežijte konec pololetí.

Oginpat❤