Dipper se otočil zpátky na Kylu s nečitelným výrazem ve tváři. Pravda byla, že si to ten padouch, ten zlořád, bastard, hanebník, poberta nebo jakými všemi hanebnými jmény ho jen lze počastovat, zasloužil. Nebýt jeho, možná by Kylu neunesli otrokáři a ona by utekla. Mnoho lidí by si teď žilo svůj spokojený život, místo toho aby do úmoru pracovali v dolech a navíc si nic nepamatovali. Ale stejně, nebyl na něj Dipper až příliš tvrdý? Vztek a pocit zadostiučinění mu na chvilku zatemnily myšlení a než se nadál, bylo už příliš pozdě. Chlapec si smutně povzdychl. Až moc dobře věděl, že nikomu se nepřisluší rozhodovat o životě někoho jiného. Ale co naplat? Své rozhodnutí už zpátky nevezme, minulost už nevrátí. Zahnal temné myšlenky do kouta a vyšel před jeskyni. Jasné světlo jej zprvu oslepilo. Až když si na něj jeho oči uvykly, mohl se začít radovat. Pod horou se nacházela spousta lidí. Všichni lehce zmatení zdravili své sousedy a ptali se, co že je dnes za den. Pak začali mizet. Dipper s údivem sledoval, jak se postupně rozplývají ve vzduchu.

"Vrací se do své doby," odpověděl George, který se náhle zjevil vedle něj, na jeho nevyřčenou otázku. "A tak je to také správně."

Dipper přikývl. "Co jste vlastně zač, pane Sovo?"

"Kříženec," odpověděl muž přímo s pohledem upřeným do dálky. "Má matka byla démonka, dost silná démonka, abych pravdu řekl. Ale můj otec byl duše deníku. Nevím, kolik ti toho o tomto světě řekli, ale duše nemůžou mít děti. Prostě se to nesmí. Jenže pak jsem se objevil já. Byl jsem okolnostmi donucen žít na samotných hranicích obou společností. Až jsem se ukryl sem. Rozhodl jsem se pomahat třetí rase, lidem."

"A to se vám vymstilo." Dipper s údivem hvízdl. "A vám to vůbec nevadí. Nechápu, jak můžete být tak klidný a páchat jen samé dobré skutky. Taky bych to chtěl umět."

George se rozesmál. "To přece vůbec není pravda, chlapče. Jsem prostě jen starý a kdecos jsem za svůj dlouhý život pochytil. A taky umím naslouchat. Občas stačí mít jen někoho, komu se lidé můžou svěřit a hned je jim lépe."

"Můžeme teď položit naší otázku?" Kyla stála vedle nich, opět ve svém obvyklém oděvu. "Máte to tady sice hezký, ale opravdu si oddechnu, až budu zase zpátky v Kryssu."

Dipper souhlasně zamručel. Už aby byl doma. Tohle dobrodružství bylo sice opravdu zajímavé a dost originální, ale vážně se mu uleví, až se zase svalí do postele ve svém pokoji, bude se bavit s Mabel, pojídat brambůrky a luštit záhady.

"Ale samozřejmě. Nejradši bych pro vás udělal mnohem více, než jen toto, ale pravidla jsou pravidla. Tak se ptejte." Pobídl je muž a podíval se na Dippera, který se na okamžik zarazil. Uvědomil si, že mu na srdci leží dvě otázky: Musí přece zjistit, kde roste ta Billova květina, která mu pomůže dostat se domů a taky potřebuje vědět, jak zachránit Deník číslo tři. Nerozhodoval se ani moc dlouho, skoro okamžitě vypálil: "Chci vědět, jak vyléčit Tecy."

George se pousmál. "To je jednoduché. Tvoje kamarádka byla velmi vyčerpaná. Musela nabrat sílu, což se za tu dobu, cos byl pryč, podařilo. Hlavně jí pomohl ten čaj od jejího bratra," loupl pohledem po Kyle.

Ta si to nenechala líbit. "Jak jsem asi měla vědět, že čaj od nějaké bylinkářky bude fungovat? Navíc byl Uno dost nepříčetný."

"Uspávat si je zrovna nemusela."

"Nehádejte se. Důležité je, že Tecy je v pořádku a já se ptal zbytečně. Jsi na řadě, Kylo." Přerušil je Dipper. Upřímně ho zajímalo, na co se černovláska zeptá.

Kyla se na něho zašklebila. "Moje otázka zní: Kde roste květina, kterou se nakreslí zvěrokruh na podlahu jeskyně, aby byl z Dippera zase člověk?"

Chlapec se zarazil. Vážně teď Kyla promrhala svou otázku kvůli němu?

"Vy jste na to stále nepřišli?" George se rozesmál. "Tahle rostlina není vůbec taková, jakou vám ten váš Bill poradil. Ne, není to ani ta, kterou má Kyla za uchem. Tahle roste ve vašem světě Dippere. *Cíl je na vaši hlavě*. Co jiného by tě mělo vrátit domů, než borovice?"

♡

"Ale slečno Northwestová! Vozíček je velmi dobrý dopravní prostředek, dělaný přesně pro vaše potřeby. Dostanete se kam potřebujete bez veliké námahy." Snažila se jí domluvit sestra.

Pacifika byla neoblomná. "Ne, ne a ne. Já svůj názor nezměním. Nehodlám se spoléhat na ostatní, jestli mě někam dovezou nebo ne. To se radši budu plazit."

"Ale slečno!" Sestřička si vyděšeně přikryla ústa.

"Berle. B. E. R. L. E. Nic jinýho nechci. To je to tak těžký pochopit?" Hněvala se blondýnka. Po proplakané noci se cítila mnohem lépe a byla připravená se se svým osudem porvat. "Navíc mám zlomenou jen jednu nohu, ne dvě. Stačí mi berle."

"Chodit o berlích je velmi namáhavé. Zvláště, když se vaše poraněná noha nesmí země ani dotknout, aby se nějaký z úlomků nezabodl do svalu. Klidně vám je donesu a uvidíte sama."

Dívka znovu osaměla. Měla tohohle místa plné zuby, už aby byla zpátky v Chýši.

"Tady je máte." Žena byla zpět a podávala Pacifice dvě hole. Ta si je od ní se slovem díků převzala a pokusila se s nimi postavit. Bylo to těžší, než čekala. Po pár minutách chůze jí po tvářích tekl pot. Sestřička jí pozorně sledovala, připravená ji zachytit, kdyby se cokoliv stalo. Měla ve tváři výraz *já jsem ti to říkala*, který Pacifiku jen víc rozčiloval. Nakonec padla vyčerpaně na postel.

"Mám nechat přinést vozíček?"

"Já svoje názory neměním. Budu chodit po svých." Opakovala Pacifika a opřela berle o noční stolek vedle postele. Však ona se s nimi naučí chodit. A pak všem vytře zrak.

♡

Candy seděla na kostkované piknikové dece a nervózním pohledem sledovala okolí. Nad rozkvetlými květinami poletoval všelijaký hmyz, nejčastěji motýli a taky vážky, protože se nacházeli v blízkosti řeky. Gideon seděl naproti ní a vybaloval věci z velkého piknikového koše. Když si všiml, že něco není v pořádku, zvědavě na ni upřel pohled. "Jsi v pohodě?"

Candy se opatrně nadechla. "Já...ne. Prosím, neměj mi to za zlé, moc mi lichotí, že se ti líbím a tak, ale je to dost....divný. Ty jsi přece Gideon, všude kolem sebe máš spoustu fanynek a nesnášíš Dippera a ostatní. Tak jak to, že najednou...?" Nechala větu vyznít do ztracena.

Gideon jí ještě dlouhou chvíli hleděl do očí, než odpověděl. "Promiň, jestli teď budu znít jako ten největší zamilovanej fracek, ale vážně se mi líbíš, Candy. Jsi fakt hrozně hezká, chytrá a hodná a, abych pravdu řekl, to je dneska docela rarita," pousmál se. Pak se zamračil. "Fakt zním jako zamilovanej puberťák."

Tmavláska zrudla, jak už u ní bylo zvykem, a sklopila pohled. Stejně jí to ale nestačilo. "A není to jen nějaká tvoje léčka? Srandičky? Nechci skončit se slzama v očích."

Chlapec zavrtěl hlavou. "Prosím, věř mi, Candy."

Dívka se na chvilku zamyslela, než přikývla. "Teď je to definitivní. Ale pokud to pokazíš, přijde ti Grenda nakopat zadek."

Gideon se otřásl. "Tak to budu radši sekat dobrotu."

Candy povytáhla obočí. "Sekat dobrotu? Co za slovník jsi měl k snídani?"

"Pokud má být moje holka nejchytřejší na škole, nemůžu jí kazit skóre," mrkl na ni chlapec a položil před ní koláče. "Pekla máma. Dej si, jsou fakt dobrý."

Candy se zakousla do koláče. "Mňam." Pak naklonila hlavu na stranu. "To má být úplatek?"

"Poděkování," opravil jí Gideon s úsměvem a chytl ji za ruku. "Aspoň máš proč se mnou být."

Candy se rozesmála. Kolemjdoucí po ní vrhali nevraživé pohledy, ale jí to bylo fuk. Má bezva kluka, který je na ni hodný a nosí jí koláče. Co víc si přát?

♡

Alex seděla zavřená ve svém pokoji a vzlykala. Udělala chybu. Tak velkou chybu, že pokud opravdu existuje peklo, byla by tam zavřená nadosmrti. Drhla by kotle, leštila čertům kopyta a zpytovala svědomí.

Zrada.

Zajímavé slovo, které ovšem řekne jen malou část děje. Co bylo předtím a co bude potom, to už se z něj nikdo nedozví. Člověk totiž nezrazuje přátele bezdůvodně. Vždy je něco, co tomu předchází. Třeba nezájem rodičů? Až příliš velká oblíbenost starší sestry?

Alex to věděla až moc dobře. Byla to její chyba. Byla v jeho moci, nemohla s tím nic dělat. Ano, sice teď měla kamarádky, ale za jakou cenu? V místnosti se zablesklo. Dívka zvedla pohled a slzy jí zkanuly po tváři. Kdyby jen ostatní věděli, co provedla. Ale možná by to tak bylo lepší. Jenže ona o tom mluvit nesmí. Pokud nechce, aby její sestra zemřela. Ta noha, to byla jen výstraha.

"Ale ale ale, rád tě opět vidím, *Prim Rose* Doufám, že pro mě máš nějaké novinky."

♡

Mabel a Wendy seděly v obývacím pokoji malého pronajatého bytečku na okraji Městečka, který nepatřil nikomu jinému než slečně Jacksonové, vojačce, která toho měla dost co vysvětlovat. Jeho majitelka stála u kuchyňského pultu a chystala pro svou očekávanou návštěvu nějaké to občerstvení. Wendy, sedící za velkým dubovým stolem, ji nenápadně pozorovala.

"Wendy, ty si dáš kávu?" Prolomila strážnice ticho, přičemž na oslovenou mrkla, čímž jí potvrdila, co si myslela už dlouho: že při svém pozorováni není tak nenápadná, jak doufala.

Zrzka místo odpovědi jen přikývla. Nějaká ta energie navíc by teď nebyla vůbec na škodu.

"A ty Mabel?"

"Ne, diky," zazubila se brunetka. I Wendy se musela usmát. Teď, když byla jejich skutečná Mabel zpátky, dával svět mnohem větší smysl.

Po chvilce byla káva hotová. Wendy si do ní přimíchála trochu cukru a opřela se o opěradlo.

Strážnice se usadila do křesla naproti nim a upila ze svého hrnku s obrázkem běžícího avokáda. Pak se otočila na Mabel. "Mohla bys mi popsat, co přesně se tehdy stalo?"

Brunetka si upravila čelenku, aby jí nepadaly vlasy do čela a spustila. Wendy si s úsměvem všimla, že kdykoliv se v jejím vyprávění objevilo Pacifičino jméno, Mabeliny oči prapodivně zajiskřily. *Z tohohle se nevykroutí,* pomyslela si zrzka s úšklebkem a pak se jala poslouchat celý příběh.

"Abych pravdu řekla, z počátku to byl úplně obyčejný výlet. Bylo horko a tak jsme se, já a Pacifika, rozhodly zajít k jezeru. Cestou tam jsme se bavily, pak jsme si rozprostřely deku a blbly ve vodě. Když jsme se unavily, sedly jsme si ven a začaly se opalovat. A pak jsem to uslyšela. Bylo to...bylo to tak kouzelné a vábivé a dokonalé, že jsem se prostě musela podívat, kdo může tak nádherně zpívat. Nad ničím jsem nepřemýšlela, prodírala jsem se keři a houštími, až dokud jsem nedošla k vodopádům. Tam na mě čekaly ty sirény. Já jsem ale nevěděla, co jsou zač. Naštěstí se tam objevila Pacifika a zachránila mě. Ale pak jí ta nestvůra kousla do nohy. Ani nevím jak, ale podařilo se mi utéct."

"Fascinující," podotkla vojačka, která si v průběhu vyprávění dělala poznámky do malého notýsku.

Wendy se zamračila. "A teď je řada na vás. Co skutečně děláte tady v Městečku?"

Jacksonová se zatvářila nepřístupně. "Do toho ti nic není."

"Ale je. Mabel vám tady vypověděla svůj příběh a vy jí na oplátku vypovíte svůj."

"Ty mi nemáš co rozkazovat, zrzko," osopila se na ni strážnice a radši se vrátila ke svému kafi.

I Wendy z toho svého usrkla a přidala si do něj ještě trochu cukru, protože pokud chce z téhle ženy něco vymámit, bude ho třeba. Zároveň přemýšlela nad tím *jak* to z ní dostat. Je to vojačka zvyklá na vydírání a přísnou disciplínu, takže touhle cestou to asi nepůjde. Musí se na to jít nenápadně, aby jim řekla alespoň částečky informací a ony z toho sestavily celý příběh.

"Takže...vy pracujete v armádě?" Zeptala se Mabel po chvilce upíjení z hrnků a probodávání se pohledem.

"Přesně tak," přitakala žena.

"A není to nebezpečné povolání?" Zajímala se dál brunetka. Wendy ji musela ve svých myšlenkách pochválit. I takhle se dá něco zjistit.

"Je, ale já pracuji v přísně tajném oddělení, kde se do nějakých potyček zrovna moc nehrnu."

"Co je to za oddělení?"

"Přísně tajné, jak už jsem řekla. Nic víc vyzradit nemůžu, je mi líto."

"A baví vás vaše práce?"

"Ano, vojačka jsem chtěla být už od mala. Dokonce jsem měla i svůj malý plastový tank," pousmála se.

"Byla jste už někdy dříve v Městečku?" Otázala se teď Wendy a trpělivě čekala na ženinu odpověď. Vypadalo to, že kdykoliv se ptá ona, vojačka si dává větší pozor na jazyk.

Jacksonová se zamyslela, až se jí na čele objevila vráska. "Pokud si to dobře pamatuji, tak ne. Ale procestovala jsem celé Státy, takže si nejsem jistá."

"Co jste dělala předtím, než jste se přidala k armádě?"

Jacksonová se usmála. "Nic. Voják je moje jediné a nejlepší povolání."

"Máte nějakou rodinu?"

"O žádné nevím. A konec otázek, ještě mě vyhodí z práce. Radši se vrátíme k našemu případu. Nevím kolik obyvatel o podivnostech tady toho místa ví, ale pro vaše dobro bych držela jazyk za zuby. Mabel, tebe a slečnu Northwestovou napadl nějaký gang, který se policii nepodařilo vypátrat. Domluveno?"

Brunetka mlčky přikývla.

"Kdyby se na cokoliv vyptávali, řekni, že jsi utrpěla zranění hlavy a máš to všechno dost rozmazané. Nebo si něco vymysli," pokračovala dál Jacksonová. "Jen by bylo fajn, aby se vaše výpovědi co nejvíc shodovaly. Nějak se prostě dohodněte."

"Co jste udělala s tou sirénou?" Ozvala se Wendy, kterou tahle otázka už dlouho ležela v hlavě.

"Odvezla jsem ji na zkoumání. Myslím, že ničemu neuškodí, když vám prozradím, že jsem tu hlavně kvůli těm podivnostem. A teď už můžete jít. Ráda jsem s vámi hovořila. Zde je moje telefonní číslo, kdybyste si ještě na něco vzpomněly."

♡

Sotva Mabel došla domů, zavřela se ve svém pokoji. Wendy odjela někam s partou a tak musela jít z bytu slečny Jacksonové sama.

Došla ke stolu a zapla písničky. Pak skočila na postel a z pod polštáře vytáhla malý fialový deník s obrovským oslňujícím nadpisem: Letní vzpomínky #2. Pousmála se a nalistovala poslední popsanou stranu. Byl k ní přilepený malý obrázek.

Dívka sáhla do kapsy a položila vedle sebe Dipperovu kšiltovku, kterou nosila stále u sebe. Pravda, byla z toho nedostatku prostoru trochu pomačkaná, ale až se Dipper najde, slavnostně mu jí předá.

"Jdu se mrknout na ten zvěrokruh, jak sis přál," usmála se na kšiltovku a pak už se soustředila jen na knihu.

Květina, otazník, zlomené srdce, černá čapka, svalnatá ruka, deník číslo tři, zelená šipka vzhůru, usměvavý smajlík, člověk, který pomůže a duha. To je těch deset symbolů, deset lidí, kteří mají v moci Dipperovu záchranu. A teď je na Mabel, aby je určila.

***

Ano, chápu, že takhle si většina z vás vydávání o sto šest nepředstavuje, ale... :D

Jinak je to kapitolka dost o ničem, ale příště už se bude něco dít, protože Dipper se přeci jen musí vrátit domů, že? Nebo se na to aspoň přichystat. Dala jsem víc pohledů, ať víme, co kdo chce a co se děje.

Užijte si rok 2020!

Oginpat❤