Tma.

Tma.

Tma.

Tma.

Tma.

Tma.

Chleba!

Chleba?

Pacifika otevřela oči a nadechla se té příjemné vůně. Čerstvý chleba jí každé ráno nosili do postele a ona to milovala. Dnes bylo ovšem všechno jinak. Místo svého pokoje ležela v nejakem cizím a ještě ke všemu necítila nohy. Ne, nebylo to proto, že si je přeležela, prostě je necítila. Jakoby tam žádné nohy ani nebyly. Odhrnula peřinu a oddechla si. Nohy samozřejmě byly na svém místě. Zase se přikryla a začala se zajímat, odkud přichází ta nádherná vůně. Pohled jí zavadil na otevřeném okně. Že by poblíž byla pekárna? A není náhodou jediná pekárna vedle nemocnice? Události vyplynuly napovrch až neuvěřitelně rychle. Blondýnka se plácla do hlavy. Jak na to všechno mohla zapomenout?

Najednou se otevřely dveře a v nich stála sestřička. Byla to na pohled mladá žena, zřejmě brigádníce, s hnědými vlasy a kulatými brýlemi na nosu.

"Dobré jitro," pozdravila Pacifika vychovaně.

Sestra zaječela a překvapením upustila tác, který právě nesla. Střepy byly všude po podlaze. Žena zaklela a klekla si, aby ten nepořádek posbírala.

"Počkejte, pomůžu vám," nabízela se blondýnka a už se hlavně s pomocí rukou soukala z postele.

Sestra se na ni otočila a v jejím výrazu se mísilo nejméně šest pocitů, až to vypadalo jako šílený škleb. "Nikam," rozkázala, vyskočila na nohy a opět dívku přikryla.

Pacifika se zamračila. "No dovolte? Myslím, že můžu jít kam se mi zachce, ne?"

"Tak to ani náhodou, mladá dámo. Nevypiplávali jsme si vás tady, abyste nám tady den po probuzení běhala po nemocnici." Sestřička zametla střepy ke stěně a s prázdným tácem došla až ke dveřím. Tam se zastavila a otočila. "Zůstaňte v posteli, donesu vám vodu a taky všem oznámím, že už jste konečně vzhůru."

Pacifika sledovala minutovou ručičku. Pohnula se přesně o dvaadvacet políček, když se rozrazily dveře a do místnosti vtrhly dvě dívky. Tu první by blondýnka ani nepoznala. Mabel na sobě měla svůj starý jednorožčí svetr, ve vlasech čelenku a oči jí jen zářily. Zato Alex byla oblečená poněkud pochmurněji než obvykle. Negativitu černého trička alespoň trochu zlepšovala modrá sukně. Pacifika otevřela svou náruč a obě dívky pevně zmáčkla. Když se dostatečně vyobjímaly, posadily se holky na okraj její postele.

"Jak dlouho jsem byla mimo?" Prolomila napjaté ticho Pacifika.

Mabel si odkašlala a zabodla se do ní pohledem. "Vaše veličenstvo se rozhodlo pro kapánek delší siestu. Spala jsi přesně pět dní, čtyři hodiny a dvacet osm minut."

"Tady se někdo zajímal?" Povytáhla blondýnka obočí a spokojeně se usmála, když Mabel zrudla líčka.

Ale jenom na chvíli. "Příště bys mi mohla říct, než si dáš odpoledního šlofíka. Abych si připravila rovnou měsíční program."

Pacifika jí chtěla odpálkovat něčím opravdu peprným, když v tom jí do řeči skočila Alex. Na obě se vesele zazubila. "Nechte toho, máme tady nemocnou. Radši mi, Paz, řekni, jak jsi na tom ty a tvoje noha?"

Blondýnka pokrčila rameny. "Když jsem se probrala, tam jsem je necítila. Teď už se mi cit vrací, ale ta pravá mě dost bolí."

Mabel přikývla. "Myslím, že ti je umrtvily."

"A dobře udělali," přidala se Alex, "kroutila ses a šklebila, kdykoliv se ti jí někdo dotkl."

Pacifika na ni velice dospěle vyplázla jazyk. "Proč se vůbec zajímáte o moje nohy?"

"Tobě to ještě neřekli?" Alex vykulila oči překvapením.

Mabel do ní velice nenápadně šťouchla, ať si dává pozor a Pacifičina nálada spadla do bodu mrazu. "Co je? Co se děje?"

"Myslím, že je zbytečný to oddalovat. Nevim, co ti ten gang," Mabel rukama slabě naznačila uvozovky tak, aby si toho Alex nevšimla, "udělal, ale nejspíš už nebudeš chodit. Je mi to moc líto, Paz."

V blondýnce by se krve nedořezal. "T-to myslíš vážně?"

Obě opatrně přikývly, přípravené jí obejmout, utěšit nebo chytit, kdyby se někam rozutekla. Což vlastně nemůže, že jo. Udusila vzlyk, který se v ní vzmáhal. Nebude brečet. Ne, když to od ní všichni čekají. Musí být silná. Vyplakat se může později.

"Tak aspoň už nebudu muset chodit do schodů," pokusila se o vtip a k jejímu nadšení se obě dívky rozesmály, ikdyž se jim v očích leskly slzy.

"Ty jsi fakt trol, víš o tom?" Chechtala se brunetka a rukávem si utírala vlhké tváře.

"Taky tě mám ráda!"

"To vidím. Takže sis asi zase zapomněla zapnout budíka, ne?"

"To byla podpásovka!"

"Pět dní...to je pětkrát dvacet čtyři, což je...," Mabel vytáhla mobil a vyťukala to na kalkulačce. "To je 120 hodin. Kámo, ty máš naspáno nejmíň na měsíc dopředu."

"Závidíš, co?"

"Ani ne. Já jsem se aspoň mohla za ten čas utápět v depresích."

"Někomu se stýskalo?"

"Ale vůbec ne. Jenom jsem neměla nikoho, kdo by mi vybral oblečení."

"Tak to mě moc mrzí. Vidím, že tě zachvátilo zoufalství, podle toho, co máš na sobě."

"Tobě se to nelíbí? Vždyť je to super! I pro tebe jeden mám. Štrykovala jsem ho sama a je to taková zvětšenina jednoho staršího." Hodila po Pacifice běžový svetr s lamou, úměrný její velikosti.

"Díky! Už jsem zase lama."

"No to se teda vyplatí."

"Zklapni, kometo."

"Co prosím? Je to létavice."

"O čem se bavíte?" Přerušila jejich debatu Alex.

"O ničem," odpověděly obě najednou a pak se rozchechtaly. "To je jenom pro velký holky!"

♡

Chodba byla šerá a plná plísní, jak mohl Dipper soudit dle velice příjemné vůně linoucí se prostorem. Naštěstí měla brzy skončit, z druhého konce už na ně volalo světlo. K chlapcově smůle šachta končila pod horou.

"To to budeme muset znova celý vyšlapat?" Dipper si otráveně odfrkl.

Kyla na něj vrhla přísný pohled. "Měl bys být rád, že jsme vůbec venku. Nějaký ten pohyb ti neublíží."

"Nezapomínej," podpořil jí ten tajemný chlapík, na kterého Dipper mezitím zapomněl,"že jsi první člověk, který toto místo opustil za posledních...hodně století."

Dipper sklopil pohled. "Okej, vyhráli jste. Ale chci cenu útěchy. Kdo sakra je tenhle týpek?" Ukázal na neznámého, který se jen vlídně usmál.

"Jmenuji se George Sova a byl jsem původním obyvatelem tohohle ostrova. Lidé mi sem chodili sdělovat své trable a starosti a nosili mi jídlo. Já jsem je na oplátku vyslechl a poradil, pomohl nebo vyléčil v mých lázních. Pak ovšem přišel tenhle...jakže se jmenuje? No, to je jedno, ale je to démon. Slabší, ale přeci jen. Myslím, že kdysi pracoval mezi otrokáři nebo tak něco. Podvedl mě a svrhl do lázní, které přeměnil na doli. Upřímně, v jedné věci ho podpořit musím - opravdu je tady velká zima a tak se ani nedivím, že si založil démoní topení."

"Tak odtud mě zná." Pronesla Kyla najednou, v očích jiskřičky hněvu.

"Odkud? Kdo to je? Sakra, Kylo, co přesně se stalo v těch dolech?" Rozhořčil se Dipper najednou. Už toho měl opravdu dost. Samá tajemství, lži, démoni a bůhví co ještě. Kdy mu někdo všechno vysvětlí? Chtěl ve svých dohadech pokračovat, ale Kyla ho přerušila.

"Když jsem byla malá, moje rodiče zabili muži, kteří se snažili najít Una a spol, prostě Fordovi deníky. Mně se podařilo utéct, ale chytli mě otrokáři. A jeden z nich byl podle všeho tenhle muž." Odpověděla mu klidně a celou dobu se do něj vpíjela pohledem.

Dipper nevěděl co má to říct. Tohle nečekal a je mi líto mu přišlo ubohý. Tak jen mlčky přikývl a pokračoval ve výstupu.

Tentokrát se mu šlo mnohem lépe než dříve, proto se, když vylezl až nahoru, nemusel dlouze vydýchávat a mohl rovnou propálit falešného Sovu pohledem. Ten na ně chvíli překvapeně hleděl, načež zbledl, zmodral až nakonec zrudl. "Někdo se nám konečně vyhrabal z krysí díry," zašklebil se

Dipper zatnul zuby, ale dříve než stačil cokoliv udělat, ozval se George. "Možná mi to nějakou chvíli trvalo, ale nakonec jsem tu. A jsem připravený se vrátit na své původní místo."

"A to jak?" Zajímal se zloděj identity a příšerný škleb mu jen dodával na hrůzostrašnosti, kterou Dipper při jeho přítomnosti pociťoval. "Svrhneš mě do propasti? Budeš se mnou bojovat? Mysli na své zdraví, Gerogíku. Taky už nejsi nejmladší."

"S věkem jsme na tom stejně," pousmál se George. "Nejspíš si zapomněl, že tam dole čas neubíhá. Tehdy si možná byl mladší a silnější, dnes je z tebe ovšem člověk stejně starý, ne-li starší než já."

"Tak to počkat," vložil se do toho Dipper. "Vy se teďka jako fakticky porvete? A jak to myslíte, že je stejně starý jako ty? Vždyť mu nemůže být víc než třicet!"

"Vypadá mladší, za to nejspíš může ta pára. Taky si jí tady nechám zařídit. Ovšem s přirozeným zdrojem." Georgův úsměv neustával.

Neznámý si vykasal rukávy. "Tak pojď, Georgi!"

Dipper se ohlédl na Kylu. Samozřejmě byla tatam. Pokud mu teď řekne, aby zdrhl, bez meškání jí poslechne. Zatím od ní žádná zpráva nepřišla a tak mohl nerušeně sledovat dění takového souboje. Oba protivníci se postavili proti sobě a dlouho si hleděli do očí. Jako první sklonil hlavu neznámý. Dipper se přihlásil. "Pane, můžete nám aspoň říct vaše jméno?"

"A budeš mě potom oslavovat jako stvořitele všeho a vládce celého mnohovesmíru?"

"Ehm..." Dipper se radši otočil na George. "Už jste si vzpomněl, jak se jmenuje?"

"Věř tomu nebo ne, vzpomněl." Odpověděl tázaný.

Když nijak nepokračoval, Dipper zoufale vložil hlavu do dlaní. "A řekne mi ho někdo nebo budu jediný, kdo mu bude říkat ten týpek z hory?"

"Jmenuje se Armen Bech. Zapamatuj si to dobře, Dippere, necháme mu to natesat na náhrobek." Ozvala se Kyla, která se najednou vyhoupla ze stínů. "Jakožto vůdkyně klanu Červené růže, držitelka Kalfurské dýky a duše deníku Stanleyho Pinese tě odsuzuji k trestu smrti za zločiny spáchané na mé maličkosti a mnoha jiných bytostech." Odmlčela se a s úšklebkem sledovala, jaký to udělalo dojem. Měla na sobě dlouhé černé šaty a vlasy sčesané do drdolu.Kdy to stihla? Nebo spíš, jak to stihla?

Jako první promluvil Arne trochu roztřeseným hlasem. "Jako vůdkyně pouze jednoho klanu nemáte právo-"

"Pšššt." Umlčela jej dívka a z oči jí šlehaly blesky. "Já že na to nemám právo? Jako malou jste mě unesl a jednal se mnou jako s otrokem, nyní jste mě svrhl do jámy a vymazal mi paměť. Na obžalovaní vás by měl taky právo každý člověk, který trčí tam dole, kterého jste ošidil. Jistě by na vás žaloval i George za krádež identity. Z tohohle soudu byste nevyvázl lehce. Rozmyslete si to. Vzdejte se nám a necháme vás jít."

"Na to nepřistoupím," zavrčel Armen a vytasil meč.

"Jsem tady já, démon a tady tenhle, co netuším co vlastně je," ukázala na George. "Proti vám samotnému. Nemáte šanci."

"Nepotřebuju vás porazit všecky. Stačí mi jeden." V ruce se mu zformuloval revolver, kterým okamžitě vystřelil. Dipper netušil, jak se mu to povedlo, ale podařilo se mu vytvořit cosi jako štít, co náboj odrazilo.

"Vždyť je to gumový," vyprskl smíchy a ukázal na náboj ležící na zemi. "Jak jste mě s tím chtěl zabít?"

"Nechtěl. Jen jsem potřeboval odlákat pozornost." Armen stál nad Georgem, kterému držel pod krkem meč. "Pokud okamžitě neodhodíte zbraně, on zemře a vy se nikdy nedozvíte, co jste se dozvědět chtěli."

"Nedělejte to," naznačil George ústy a spiklenecky na ně mrkl.

To už ovšem Dipper odhazoval svoji dýku na zem. "Pusťte ho!"

"A tady Pinesová?" Armen ukázal na místo, kde Kyla ještě před vteřinou stála. Možná by od ní Dipper mohl brát nějaké lekce boje nebo plížení se.

Takhle se mohl jen tiše uchechtnout. "Tahle slečna teď stojí nad vámi, připravena vás sprovodit ze světa," uchechtl se.

Armen ztuhl, zorničky rozšířené strachem. Zřejmě se za tu dobu s mnoha konflikty nesetkal. Podle všeho to nebyl žádný odvážlivec. Ale stále to byl démon, mnohem zkušenější než on sám. Dipper netušil, jak velkou mocí vládne, co všechno dokáže a proto radši zůstával ve střehu. Taky by to všechno mohla být jen přetvářka.

Kyla mu přitiskla dýku blíž ke krku. "Pokud se pohnete, byť jen o centimetr, bude to ten poslední pohyb, jaký uděláte. Tak radši odhoďte ten meč a dejte ruce za hlavu."

Armen pomalu položil meč na zem a nechal George jít. Pak přišel ten moment, který Dipper očekával. Muž zkřížil prsty a v jediném okamžiku se Kylina dýka změnila v kámen. Dipper na nic nečekal a vystřelil po něm světelnou kouli, kterou se ovšem Armenovi podařilo odvrátit jediným pohybem ruky. Protiútok na sebe nenechal dlouho čekat. Dipper si stihl jen tak tak vytvořit štít, který ohnivou kouli odrazil kamsi do pryč. Armen nyní dorážel stále odhodlaněji. Kapky potu sjížděly po chlapcově tváři, když odrazil již několikátý úder. Bylo to poprvé, kdy používal svoji moc v boji. Nikdy nekouzlil tak dlouho a tak silně. Šlo hlavně o představivost, člověk si musel detailně přestavit, co vlastně chce a pak své přání zformulovat. Každým obranným úderem se Dipperovi kouzlilo hůře. Kyla stála opodál a vší silou se snažila zvednout svou nově kamennou dýku do vzduchu. Neustále ovšem jejich souboj kontrolovala, aby tam vtrhla, kdyby bylo třeba. Zato George seděl v meditačním sedu a vznášel se nejméně deset centimetrů nad zemí. Na tváři mu hrál veselý úsměv, za který by ho Dipper v tuto chvíli nejraději podřezal. Armen útočil se stále větší vervou, prolamoval chlapcovi ochranné bariéry jako nic a nenechával mu jediný okamžik na oddech. Jeho cíl byl jasný - Dippera vyčerpat. A prozatím mu všechno vycházelo.

Až do chvíle, kdy se objevil Lucas. Jako malý mlhavý opar se zjevil vedle Dippera. "Zatím se ti moc nedaří."

"Tak díky za podporu," zamumlal Dipper a pokusil se zaútočit bledě modrou koulí. Armen se jí bezstarostně vyhnul a vypálil po něm tři další.

"Ty nejsi démon," začal Lucas pozorujíce jejich potyčku.

"Myslíš, že to nevím?!" Zavrčel Dipper a pokusil se Armena přimrazit k zemi. Marně.

"Ty nejsi démon," zopakoval Lucas, jakoby mu ta slova dělala radost. "Nikdy jsi démon nebyl a nikdy jím taky nebudeš. Tak toho využij. Buď zase Dipper, obyčejný kluk z Kalofornie, kterému se podařilo porazit Billa."

"Ale jak?! Jak?!" Vyjekl Dipper zoufale a bylo mu úplně fuk, že ho teď všichni slyší, jak si povídá sám se sebou.

Lucas se zašklebil. "Prostě buď sám sebou."

"To jsme v nějaký psychologický poradně?" Protočil Dipper oči a následně je přimhouřil, protože se boj přesunul do jeskyně, kde bylo šero. Jednu výhodu to ale mělo: všechy útočné koule tady svítily jako slunce a bylo mnohem jednodušší se jim vyhýbat. Dipper se rychle rozhlížel na všechny strany. Nové prostředí se rovná nové výhody. Všude rostly blyštivé stalagmity a stalagtity tvořené nějakými jistě vzácnými drahokamy. Dále tady byla ta jáma do dolů a oltář, kam se nejspíš odnášely dary. Nápad se mu vynořil v hlavě tak rychle, až si pomyslel, že se mu nad hlavou rozsvítila žárovka. "Zničíme tě tak, jak jsi chtěl zničit nás," pousmál se Dipper zaútočil. Tmavě modrá koule byla v tmavém prostředí takřka neviditelná, takže odhodila Amena dozadu a on sebou třískl o stěnu jeskyně. Krápníky vysící ze stropu se zachvěly. "Kylo? Potřeboval bych menší pomoc." Zavolal Dipper a málem dostal infarkt, když dívka odpověděla.

"Stojím vedle tebe, tak neřvi."

"Mám nápad, ale potřebuju tě. Máš stále tu kamennou dýku?" Kyla mu s ní zamávala před nosem. "Bezva. Byla bys tak hodná a začala s ní mlátit do stěny? Jo, do stěny."

Armen už byl zase na nohou a vrávoral směrem k Dipperovi. "Ty mě neporazíš skrčku. Nemysli si, že jedna tvoje střela mě porazí. Znám to tady jako svoje boty, nemáš proti mně sebemenší šanci."

"Já možná ne. Ale mám takovou jednu věc. Jmenuje se deník," zazubil se Dipper a zaútočil. Ne však na Armena, ale na strop.

Muž se zašklebil. "Ani zamířit neumíš." V tom dolů spadl první krápník. Armen se mu snadno vyhnul a vesele se na Dippera zapotvořil. "Tvůj plán nevyšel, co?" Chlapec neodpověděl a s úšklebkem sledoval, jakou řetězovou reakci pád prvního stalagtitu vyvolal. Spadl druhý. A třetí. Čtvrtý na sebe nenechal dlouho čekat.

Armen couval a krápníkům se snadno vyhýbal, přičemž se na Dippera stále šklebil. Pak udělal krok, země byla fuč a on padal do propasti. V poslední chvíli se mu ovšem podařilo zachytit za okraj. Dipper došel až těsně ke kraji a vesele se zakřenil. "Zapamatuj si jedno. Moje plány mají vždycky víc vrstev, pokud nevyjde jedna, ta druhá určitě."

Muž se pokusil přitáhnout zpátky nahoru. "Pomož mi! Budu ti až do smrti zavázán! Prosím, zachraň mě."

Dipper rozhodně zavrtěl hlavou. "Je mi líto, ale to nemůžu. Musíte si zkusit, co jste vytvořil." A pak Armenovy prsty povolily.

****

Zdar ve spolek!

Jsou Vánoce a prázdniny k tomu, takže se budu snažit vydávat o sto šest. Ještě ke všemu pojedu šest hodin na Slovač, takže času na psaní bude habaděj. XD Blížíme se do finiše!

Veselé Vánoce!❤