Když došla do pokoje, čekali tam na ní čtyři postavy. Bezradně postávaly kolem její, teď prázdné, postele a poslouchaly hudrování sestry, který pobíhala kolem a s každým krokem se zastavila, otočila na všechny strany, podívala se pod nejbližší postel a vyšla dál. Pokud takhle hledala všechny pacienty, neměla zrovna velkou šanci na úspěch. Zlejda Stan občas pronesl nějakou kousavou poznámku, ktera starou paní ještě víc rozčílila, načež stiskla rty do úzké linky a hledala o to víc zuřivěji.

Mabel přemýšlela, jak by se měla ukázat. Rozrazit dveře a sklouznout se k nim po kolenou? Tiše tam přicupitat a hrát neviditelnou? Nakonec se rozhodla prostě vejít. Otevřela prosklené dveře a zamávala na Robbieho, který stál o nohou postele, tudíž k ní nejblíž. Ten se na ni kysele zašklebil a prohodil hlavou k sestře, která se zrovna plazila pod postelemi a vykřikovala vojenské rozkazy.

Brunetka vyprskla smíchy a nechtěně tak upoutala ženinu pozornost. Byla u ní dřív než řekl švec, držela jí za krk a táhla k posteli. Přestože byla tato pozice dost nepříjemná, nemohla se dívka přestat smát.

"Co si o sobě myslíte, mladá dámo? Málem jsem kvůli vám volala policii," kárala jí, zatímco jí dosmýkala k posteli, kde jí postavila vedle oba bratry Pinesovi. Ford ji položil ruku na rameno a Stan se na sestru vášnivě zamračil.

"Prosím, odskočila jsem si na záchod," spustila Mabel jednu z nejpraktičtějších výmluv a zatvářila se kajícně.

Sestra se zarazila, stejně jako před chvílí, když se rozmluvila o Pacifice. Zřejmě jí tyhle rozmluvy s mladými teenagerskými slečnami moc nešly. "Mohla jste mi dát aspoň vědět."

"Když ono to bylo opravdu nutné." Namítala Mabel, která se snažila udržet si vážnou tvář. Možná by se mohla přihlásit do dramaťáku.

Sestra rezignovaně Mávl s rukou. "Dobře, dobře. Přejděme k důležitějším věcem. Protože jste vyvázla téměř bez zranění a váš předchozí stav byl způsoben hlavně vyčerpáním, budete se moct domů vrátit už zítra."

Mabel v duchu zajásala, navenek se o všem rozhodla zůstat klidná. Neměla náladu na to sestru škádlit. "Děkuju."

"Slečna Northwestová tady ještě chvilku zůstane. Podle posledního hlášení se její stav zlepšil, takže můžeme očekávat její brzké procitnutí." Sestra mluvila pomalu, dávala si pozor na každé slovo a přitom, ne příliš nenápadně, pošilhávala po Alex.

Malá blondýnka se zavrtěla. "Můžu Paz vidět?"

Sestra přikývla. "Vemte si s sebou pana Valentu, ten se tady vyzná." Robbie se ani nesnažil bránit. Vzal Alex, ze které jakoby najednou vyprchala všechna energie, za ruku a oba se rozešli pryč. Žena pokračovala. "Vy," ukázala na Mabel. "Vy si teď lehnete a budete odpočívat. Ať můžete jít co nejdříve domů." Pak odešly stejným směrem jako Robbie a Alex.

Brunetka skočila na postel a zavrtala se pod peřinu. Pak se podívala na oba strýčky, kteří jakoby najednou nevěděli co říct. Mabel se nad jejich rozpačitostí rozesmála. "Ale no tak. Přece nejste nervózní?"

"Nemám nemocnice rád," zabručel Stan a opatrně si sedl na židli vedle postele. "Máme pro tebe pár nových zpráv." Z hlasu, jakým to řekl, Mabel zamrazilo. "Tak zaprvé, tadyhle Ford vystopoval Dipperovu dimenzi. Nevim jak, tohle jsou jeho věcičky, ale dokázal to."

"Můžeme tam jít za ním?" Ptala se Mabel okamžitě, pripravená vyskočit z postele a rozběhnout se kamkoliv bude třeba.

Teď promluvil Ford. "Bohužel ne, ale pracuji na jednom novém vynálezu. Tím, že víme, kde je, jsme k jeho nalezení mnohem blíže, než dřív. Ale stále ti chvilku potrvá."

"Můžeme se s ním nějak spojit?"

Ford zavrtěl hlavou. "Ne, pokud bys nevyhledá on. Teď má šanci, protože spíš mimo Chýši. Zkus co nejvíc spát a být co nejvíc uvolněná."

Mabel horlivě přikyvovala. "Jaký jsou ty další zprávy?"

"Protože se případů vašeho napadení ujala policie, přinutili mě oznámit to vašim rodičům. Přijedou sem." Stan unaveně vložil hlavu do dlaní.

Brunetka ztuhla. Její rodiče. Její rodiče tady. Její rodiče tady, zjišťující, že Dipper je pryč. Její rodiče tady, zjišťující, že Dipper je pryč a odvážející jí domů. Zatmělo se jí před očima. "Co budeme dělat?!"

"Máme dva dny, tudíž osmačtyřicet hodin na to, abychom Dippera našli. Nezapomeň, že-" Už se nedozvěděla, co nemá zapomenout, protože v tu ránu se vrátila sestra a na strýce zamávala. "Čas návštěv končí, pacient si potřebuje odpočinout."

Oba strejdové jí objali a popřáli brzké uzdravení, ikdyž každý svým způsobem. Pak byli fuč a Mabel se mohla ponořit do říše snů.

♡

Vlny kolébaly lodí ze strany na stranu. Déšť nemilosrdně bičoval vše, co bylo v jeho dosahu, takže byli oba námořníci ve chvíli promočení na kost, přestože na sobě měli tlusté pršipláště. Občas se dala zahlédnout rybka, která se v tom zmatku dostala na hladinu. Vždy jen párkrát mrskla ocasem a byla zpátky ve své domovině. Kéž by to tak šlo vždycky.

Dipper zabral pádlem, až nepříjemně zaskřípělo a nasměroval loďku směrem, kde tipoval ostrov. Kapky deště mu padaly do očí a on neměl čas si je osušit neboť přes palubu do jejich malé lodičky dopadala jedna vlna za druhou. Blesky křižovaly oblohu a hrom duněl, tak mocně, že to s jejich loďkou otřásalo jako podmořské zemětřesení. Dipper se snažil v té tmě, chaosu a vlnách rozeznat alespoň obrysy jejich cíle, ale marně. Jakoby jim i počasí, stejně jako ta písnička, dávalo najevo, že jedou špatně. Kyla se krčila na druhém konci a snažila se alespoň trochu skrýt před útrapami deště. Jinak jí kolébání lodičky nedělalo žádné problémy. Dokonce se dokázala i postavit, aby zkasala plachtu a jejich plavidlu tak nehrozilo zasažení bleskem.

Dipper ještě o něco víc zabral a dno loďky narazilo na kameny. Ozvalo se ošklivé křupnutí, když se v trupu lodě objevila díra a dovnitř se začala hrnout voda. Chlapec naposledy zabral a vynesl loďku na písečnou pláž na ostrově Isa de hor. Oba okamžitě vyskočili z plavidla a s plášti přetaženými přes hlavu se rozběhli do středu ostrova, kde rostlo alespoň něco málo vegetace, která jim mohla poskytnout ochranu před deštěm. Zaběhli pod blízké stromy a schoulili se pod jejich kořeny. Déšť neustával, naopak stále sílil. Kyla se třásla zimou, až z ní odletovaly kapky vody. Neměli si ovšem co vyčítat, protože Dipper, jak si on sám jasně uvědomoval, drkotal zuby tak, že to muselo být slyšet až k Tecy.

♡

O den dříve:

Candy si povzdychla a posadila se vedle Grendy a Wendy na verandu Tajemné Chýše. Soos jim oznámil, že celá Pinesovic familie odjela do nemocnice a že netuší, kdy se vrátit. Mabel se dovolat nemohli, Dipperovi už vůbec ne, takže jen bezmocně vyhlížely vůz, který by jim konečně vysvětlil, co se to tady zase děje.

Wendy dokonce ztratila svůj pověstný klid a začala přecházet sem a tam. Činila tak do té doby, než jí obě zbývající holky okřikly, že to ani v nejmenším jejich vnitřní stav nelepší, ať se laskavě posadí vedle nich a čeká. Zrzka si odfrkla, že ji nějaký malý holky nemaj, co rozkazovat, ale protože všechny věděly, že hádka by byla hloupá a zbytečná, sedla si na schody a byla zticha.

Po dalších deseti minutách, které se táhly jako sopel z nosu se k nim připojili Soos a Melody, kteří si, ruku v ruce, posadili vedle nich a pověděli jim vše, co věděli. Obě dívky si podle jejich vyprávění vyšly do lesa a když se po pár hodinách vrátili, byly zakrvácené, potrhané a Pacifika v bezvědomí. To tlupu vyděsilo ještě víc.

Rozptýlení ovšem přišlo co nevidět. Z lesa vyběhl Gideon. Byl oblečený ve sportovním a sám, bez svých obvyklých obdivovatelek, což se mu muselo přičíst k dobru. Protože se všichni opravdu nudili a nervy měli svázané do pořádného uzlu, nechali ho se k nim připojit bez velkého reptání. K všeobecnému údivu se posadil vedle Candy, která okamžitě zrudla jako rajské jablíčko a bez okolků se s ní dal do řeči. Možná se nakonec bavil víc s Grendou, jelikož černovláska nebyla schopná vyrazit ze sebe kloudné slovo.

Najednou se ozval zvuk motoru. Všichni okamžitě vyskočili na nohy a rozběhli se směrem k autu, které se nakonec ukázalo jako policajní.

"Jsme tady ohledně té události," pronesl první policista se zakrouceným knírem důležitě a vytáhl blok. "Kdo je za ty dvě slečny zodpovědný?"

"Já," ozvalo se za nimi. Hlouček se rozestoupil a nechal Stana, který společně s Fordem právě dorazil, projít až k osobám v uniformě. Ta druhá, která se ukázala být ženou, se nevesele usmála a všechny je přelétla pohledem. Nejdéle se zastavila na Wendy, která jí pohled stejnou měrou opětovala. Druhý strážník si mezitím zapsal Stanovo jméno, příjmení a všechny ostatní důležité informace. Když dopsal, zasunul bloček do kapsy a smekl čepici. "Teď tady s mojí kolegyní od armády chvilku pobudeme. Vezměte nás, prosím, k tomu jezeru, kam měly namířeno."

Nakonec na cestu vyrazili jen Stan, Soos, Wendy a Tučík, který se k nim čirou náhodou přichomítl. Strážník šel vpředu společně se Stanem, který určoval směr a ta vojačka šla jako poslední vedle Wendy, která se neubránila nutkání si tuhle ženskou prohlédnout. Byla vyššího vzrůstu, měla tmavě hnědé vlasy a moc pěkný obličej. To vojenské oblečení jí dělalo nebezpečnější než opravdu vypadala. Když promluvila, měla pevný hlas a příjemný hlas. "To musím být asi vážně krásná, že si mě tak podrobně prohlížíš."

Wendy překonala chuť odpovědět nějakou jízlivou a poznámkou a zvedla k ženě pohled. "Co děláte v Městečku?"

Žena pozvedla obočí. "Nic zajímavýho. Tajné vojenské poslání."

"To zní dost zajímavě," namítla Wendy a sehnula se, aby se vyhla větvi, která trčela do pěšinky.

"Věř mi, není," zchladila jí vojačka. Po chvilce mlčení k ní ale natáhla ruku. "Jmenuju se Jacksonová."

Wendy chvíli váhala, než její ruku přijala a potřásla si s ní. "Já jsem Wendy."

Žena její ruku chvíli zadumaně držela než přikývla. "Ráda tě poznávám, Wendy. Myslím, že budeš dost zajímavá osobnost."

Pak došli na místo, kde se strážkyně Jacksonová připojila k policistovi Henrymu Lopdolopovi. Ten si upravil svůj knírek, padl na kolena a začal prohledávat vše kolem. Jacksonová nad ním protočila oči a sama zmizela v lese. I ostatní se pustili do hledání něčeho podezřelého. Netrvalo dlouho a Wendy objevila místo, kde byly větve hodně polámané a květiny podupané. Něco se jí na tom nezdálo, ale nedokázala říct co. Proto jen zavolala ostatní a nechala je jít napřed. Sama začala pročesávat okolí. Holky tudy šli před obědem, kdežto tohle vypadá, jakoby tudy někdo prošel před ani ne deseti minutami. Wendy se vrátila zpátky k jezeru a vstoupila do lesa tudy, kudy Jacksonová. Šla pomalu, držela se její stopy, často zastavovala a všechno za sebou uhlazovala.

Ženu dohonila na malé mýtince. Bylo to jako místo vytržené z pohádky nebo z Mabeliny bubliny. Otřásla se při vzpomínce na minulé léto. Vojačka stála uprostřed a upřeně hleděla na vodu, jakoby zvažovala své možnosti do ní skočit. Wendy k ní došla jak nejtišeji dokázala. Žena se ani nenamáhala otočit, jen zašeptala: "Buď zticha a dej si tohle do uší." Podala jí korkové ucpávky, které se do uší vešly tak akorát. Svět kolem zrzky ztichl. Už neslyšela zpěv ptáků, šplouchání vody ani hukot vodopádů. Uvažovala, jak si ji mohla Jacksonová všimnout.

V tom vojačka vystartovala a skočila. Událo se to tak rychle, že si toho Wendy všimla jen díky tomu, že žena již nestála na původním místě, nýbrž držela jakousi potvoru a pomalu jí svazovala provazem. Bestie se kroutila a zřejmě i žadonila, přes ucpávky v uších však Wendy neslyšela vůbec nic. A možná to bylo dobře. Až když jí Jacksonová jedním plynulým pohybem zpřelámala pařát, zmlkla. Wendy si vytáhla špunty a došla k příšeře. "To je siréna, že ano?"

Jacksonová na ni chvíli nechápavě hleděla, než si vytáhla ucpávky. Wendy jí svůj dotaz zopakovala. Vojačka přikývla a dál se věnovala své práci. Po asi pěti minutách bylo hotovo. Siréna byla svázána do úhledného balíčku a přes pusu měla přelepenou pásku, která měla sloužit jako roubík. Jacksonová si ji lehce přehodila přes rameno a svižným krokem se vydala zpátky k lesu. Wendy chvíli trvalo, než jí všechno došlo. "To vy jste udělala tu falešnou stopu! A mě se zdála nějaká čerstvá. Chtěla jste odvézt naší pozornost, abyste mohla...," Wendy se odmlčela. Najednou bylo až příliš moc věcí jasných. "Vám vůbec nešlo o holky. Chtěla jste jen chytit tu sirénu. Prej tajemný poslání."

Žena se otočila a v očích se jí nebezpečně zablesklo. "Chápeš až příliš rychle. Jsi nebezpečná. Stačí jediné slovo a všechno, co na tomhle světě miluješ se lusknutím prstů ztratí. Tak radši drž jazyk za zuby." Vyrazila dál, dvojnásobně rychleji než doteď.

Wendy jí po pár krocích dohnala. "Od přírody jsem dost zvědavá," začala, zatímco ženu propalovala pohledem. "Občas se mi stane, že mi přes zuby proklouzne něco, co nemělo. Samozřejmě omylem."

Jacksonová se zastavila. "Jsi otravná. Zkus mín mluvit a víc jít. Možná by to pomohlo. Beztak už nás určitě hledají."

***

Zdravím!

Po několika letech jsem zase zpátky. Omlouvám se za to, že vydáváme málo a že jsou tyhle kapitoly možná trošku nejasné a zmatené, ale já opravdu neumím krotit své myšlenky, které by příběh nejraději neustále rozvíjeli, přestože ho musím ukončit. XD Tak snad se mi to podaří a vy budete šťastní. :D