"K zemi!" Vyjekla Kyla a strhla ho k zemi jen o vteřinu dříve, než nad nimi proletěl výstřel. Vzduch naplnil zápach síry. Dipper se pohyby připomínajícími vlnění housenky vyplazil zpod dívčina těla a jediným skokem se skryl za cihlovou stěnou. Další výstřel, tentokrát se jeho cílem stala okenice. Kyla najednou stála vedle něj, rychle oddechovala a kruhy pod očima byly po třech probdělých nocích velké jako švestky. Přesto jí v očích jiskřilo a Dipperovi nikdy nepřipadala víc živá, než v boji.

"Strefili tě?" Zeptala se, zatímco se rozhlížela po okolí a hledala únikovou cestu. Dipper si mimoděk přejel rukou po vlasech, které mu spálil výstřel jednoho strážného. Stalo se to během jejich krátké včerejší potyčky. Měl tam teď pěknou rýhu a musel uznat, že mu tohle rebelské vzezření docela sekne.

"Ne...," zašeptal a pak ztuhnul. Někdo mu přitiskl pistoli ke spánku a rychle šeptal. "Ani se nehni, chlapečku. Zvedni ruce nad hlavu a pojď hezky se mnou." Dipper se soustředil na náboj schovaný v hlavni strážníkova revolveru. Představoval si, jak se zahřívá a zahřívá a od něj teplo přebírá i zbytek zbraně. Strážník vyjekl a zbraň upustil. "Pálí!" Ječel přitom jako malý kluk. Dipper mu podkopl nohy a na zemi ho hruškou jeho dýky udeřil do týla. Už se nepohnul. Kyla byla o několik ulic dál, strážní jí byli v patách. Dipper se chytil okapu, opřel se nohou o okenní rám a vyšvihl se na střechu. Vezme to horem, bude to rychlejší a mnohem bezpečnější. Dohnal Kylu a myšlenkami se s ní spojil.

Kde se sejedeme?

V jejich myšlenkách zaslechl překvapení a pak vděčnost. To, že spolu takhle dokáží komunikovat zjistili teprve předevčírem a Kyla z toho byla dost nesvá, což Dipper akceptoval a pokoušel se tuhle schopnost využívat jen minimálně. Tentokrát mu to ale připadalo dost naléhavé.

Na půdě toho baráku, kde dávaj jídlo bezzemkům. Ozvala se nakonec Kyla a zůstala propojená tak dlouho, aby viděl, jak se jen tak tak vyhla jednomu vojákovi, který na ni vyčkával na konci ulice. Pak obraz zmizel.

Dobře. Buď tam. Dipper se na chvíli zastavil a v rychlosti se zorientoval. Byli tady v tom městě dost dlouho na to, aby se bez problémů dostal z jednoho konce na druhý. Cesta do domu mu zabrala deset minut. Vlezl tam rozbitým oknem, opatrně, aby se o střepy rozházené všude kolem nepořezal. Zalezl si ke zdi a schoulil se do klubíčka, odhodlaný se alespoň na pár minut prospat. Jeho hlava ale ne a ne usnout, neustále se mu vracely události předchozích dnů. Kéž by tak uměl vrátit čas! Nikdy by nemuseli do tohohle ohavnýho města vstoupit!

Když se následujícího dne probudil, Kyla už byla vzhůru, koně osedlaní, uhlíky uhašené a přikryté drnem. "To je dost, že vstáváš, ospalče." Zašklebila se a ukázala na slunce, které už stalo dost vysoko na obloze. Dipper okamžitě vyskočil na nohy a chystal se uklidit deku, na které nocoval. K jeho překvapení tam nic nebylo.

To už se Kyla opravdu rozchechtala. "Uklidila jsem to, když jsi spal. Většího spáče neznám. Odvalila jsem tě na druhou stranu paseky a ty ses ani neprobudil."

Dipper zahanbeně sklopil hlavu a naskočil na koně. "Jak dlouho pojedeme do toho města?" Otázal se, když vyklusali z lesa. Jeho kůň Andílek vypadal odpočatě a mnohem víc poslušně.

"Dnes večer bysme tam mohli být." Kyla se sehla a utrhla z louky květinu. Vypadala jako sedmikráska, přesto byla krásnější než jakákoli květina, kterou Dipper kdy viděl. Kyla se usmála a zastrčila si ji za ucho. Dipper pobídl Andílka a po chvilce klusali vedle sebe. Nemluvili, každý měl dost svých věcí, o kterých musel přemýšlet. Ten den mu utekl ze všechno snad nejrychleji. Celý jej strávili v sedle, jen na oběd zastavili a protáhli se. Pak jeli dál. Když se slunce sklonilo k obzoru, Dipper překvapeně zamrkal, když se před nimi zničehonic zjevilo město. Nebylo ani z poloviny tak velké jako Kryss, přesto ho přesáhlo svou krásou. Lidé tady nežili tak namačkaně, každý měl svou vlastní zahrádku. Vypadalo to jako větší vesnička.

"Buď opatrný," prohodila směrem k němu Kyla, když projížděli bránou. "Něco se mi nezdá."

Dipper se obezřetně rozhlédl a uviděl to, co upoutalo dívčinu pozornost. Na každém rohu stál minimálně jeden strážný v modré uniformě a revolverem za pasem. Lidé se tady pohybovaly jak duchové, proplouvali mezi sebou, snažíc se zapadnout.

"Nespi, Dippere, je teprve poledne," uchechtla se Kyla, která vlezla vyraženým oknem za ním. Květina, utržená během cesty, jí i napříč všem okolnostem zůstávala nadále za uchem. "Donesla jsem nám oběd." Hodila po něm bochník čerstvé upečeného chleba, který zřejmě ukradla, zatímco jej někdo nechával vychladnout na okně. Urval si z něj velké sousto a dal se do žvýkání. Kyla se usadila naproti němu a podle drobků podél jejich úst usoudil, že ona již svůj příděl jídla dostala.

"Co ta tvoje známá?" Zeptal se Dipper. Nemohl si odpustit sarkastický ton a na slovo známá dál zvláštní důraz.

Kyla hleděla otevřeným oknem ven na horu Dör, stojící na ostrově Isa de Hor. Byla to pro zdejší lid hora posvátná, nikdo na ni nemohl jen tak vyjít. Prý se tam zabydlel nějaký čaroděj, který zabije každého, kdo tam přijde. Prostě obyčejné bláboly.

"Říkala jsem ti přece, že jsem se s ní už několik let neviděla a že ji nemůžeme věřit. Neměl jsi ji říkat, kdo jsi a hlavně co jsi. Tady nejsou démoni zrovna vítanými hosty."

Dipper zakroutil hlavou. "A co ta hádanka? Zapamatovala sis ji?"

Kyla se nadechla a na jeden nádech mu celou báseň odříkala.

Váš cíl na vaši hlavě je,
však povídám vám dosti:
kdo nevěří,
nechť odejde a jde si dle libosti.
Na cestu zlou a kouzelnou,
nemá každý střeva,
proto jděte nahoru,
tam čeká na vás sova.
Je to přítel, nebojte,
nevěřte těm fámům.
Ona pomůže a poradí,
když přidáte dar k darům.
Pak jeskyní se vydáte,
kde čeká na vás strach.
Dětství, tma a problémy
a tady přijde skrat.
Vy to jistě překonáte
a zvládnete hravě,
pak výjdete až nahoru,
kde zjistíte to právě.
Že cesta byla zbytečná,
pak uvidíte tmavě.
Pravím vám již podruhé:
cíl je na vaší hlavě.

"Páni, ještě že sis to zapamatovala." Ulevil si Dipper, když skončila.

Kyla se zachvěla. "Vlastně jsem ji uměla už dřív. Je to dětská básnička. Zpívali jsme si ji, když jsme rozpočítávali, kdo půjde z kola ven jako děti. Nemá to žádný smysl. Zbytečně jsme zariskovali a tvrdě na to doplatili."

"Ale co když ne," namítal Dipper. "Tak si to rozebereme. To, že je cíl na naší hlavě bude určitě nějaká metafora. To proroctví stejně říká o tom, že se na tu cestu vydáme, takže není třeba nad tím přemýšlet. Máme jít někam nahoru-"

"Kde na nás čeká sova," doplnila Kyla a zamyslela se. "To může znamenat někoho chytrého nebo učeného. Máme jít nahoru a hledat učence?"

"A musíme pro něj vzít dar," připomněl Dipper. "Třeba chleba."

Kyla se zašklebila. "Dar nad zlato, teda."

"Pak půjdeme nějakou jeskyní, kterou vyjdeme až úplně nahoru, kde konečně pochopíme, co znamenal ten začátek. To zní slibně."

"Až na to, že musíme zjistit, kam nahoru jít." Dívka zakoulela očima. "To máme vylézt na střechu?"

"Co když to není nahoru ale na horu? A ty sis to jen špatně zapamatovala? Básničky jsou často zkomolené." Napadlo Dippera, který samým napětí na svém místě poskakoval. Konečně se ocitl ve svém živlu.

"To by asi šlo. Na horu, kde je někdo učený o kom mluví fámy..."

Oba se unisono otočili k oknu. "Hora Dör!"

♡

Mabel se probudila.

První co spatřila svým rozostřeným pohledem, byla bílá. Namáhavě se na posteli posadila a rozhlédla se kolem. Všechno bylo bílé. Povlečení, stěny, strop, lůžka i zdravotní sestry. Chvíli jí trvalo, než si spojila všechny události předchozího dne. Okamžitě se pokusila vyskočit na nohy. Pás, kterým byla připoutaná k lůžku se jí zaryl do břicha a přišpendlil zpátky.

Téměř ve stejném momentu k ní přiběhla sestřička a začala hudrovat. "No tak, buďte přeci trochu opatrná. Staráme se k vás tady celý den a vy se nám odvděčíte tím, že tu skáčete po postelích. Taky byste mohla dopadnout jako ta holka z prvního oddělení. Je v kómatu, má roztříštěnou kost v noze. Chudinka. Ztratila spoustu krve a ještě nikdo za ní nepřišel. Ani se neví, jestli to přežije."

V Mabel by se krve nedořezal. "J-jak vypadá?"

"Kdo? Ta holka? To ti nevím, není to moje starost. Byla přikrytá prostěradlem, když ji převáželi. Normálně si mysleli, že je mrtvá, věřila bys tomu? Nakonec se zjistilo, že je jen v bezvědomí. Ale podle popisu je to asi 17-letá blondýnka. Jak že se to jmenovala? A jo, Northwestová. Pacifika Northwestová. Už nikdy nebude chodit. Chudák dítě, tak mladá a takový osud. Ale co už. Může být ráda, že se vůbec probere. Ještě to stále není úplně jistý."

Mabel, bledá jako všechno kolem, zaťala ruce v pěst. "Je to moje nejlepší kamarádka. Málem ji zabili, když mě bránila. Přestaňte o ní takhle mluvit."

Sestra se zarazila, zřejmě uvedená do rozpaků. Pak, tiše jako myška, odešla.

Mabel opatrně zašátrala rukou na lehátku a odepla pás. Seskočila z postele a rozešla se směrem ke dveřím.

Neutíkala, šla pomalu a rozvážně. Možná proto, že kdyby lidé na chodbě uviděli holku v nemocniční košili jak utíká směrem pryč, určitě by se jí pokusili zadržet. Pak by přišlo na řadu vysvětlování.

Přemýšlela. Za ten pouhý měsíc se stihli s Pacifikou vzájemně omluvit, spřátelit se, stát se nejlepšími kámoškami a nakonec málem přijít o život. Rychlý spád, vážně. Vzpomínala na všechny ty chvíle, které s touhle arogantní holčinou zažila. Její letmé pohledy, jiskřičky v očích. To, jak ji vždycky zvládla zvednout náladu. Jak se o ní starala a bála. Jak jí chránila před sirénami. Zatřásla hlavou a setřela si slzy, které se jí z ničeho nic objevily v očích. Došla až k recepci, kde se opřela o pult a počkala, až si na ni paní za pultem udělá čas. Byla to mladá holka se světlými vlasy a modrými konečky. Otočila se na ni a zářivě se usmála. "Copak si přejete, slečno?"

Mabel její upřímný úsměv zvedl náladu. "Chtela bych navštívit Pacifiku Northwestovou."

"Návštěvy mohou být jen rodinní příslušníci. Jste její sestra?" Mabel zavrtěla hlavou. "Sestřenice?" Zkusila to slečna napodruhé. Opět stejná odpověď. "Dcera?"

"Ne, vždyť je stejně stará jako já!" Zhrozila se Mabel.

"Omlouvám se. Ale pokud nejste nikdo z rodiny, nemohu vás za slečnou Northwestovou pustit."

Mabel vždy hlavu, na tvářích stopy po slzách, které jít vzápetí skončily na rukávu. "Prosím. Já ji musím vidět, chápete? Zachránila mi život. Já..." Odmlčela se, polykajíc vzlyky.

Slečna za pultem se na ni chvíli něžně dívala, pak zašátrala v šuplíku a vytáhla modrou kartu. "Vaše jméno, prosím?"

Mabel popotáhla. "Mabel Pinesová."

"Věk?"

"Šestnáct let." Odpověděla dívka a rychle si osušila obličej.

"Jaký je vás vztah k slečně Northwestové?"

Brunetka se pousmála. "Přítelkyně," zašeptala téměř neslyšně.

Dáma za pultem jen přikývla a vyplněnou kartu jí odevzdala. "Tohle je teď vaše. Ať to u vás nikdo nenajde, jasný? Můžete za slečnou chodit jak často chcete. Pokoj číslo 24."

"Děkuju, mockrát vám děkuju." Mabel převzala kartu a rozešla se chodbou dál. Pokoj nebyl daleko. Dívka přejela kartou po určeném místě, kde jí nasnímal senzor a dveře se s tichým lupnutím otevřely.

Pacifičin pokoj byl mnohem hezčí než ten, kde se probudila Mabel. Tenhle byl soukromý a jistě stál spoustu peněz. Možná ho tu měla rodina Northwestových už pronajatý. Ve váze u postele stály čerstvě natrhané tulipány. Těžké závěsy na oknech byly zatažené a vzduch tu byl zatuchlý. Dřív než se dívka odvážila podívat na blondýnku, došla k oknu, závěsy odhrnula a okno otevřela dokořán. Vůně léta naplnila celou místnost.

Teprve teď se Mabel odhodlala a podívala se na postel. Pacifika byla krásná i v bezvědomí. Její obličej byl klidný a hrudník se jí pravidelně zvedal a klesal. Mabel přišla až k ní a chytila jí za ruku. Byla mrtvolně ledová, až dívku zamrazilo. Posadila se na židli vedle postele, kartu zastrčila do kapsy. "To jsme si zase daly, co?" Začala s mírným úsměvem. Na odpověď nečekala, rovnou pokračovala. "Víš, že mě ani nechtěli pustit sem za tebou? Ale já jsem se nevzdala, neboj. Řekla jsem, že jsme přítelkyně. Kéž by to byla pravda. Ale co. Až se probereš, pořádně si o tom promluvíme, dobře?" Odmlčela se. Když znovu promluvila, hlas se jí třásl. "Docelas mi nahnala strach, víš to? Říkali..." Nádech. "Říkali, že už nebudeš chodit. Je to pravda?" Opatrně odkryla dívčinu přikrývku. Na prvni pohled vypadaly obě nohy zcela obyčejně. Až na ten druhý si všimla, že její levá noha je mírně zkroucená doleva. Jemně do ní šťouchla. Pacifičin obličej se zkřivil bolestí. Mabel jí rychle zase přikryla. "Promiň. Jen, nevypadalo to tak hrozně. Třeba jenom přeháněli. Určitě to tak nemysleli. Možná budeš ze začátku o berlích, ale pak se to zahojí a ty budeš chodit úplně normálně."

"Většinou ta zranění, která nejsou vidět, bolí nejvíce."

Mabel sebou trhla a otočila se ke dveřím, odkud hlas přicházel. Stála tam doktorka a mile se na ni usmívala. Mabel vyskočila na nohy, stále ovšem držela blondýnčinu ruku. "Já-já se moc omlouvám-," začala, ale byla přerušena doktorčiným vlídným hlasem. "Neomlouvej se, nic jsi neprovedla. To já jsem tady tak trošku nehlášená návštěva. Potřebuju svoji pacientku zkontrolovat."

Mabel přikývla a sedla si zpátky na židli. "Je pravda, že už nebude chodit?"

"Nejspíš ano, je mi líto. Nevypadá to tak zle, ale kost je popraskaná a rozdrolená. Je sice dost mladá, takže nějakou šanci má, ale moc vysoká není." Doktorka jí načechrala peřinu a polštáře, změřila teplotu a vyměnila rostlinám vodu.

"Děkuju, že se o ní tak hezky staráte," vysoukala za sebe Mabel po chvilce ticha.

"Neděkuj mi, je to v ceně."

"V ceně?" Mabel byla upřímně zaskočená. "Takže tohle opravdu platili Northwestovi?"

"Northwestovi? Kdes je holka vzala? Ti už jsou dávno za vodou. Odjeli do Anglie, asi tak před týdnem. Ne, tohle všechno zaplatil jakýsi Stanley Pines. Byl to moc milý pán a měl o vás obě velkou starost. Ale teď už byste se měla vrátit na pokoj. Můžete ji přijít navštívit zase zítra."

Mabel přikývla, rozloučila se a odešla.

***

Nezabíjejte mě, prosím! :D

Vážně se vám omlouvám za přizabití slečny Northwestové, za Mabelin šok a zjištění, že naše blondýnku už možná nebude chodit...Ale je to součást příběhů. Můžete jen doufat, že se všechno napraví. :))

Jinak byla dnešní kapitolka zase o něco delší, ale jenom dva pohledy. Příště se podíváme za staršími Pinesovými, Mabel, Gideonem a Alex! Máte se na co těšit, lidičky! *zlověstný smích*