Celý den v sedle přinesl Dipperovi nanejvýš pohmožděný zadek. Všechny svaly ho bolely z toho, jak musel celý den sedět narovnaný a ruce měl od uzdy naprosto dořezáné, jak se snažil svého koně, kterého Kyla pojmenovala Andílek, udržet zkrátka. Proto, když večer zastavili, aby mohli přespat, už se neudržel a z koně spadl. Skoro okamžitě se ovšem zvedl, protože Kylin výsměšný ušklebek bolel víc, než všechno ostatní. Kyla mezitím vytáhla z batohu deky a vyslala Dippera nasbírat dříví. Naštěstí to vypadalo, že tenhle svět ještě lidmi plně zotročen nebyl, takže dřeva bylo všude dostatek. Dipper nechal Kylu, aby mu jej naložila na ruce a skousl jazyk, když viděl, jaké kusy mu vybírá. No co, bude to muset zvládnout.

Za chvilinku už v jejich málem provizorním ohništi plápolal oheň. Dipper se na něj díval s patřičnou pýchou. Kyle se oheň pomocí zápalek rozdělat nepovedlo a tak přišel na řadu on. Možná si malinko vypomohl svými schopnostmi, ale to nikdo neví, že ano. Posadili se na zem, zachumlali se do deky a namáčkli se co nejvíc k sobě, aby jim bylo co nejtepleji. Připadalo mu zvláštní, že je zde v létě taková kosa. A proto se na to Kyly zeptal.

"Vždyť svítí zimní slunce," odpověděla jakoby to bylo snad samozřejmé a ukázala na měsíc. "Jasně že je zima."

"Zimní slunce?" Dipper nakrčil nos. "Takže to je tady taková zima každou noc? Nezmrzne vám všechna úroda?"

Kyla rázně zavrtěla hlavou. "Stejně bych se mohla ptát já tebe. Proč kaktus na poušti nespálí slunce? Je na to zvyklej, troubo. A stejně je to s našima kytkama. Takhle to tady prostě chodí. Pokud teda nepočítáš Fayit. Tam zimní slunce nikdy nezachází."

"To je hustý a divný zároveň," přiznal Dipper a přitáhl si deku ještě o něco víc k sobě. Oheň vesele praskal a poskakoval po ohništi, skoro jako živý. Na chvilku se Dipperovi zdálo, že na něj mrknul. Už tady z toho světa začíná šílet. Potřebuje se co nejrychleji dostat domů, kde žádná zimní slunce nesvítí.

Ale přesto se mu tenhle svět líbil. Bylo to něco úplně nového. Jiný zvyky, jiná řeč, jiné bytosti a dokonce i úplně nové přírodní zákony! Co víc si vědec jako on může přát? Napadlo ho, jestli Ford navštívil podobný svět nebo něco úplně jiného.

"U vás není zimní slunce?" Prolomila Kyla ticho a vytrhla tak Dippera z myšlenek.

"Myslel jsem, že jsi u nás žila," podotkl chlapec a mimoděk ho napadlo, že jako deník toho člověk asi moc nevidí.

Kyla se zatvářila kysele. "Před skoro dvaceti lety a jako deník, Dippere."

"Jo jasně, chápu. Promiň. Ale váš svět mě vážně zajímá. Vyprávěj mi o něm," požádal a lehl si.

"Úplně nevím, co ti o něm říct," mumlala Kyla a úsečně na něj pohlédla. "Je to jako kdybys mi vyprávěl o svém světě. Všechno ti připadá běžné. Navíc si toho od vás až tak moc nepamatuju, takže nevím, co je pro tebe nový. Ale jak myslíš." Na chvilku se odmlčela, asi aby si utřídila myšlenky a říkala to všechno pěkně po pořádku.

"Existují tady tři státy: Surm, Rakwa a Fayit. Každý z nich má nejméně jedno hlavní město, ale většinou je tam velkých měst víc. To aby byla moc rozptýlená a bylo to spravedlivé. I vládce má tady každá země dva. Teda kromě Surmu. Tam vládne celá rada. Co se obyvatel týče, našel bys tady snad všechno na co si vzpomeneš: lidi, duše, i různé křížence jako vlkodlaky, upíry, víly, démony anebo čaroděje. Elfové tady nežijou, neptej se mě na ně. Rok má sto dvacet osm dní a máme osm měsíců. Každý měsíc má šestnáct dní. Jeden týden má osm dní - šest z nich se pracuje a dva odpočívá. Celkově se tady většina věcí točí kolem číslice 8. Dále tady má každá země nejméně tři vlastní jazyky. Já ovládám běžnou angličtinu, kterou se mluví u vás, surmštinu, fayčtinu a základy belenštiny, kterou hovoří lidé nižších vrstev. Je to taková hodně zkomolená surmština. Střídají se nám tady období vody, kdy hodně prší, období sněhu, období radosti, kdy sníh zmizí, období sopek, kdy se probouzí a otřásají zemí a období slunce, které je teď. Farmařit se dá prakticky jen tři roční období. Na ten zbytek se dělají zásoby, hodně se loví. Období sopek vždycky usmrtí spoustu zvěře. Mezitím co sopky soptí, se začíná oteplovat, jenže my to necítíme, protože se nad námi vznáší prach a sopečný popel. Pak, když zmizí, se najednou hodně oteplí."

Dipper chvíli zpracovával všechny informace a snažil se jich co nejvíc zapamatovat. Určitě se mu při jejich cestě budou hodit. "A kde myslíš, že roste ta kytka?"

"To upřímně nevím," pokrčila dívka rameny a napila se vody, protože jí po tom dlouhém monologu určitě vyschlo v krku. "Ale mám v plánu se zeptat mojí známé v Oyu, který je zároveň i u moře, takže kdyby se nacházela někde mimo Surm, budeme moct rovnou nasednout na loď a jet." Dipper musel uznat, že to má něco do sebe.

Po chvilce se z Kylina místa ozvalo tiché oddechování. Dipper se natáhl pro svůj batoh a tiše z něj vytáhl onu knihu, kterou mu Bill předal. Nalistoval příslušnou stránku s písmenem M a vyhledal si své jméno, Mason. Chvíli to trvalo, protože těch lidí opravdu nebylo málo, ale nakonec to našel. Stálo tam:

Mason Dipper Pines

Narozen: 31. 8. 1999

Věk: 16 let

Charakteristika: Hloubavý mladý muž, milý ke svému okolí. Zajímá se o nové věci. Pochází ze světa X. Mohl by být prospěšný.

Známí: Kylanesa Pinesová, Uno Pines, Dos Pines, Tres Pinesová

Bydliště: --//--

Zvěrokruh:

Kylanesa Pinesová... Dipper si to musel přečíst pětkrát, aby to pochopil a ještě déle mu trvalo, než přišel na to, co to znamená. Měl Ford ještě další deník? Deník s pořadovým číslem čtyři? Co by do takového deníku psal? Že by zážitky z jiných světů? Nejhorší na tom bylo, že se jí na to ani nemohl zeptat. Jistě by vyjela, co že je mu do toho, nebo proč se mu hrabe v soukromí. Ale čím víc toho před ním tajila, tím víc toho o ní chtěl zjistit.

Nakonec se musel smířit s tím, že se to snad jednoho dne všechno dozví. Tak ho ta informace překvapila, že nad svým zvěrokruhem ani přemítat nechtěl. Některé symboly poznával a dávali mu smysl, jiné pro něj byly naprosto nečitelné.

Potichu knihu zaklapl a schoval zpátky do batohu. Za chvilku spal, jakoby ho do vody hodili.

♡

Pozvedla ruce zaťaté v pěst před sebe, připravená se bránit. Ta první, která teď měla fialové vlasy, vzlétla do vzduchu a vycenila tesáky. Ta druhá, rudovláska, si s žádným zastrašováním nedělala drahoty a jednoduše po ní skočila, tak rychle, že to ani nepostřehla. Svými dlouhými nehty jí zajela do břicha. Pacifika pod silou nárazu přepadla dozadu a díky tomu se jí podařilo útočnice zbavit.

Vstala a připravila se na tu druhou. Z rány na břiše jí vytékaly slabé pramínky krve. Naštěstí se drápy nezasekly moc do hloubky a nepoškodily žádné orgány. Fialovlásce se Pacifičino chování nelíbilo. Popolétla trochu blíž. Paz popadla nejbližší kámen a pevně jej uchopila do dlaně, připravená se bránit. Druhou rukou si chránila břicho. Fialka se trochu vzdálila, jakoby se jí ten kámen vůbec nelíbil. Pacifika ovšem věděla, že to nepotrvá moc dlouho. Je přece jen malá holka, která nemá proti dvěma nadpřirozeným stvůrám žádnou šanci.

"Mabel, musíme zmizet," křikla po kamarádce a sehla se, takže siréniny čelisti cvakly na prázdno. Obě teď kolem ní kroužily a zdálo se, že hledají slabinu. Útočit se prozatím nehodlaly. "Mabel!" Rychle se k brunetce otočila a zatajila dech, když zjistila, že dívka na své místě už nestojí. Nacházela se uprostřed jezírka, voda jí sahala po pás. Mela namířeno k vodopádu, kde na ni čekaly další sirény. Proč nepřijdou těmhle dvěma na pomoc? Ptala se, zatímco se stále soustředila na útočnice. Jsem pro ně snadná kořist...tohle jsou jen mláďata, která se zaškolují! Jinak už by mě dávno měli.

Sirény u vodopádů cosi zaskřehotaly, zřejmě pobízeli ty mladší k akci. Pacifika si vyhlídla místo na sirénině lebce, které vypadalo zranitelně a pozvedla ruku s kamenem. Sotva se na ni zrzka vrhla, hodila. Černá krev vystříkla všude kolem. Siréna se svalila na zem bez jediné známky života. Že by? Zadoufala Pacifika a zvedla další kámen. Fialová, která se zdála být mnohem rozumnější, zacouvala zpátky a zakrákala něco ke starším. Ty jí odpověděly sborovým "Skříííp!" Pacifika nemusela být genius, aby pochopila, co to znamená. Musí honem pryč.

"Mabel, poslouchej mě," mluvila k dívce, ale oči stále nespouštěla ze sirény. "Nevím, co na jejich místě vidíš, ale není to pravda. Jsou to sirény, dokážou si vzít jakoukoliv podobu a hlas. Chtějí tě zabít, Mabel."

Ale brunetka nevypadala, že by jí to nějak vadilo. Stále postupovala dál, ale její kroky byly váhavější. Fialová se zbavila všech zábran a zaútočila. Pacifika, která to čekala, uhla, ale nebyla dost rychlá. Nápor jí porazil na zem. Siréna vítězně zaskřípala a vzlétla přímo nad ní, aby jí mohla jedním ladným pohybem usmrtit. Pacifika hodila kámen. Zasáhl jí do křídla. Fialová zakolísala a to dalo Pacifice chvilku na to, aby se zvedla. Hledala si zrovna další kámen, když jí z nohy vystřelila ostrá bolest. Zrzčiny čelisti se do ní zabořily tak lehce, jako nůž do másla, a pak zkously. Ozvalo se odporné křupnutí a zvuk drtících se kostí. Pacifika vyjekla. Ten ostrý pronikavý zvuk plný bolesti vyplašil ptáky z blízkých stromů. Dívka padla na zem jako podťatá. A byla tma.

(...)

Mabel sebou trhla. Připadala si, jako by se probrala ze zlého snu. Byla tam voda a Pacifika a...Pak se jí o nohu otřela ryba a ona si v jedné jediné vteřině uvědomila krutou pravdu - ta noční můra ještě neskončila. Rozhlédla se a spatřila Pacifiku ležící na zemi, jak se k ní sbíhají ty divné bytosti...Jak že jim Paz říkala? A jo, sirény.

Mabel si nikdo nevšímal. Pomalu došla na břeh a po blondýnčině vzoru uchopila kámen, který byl celý oslizlý od jakési černé tekutiny. Radši ani nechtěla vědět o co se jedná. Zamířila a strefila jednu sirénu do zátylku. Všechny se k ní unisono otočily a zasyčely. Mabel na ně vyplázla jazyk. "Tak si pro mě pojďte, vy sráboty! Čtyři na jednu! To se vám bojuje, co?"

Sirény na ni hleděly jako zhypnotizované. Mabel nevěděla, jestli rozuměly jejím slovům, ale pro jistotu sebrala ze země další kámen. Když se ty příšery stále k ničemu nemělay, ukázala jim velmi neslušné gesto vztahující se hlavně na prostředník. "Tak si pro mě pojďte."

Později svých slov litovala. Možná mohla říct spíš ode mě, neboť sirény si její výzvu vzaly k srdci. Vrhly se na ni rovnou všechny najednou. Naštěstí se srazily. Mabel vystartovala směrem k Pacifice, která ležela uprostřed tohoto nádherného palouku doslova v kaluži krve. Nohu měla otočenou do nepřirozeného úhlu a hrudník se jí nezdvýhal. Mabel jí rychle popleskala po líčkách a přiložila dlaň k jejím ústům. Dýchala, ale slabě. Musí jí okamžitě dostat k Chýši. Vzala jí do náruče a poděkovala všem bohům za Paziny přísné diety. Sirény už se vzpamatovaly a znovu se vznesly připravené k útoku. Mabel se rozběhla k lesu. Stihla to jen tak tak. Dál od vody se tyhle bytosti už neodváží.

Celou cestu utíkala. V boku jí píchalo a svaly na rukou měla z váhy dívčina těla celé rozbolavělé a bylo to stále horší. Ale ona vydrží. Musí. Kvůli Pacifice, kvůli Alex, kvůli Dipperovi. Kvůli všem, kteří na ni spoléhají.

Sotva vyběhla z lesa před Chýši, svalila se na zem. Ztěžka oddechovala a před očima se jí dělaly kruhu. Zlejda k ní okamžitě přiběhl, ve tváři vyděšený výraz. Mabel k němu malátně zvedla hlavu. "Zavolej záchranku." Pak se svět zhoupl a ona se vyzvracela. To, jestli to někdo viděl, bylo to poslední, co jí zajímalo. Jakoby z dálky slyšela Stanův hlas, kterým řval do sluchátka: "Můžete se pohnout? Co vám je do toho, jak se menuju, mám tady dvě zakrvácený děcka, sakra!"

To už z domu vyběhl i strejda Ford v bílém plášti. Asi prováděl nějaký pokus. Usmála se. To by se líbilo Dipperovi.

***

Zdravíčko!

Takže, další kapitola je na světě. Dneska je trošku kratší a jen že svou pohledů, ale snad vám to nevadí😉 A co říkáte na Pacifičin boj? Bylo to dost dynamický? Napínavý? Pokud máte jakoukoliv připomínku, ať už kritckou nebo pochvalu, neváhejte a pište❤

Ps: Dipper nad svým zvěrokruhem přemýšlet nechtěl, ale věřím, že někteří z vás jo ;) Těším se na vaše komentáře XD

Oginpat