Bitva se opravdu nevyvíjela v jejich prospěch. Dipper utržil několik krvavých šrámů a taky jich velkou spoustu rozdal. Dýka jakoby mu přírostla k paži a stala se jeho součástí. Zuřivě sekal na všechny strany. Měl pocit, že kdyby se teď viděl v zrcadle, ani by se nepoznal. Kyla stála po jeho boku a ladným pohybem zabila každého upíra, který se jí připletl do cesty. I přes veškerou snahu, kterou vyvíjeli, prohrávali. Upíři jakoby se neustále množili. Sotva si setl hlavu jednomu, nastoupili na jeho místo dva noví. Nakonec se přeci jen museli dát na ústup. Donutila ho k tomu Kyla, ikdyž by to do ní nikdy neřekl.

"Prohráváme," řekla jakoby se nechumelilo. Vykopla nohou a svůj dlouhý podpatek zabodl jakémusi nemrtvému do břicha. Zachraptěl a stáhl se.

"Vidím," odsekl Dipper s námahou, protože se právě musel soustředit na svého nového protivníka. Byl vyšší než ostatní upíři a v očích měl podivný lesk, který způsoboval, že se chlapec neúmyslně otřásl. "Co s tím chceš dělat?" Upír k němu téměř nepostřehnutelnou rychlosti vyrazil a zabodl meč do místa, kde Dipper ještě před vteřinou stál.

"Zmizet," odpověděla prostě černovláska. "A to hned." Rozběhla se, chytila Dippera za ruku a táhla jej pryč.

"Jak moc pitomý je doufat, že nás nechají být?" Zamumlal, zatímco se s ní snažil udržet krok. Věděl, že kdyby se mu ztratila, nikdy by se odtud nevymotal.

Kyla se pohlédla na hordu upírů, ktorá je následovaly. "Maximálně pitomý." Prudce zahnula za roh a zmizela v ebenově černých dveřích. Dipperovi nezbývalo než jí následovat. Sáhl za kliku a...málem padal do temnoty.

"Tak skákej, nemyslím si, že ti ty pijavky dali nějaký náskok," pobízel ho z temnoty dívčin hlas. "A opovaž se spadnout na mě."

Dipper se naposledy ohlédl za sebe a pak skočil. Ozvalo se žuchnutí, když sebou plácnul do nadýchaných peřin. "Taky jsi mi mohla říct, co tady je," zamračil se, když ze sebe oprašoval peří.

"Mohla, ale přišla bysem o všechnu srandu. Tak pojď, upíři si najdou jinou cestu." Dýka v její ruce jim svítila na cestu, když procházeli vlhkými podzemními chodbami.

"Ty víš, kde je Tecy?" Ptal se Dipper, zatímco si prohmatával kapsy. "Asi jsem při tom úprku ztratil svoji dýku," oznámil Kyle a do hlasu se mu vloudil tón beznaděje.

Tmavovláska přikývla reagujíc na jeho první otázku. Pak se otočila a něco po něm hodila. "Tak si vezmi tohle, já to stejně nevyužiju."

Dipper jí doběhl a ve světle dýky si svou novou zbraň prohlédl. Byl to bič černější než noc a delší než si Dipper kdy představil. "Bič? Nemáš něco lepšího?" Otočil se na ni s otázkou na rtech.

"Ne, buď rád za to málo co máš. Taky bych tě mohla nechat bojovat s pet lahví," zaškaredila se na něj a přidala do kroku. Dipper si bič zastrčil za opasek a následoval ji.

Zbytek jejich cesty proběhl v tichosti. Dipper musel neustále přemýšlet, jak dobře se tehdy při boji cítil. Dokonale uvolněný, šťastný a přesvědčený, že dokáže cokoliv. Co to asi vypovídá o jeho povaze?

Chodba kolem nich se neustále rozšiřovala, až se z ní za chvíli stal tunel, jenž je dovedl do podlouhlé místnosti. Byla cítit plísní a když Dipper vydechl, objevil se mu před nosem obličej páry.

Po obou stranách se nacházely cely. Byly tvořené z cihel, do kterých byly zasazeny dveře s malým okénkem, takže aby člověk něco viděl, musel by přijít blíž a to Dipper v úmyslu rozhodně neměl. A tak jen následoval Kylu a snažil se nedat najevo ten strach, který mu právě svíral vnitřnosti.

A Kyla mu v tom ani v nejmenším nepomáhala. Dokonce se usmála, jakoby byla na místě, které důvěrně zná. Chlapcovi se z její těžce skrývané radosti udělalo mdlo. Musel se přidržet stěny, aby opět nabyl svou ztracenou rovnováhu. Když ruku ze stěny sundal, zjistil, že je pokrytá jakýmsi zeleným slizem. Nakrčil nos a utřel si ho do kalhot, zatímco postupoval dál. Zastavila ho až Kyla, která najednou ztuhla při pohledu na celu po jejich pravici. Už na první pohlédl se udála větší a temnější než ty ostatní. Nad dveřmi bylo přibité číslo tři.

Dipper se neklidně ošil a zašilhal směrem ke Kyle, která celá ztuhla a pak se roztřásla. Zajímavé, že se tahle holka nebojí bojovat s upíry, ale číslo na dveřích ji vyděsí k smrti. Ale on nemá co říkat. Taky mu nebylo dvakrát do smíchu.

"Jak se dostaneme dovnitř?" Zašeptal celkem podstatnou otázku snažíc se nepohlédnout dívce do očí. Radši ty své upřel na špičky bot.

"Jednoduše. Cely jsou zamčené jen zevnitř, jinak se dají snadno otevřít." Kyla přešla ke dveřím a pak do nich víš silou kopla. Dřevo, které napříč všem okolnostem nebylo ztrouchnivělé, se rozletělo na kusy a odhalilo tak vnitřek cely.

"To jde snadno," podivil se Dipper, který pres stažené hrdlo skoro nemohl mluvit. "Proč se nedostala ven sama?"

"Sem zavírají jen ty, kteří jsou z výslechu tak slabí, že by nedokázali ani otevřít dveře," zamumlala Kyla vlezla dírou dovnitř.

Dipper chvíli ani nedutal. Tak proto byla jeho společnice tak vyděšená z toho, že ji tady našla. Mohlo by to taky znamenat, že je-

"Pojď sem," sykla Kyla a přerušila tak tok jeho myšlenek. Dipper ani na chvilku nezaváhal a vešel dovnitř.

Jako první ho překvapil ten chlad, který zde panoval. Mohlo tu být nejméně o deset stupňů méně než venku. Když promluvil, z úst mu vyšel obláček páry. "Kde-?" Začal, ale pak zmlkl. Přímo před ním ležela Tecy. Teda spíš to, co z ní zbylo. Její oblečení bylo docela roztrhané a zakrývalo jen to opravdu nejnutnější. Oči měla otevřené a pohled skelný - bylo jisté, že jejich přítomnost nijak nevnímala. Její vlasy byly zacuchané a mastné, jakoby tady strávila alespoň několik měsíců, ne-li let. Neležela na zemi, ale visela za ruce na okovech, které podivně zářily a poblikávaly. Byly to ty stejné, které držely v jeskyni Billa.

Strach o Tecy teď vystřídal vztek. Jak se k ní vůbec někdo může chovat tímto způsobem?! Vždyť je to jen malá holka! Zaskřípal zuby a odstrčil Kylu z cesty. Vykasal si rukávy a povolal všechnu svou energii do konečků prstů. Místo příjemného brnění na které byl zvyklý, se mu v hlavě ozval pochybovačný hlas.

To bych nedělal, varoval ho Lucas.

Nezajímá mě, co bys nedělal. Já jdu zachránit Tecy, zamračil se Dipper a pokusil se zahnat jeho obraz pryč. To mu v dřívějších dobách vždy pomohlo. Jenže tentokrát to bylo jiné.

Lucas nad ním zakroutil hlavou. Víš ty vůbec, co je to zač? Démoní ocel! Chcípneš sotva se toho dotkneš! Ti upíři jsou na tebe připravený.

Já se toho dotýkat nebudu, osopil se na něj Dipper a mávnutím ruky mu naznačil, ať jde do háje.

Ruce mu příjemně zabrněly, když se do nich začala přilévat energie. Tenhle pocit si za posledních pár dní docela oblíbil.

"To bych nedělala," ozvala se Kyla váhavě a udělala dva kroky směrem k němu. "Je to démoni ocel. Mohlo by tě to i zabít!"

"Vím a kašlu," zamračil se Dipper a energii vypustil.

Když se nad tím později zamýšlel, vůbec nic z následujících pěti minut si nepamatoval. Tedy, žádné myšlenky. Tu bolest si pamatoval dokonale. Jeho tělo pohltil oheň, který ho spaloval zvenku, zevnitř, zprava, zleva, prostě ze všech stran. Pokud si myslel, že bolest, kterou zakusil u Billa v jeskyni byla velká, šeredně se mýlil. Byl to jen nepatrný zlomek toho, co právě zažíval.

Pamatoval si jen, že ležel na dlažbě a viděl Kylu, jak se nad ním skláněla a něco mu říkala. Až po několika dlouhých hluchých chvílích pochopil její slova. "Jdou sem upíři, musíme jednat rychle! Tak vstávej! A neříkej, že jsem tě nevarovala."

Dipper se pokusil posadit, tělem mu však projela ostrá spalující bolest, takže zůstal jen bezvládně ležet.

"Nemám na tyhle tvoje legrácky čas. Tohle je vážný. Pokud odsud okamžitě nevypadnem-"

Dipper už nestihl zjistit, co by se stalo, protože v tu chvíli se k nim nahrnula desítka upírů a celu zaplavil chaos.

♡

"Můj batoh je plný," informovala Pacifika brunetku a poodstoupila pár kroků vzad, aby se mohla na své dílo podívat.

"Ale to přece není možný! Tohle se tam přece ještě musí vejít," ukázala Mabel na obrovskou bagetu, která byla snad delší než ony dvě dohromady.

"Ale no tak Mabel. Pan Pines přece říkal, že tam bagetu dostaneme, ne že si máme brát vlastní," připomněla jí Paz jemně, jelikož už zjistila, že kdykoliv se děje něco kolem Dipperovy záchrany, má brunetka tendenci propadat drobným hysteriím.

"Ale co když Dippera najdeme! Určitě bude mít hrozný hlad!" Namítala Mabel chabě. I její batoh byl napěchovaný, že se do něj nemohl vejít ani balíček kapesníků.

"Myslím, že hlad bude to poslední, co bude Dippera v této chvíli zajímat," usmála se Paz a hodila batoh na záda. "Radši bysme měly vyrazit. Ať nepřijdeme pozdě."

"Jasně, vždyť už jdu," Mabel se ještě naposledy rozhlédla po pokoji, aby se ujistila, že opravdu nic nezapomněla. Pacifika už byla na schodech.

Venku na ně čekal Stanley Pines a něco si nabručeně brblal pod vousy. Pacifika nemusela být genius, aby jí došlo, že se jedná o jeho bratra. Bůh ví že to teď mezi nima bylo jak na ostří nože. Doufala však, že kvůli Dipperovi budou trochu víc ochotni spolu spolupracovat.

Otevřela dveře do auta a přidržela je, aby mohla Mabel nastoupit. Připadala si teď jako nějaký soukromý šofér. A ona samozřejmě musela vědět, jak se takový člověk chová, vždyť v rodině měli hned dva. Pamatovala si, jak toho prvního její malá sestřička Alex polila medem a hodila na něj polštář. Peří si z vlasů vytahoval ještě několik měsíců potom. Alex. Hrdlo se jí stáhlo a před očima se jí objevily mžitky. Oslava. Alex. Anglie. Všechno tohle si uvědomila v jeden jediný okamžik.

"Mabel, musím domů," vyjekla a dřív než jí stihli zastavit, se rozběhla pryč. Neohlížela se, přesto si uměla líp než dobře představit dívčin výraz. Proč si jen musí vybírat mezi rodinou a přáteli? Nezastavovala však a běžela dál, na místo, které by nejradši srovnala se zemí.

♡

"Tančíš líp než vypadáš," poznamenala Alex se smíchem a zašklebila se, když jí její tanečník šlápl na nohu. Zřejmě to zakřikla.

"Tak to musím být ten nejlepší na světě, ne?" Zakřenil se a nechal ji provést jednoduchou otočku.

"Tady někomu roste hřebínek," popíchla ho a volnou rukou mu pročísla vlasy, asi aby se ujistila, že tomu tak opravdu není.

"Ale no tak. Tak hroznej přece nejsem," bránil se Robbie. Nešťastnou náhodou si přišlápl tkaničku a on se natáhl jak dlouhý tak široký. A samozřejmě stáhl nebohou dívku s sebou.

"Říkal jsi něco?" Tázala se Alex nevinně a snažila se z pod jeho těla vykroutit. Zalehl jí ale opravdu kvalitně, protože se nepohnula ani o milimetr.

"Ne, asi se ti muselo něco zdát," zamumlal chlapec, zapřel se rukama a postavil se. Pak nabídl ruku i blondýnce. Ta jí ignorovala a postavila se sama.

"Asi se skočím napít, abych měla na tyhle tvoje řeči energii," zašklebila se a rozešla se ke stolu s džusem. Když se otočila, zjistila, že Robbie jí jde v závěsu. Asi je vážně zoufalý. Dělala však jakoby nic a nalila mu plnou sklenici. "Na zdraví," zvedla skleničku a pak její obsah vypila. Robbie následoval jejímu příkladu.

Najednou se dveře do síně rozrazily. Alex musela několikrát zamrkat, aby se ujistila, že to co vidí, je skutečné. Stála tam Pacifika. Hrudník se jí zvedal, jak vydýchávala tu dlouhou cestu sem. Její blonďaté vlasy byly celé zacuchané a plné listí. Pravou nohavici měla na koleni roztrženou.

Hudba ztichla, lidé si přestaly sdělovat zdvořilosti a se zděšením se otáčely za tím zjevením, které mířilo přímo k Alex. Dívka jakoby si jejich pohledů nevšímala, dívala se jen na jedno místo a tím byla krabice pomerančového džusu. Nebo se snad dívala na svou sestru? Ale to je hloupost, džus je zajímavější.

Pacifika došla až k ní a k divočině velkému překvapení jí objala. "Promiň," zašeptala a pohladila jí po vlasech. "Byla jsem hrozná sestra."

"To teda jo," zasmála se Alex a z obětí se vyprostila. Rozhodně nebyla zvyklá, že by jí její sestra projevovala tolik náklonnosti. "Ale to neva. Jsi přece tady ne?" V očích jí pálily slzy, které rychlým pohybem ruky setřela.

Pacifika stroze přikývla, ale pak roztála. Večírky byly její parketa. Otočila se k ostatním a s povytaženým obočím se jich zeptala: "Proč je tady ticho jako v hrobě? Vždy jsem měla za to, že lidé sem chodí za zábavou, ale vy my připadáte jako na pohřbu," ušklíbla se a pozvedla ze stolu sklenku šampaňského. "Na zdraví vás všech!"

Lidé se dali do hovoru, hudba začala znovu hrát, páry se daly do tance. Skoro jakoby se vůbec nic nestalo. Alex vytáhla Pacifice z vlasů listí a hodila ho na podlahu, kde ho patou rozmáčkla na kaši. Jen ať si to uklidí. Ona už bude beztak na cestě za moře.

Pak se rozhlédla, aby Pacifice představila svého nového spojence. Robbie stál opodál, obě je sledoval a nepřestával se přitom mračit. Alex se k němu přitočila a šťouchla do něj svou drobnou pěstičkou. "To je moje ségra, Paz. Pojď, představím vás." Dřív než mohl chlapec protestovat, už jej táhla směrem k blonďaté dívce.

"Pacifiko, tohle je Robbie. Robbie, Pacifika. No tak, šup šup, podejte si ruce," pobízela je Alex s nadšením, jako by seznamovala dvě významné osobnosti.

Pacifika se slabě usmála a pak k Robbiemu napřáhla ruku, ne však tak, jak je zvykem dnes, ale tak, jak se to dělává ve vysoké společnosti. Prostě a jednoduše tak, aby mohl hřbet její ruky políbit.

Robbiemu se z toho neustálého mračení objevila na čele dlouhá vráska. Nejspíš byl s tímto zvykem obeznámen. Už to vypadalo, že jí prostě jen pozdraví a odejde, pak ovšem pohledem zavadil o Alex a její oči rozšířené vzrušením. Stála hned vedle něj a se zatajeným dechem pozorovala, jak se sklání a líbá blondýnčinu ruku. Viděla, že Pacifika má co dělat, aby nevyprskla smíchy, Robbie naopak, aby nezačal hudrovat. Že by se znali? Možné to je, její sestra znala snad všechny významné lidi na světě.

"Ráda tě vidím, Robbie," usmála se Pacifika sladce. Pak na ni někdo zavolal. Když se otáčela, poslala mu vzdušný polibek.

♡

A má to, pomyslela si Paz a ke svému údivu zjistila, že se usmívá. Nemělo by jí to dělat až tak dobře. Když ona si prostě nemohla pomoct. Znala povahu své sestry až moc dobře na to, aby věděla, jak moc na ni tahle scéna zapůsobí. Bude si myslet, že jsou jako Romeo a Jůlie, dva lidé, kteří se vášnivě milují, ale nemohou spolu být.

Ale možná byla až moc krutá. Jak znala Alexandru, nedá mu pokoj ve dne v noci. Ale co. Aspoň ví, že si má dávat pozor na jazyk, co se ohledně jejího vztahu k Mabel týče. Ale přece jí nabídl pomoc...

Zadumaná v myšlenkách procházela davem, až stanula před svými, velmi přísně se tvářícími, rodiči. Nadechla se, připravená na cokoliv, k nim zvedla pohled.

"Jak si to vůbec představuješ?" Začala její matka a zlost z jejich slov jen čišela. "Takhle si z nás vystřelit! Teď jsme všem jen pro smích! Všechny naše investice zkrachovaly, obchody se zrušily a to všechno jenom kvůli tobě! Neumíš se chovat, jsi nestydatá, sobecká a necitlivá ke svým ubohým rodičům!"

Pacifika litovala, že tady nemá žínku. Nejradši by jí připlácla matce na čelo, tak jak to udělala tehdá Alex. Možná nebyly až tak moc odlišné.

"Odcházíš," oznámil jí její otec, zatímco se díval ma hodinky. Blondýnce se z nich udělalo špatně. Připadala si jako nějaká věc. Věc, která se musí rychle vyřešit, aby se mohli její rodiče vrátit ke svým povinnostem.

"Ano, odcházím," pronesla pevným hlasem. Hleděla přitom otci přímo do očí, ani nemrkla. "Mojí přátele mě potřebuji. Moje sestra mě potřebuje. Takže, pane Northweste? Paní Northwestová? Ráda jsem s vámi strávila předchozích šestnáct let svého života. Sbohem," otočila se zády k jejich vyjukaným pohledům a rozešla se najít Alexandru, aby jí sdělila tu novinu. Od této chvíle jsou bezdomovci.

Našla jí zašitou v koutě, jak o něčem debatuje s Robbiem. Nebylo zrovna moc těžké uhádnout, co je tématem.

"Ahojte, Robbie, můžu si na chvíli půjčit Alexandru? Vlastně ne, co to plácám, můžu jí to přece říct i tady. Alex, právě jsem nás nechala vyhodit z domu," řekla to klidně a vyrovnaně, jakoby mluvila o někom jiném.

Očekávala jakoukoliv reakci. Slzy. Pláč. Hysterii. Překvapení. Ale rozhodně nečekala, že se na ni Alex usměje a zajásá. "To je bezva! Můžeme teďka bydlet v Tajemný chýši?"

"To ještě probereme," utnula její fantazírování dřív, než se stačilo pořádně rozjet. "Teď si půjdeme domů zabalit věci. Měj se, Robbie."

Vzala Alex za ruku a společně se vydali na cestu k novým zítřkům.

***

Hádejte kdo se tady po tisíci letech objevil s novou kapitolou!

No přece já! XD

Ale teď vážně. Moc moc moc se vám omlouvám, že to tak dlouho trvalo, ale fakt jsem se k tomu nemohla dokopat. No jo, hrozně jsem zlenivěla. Ale teďka už to bude lepší. Další kapču můžete očekávat už zítra, protože jsem se rozhodla udělat si autorský maraton, tedy každý den jedna kapitola. Tak uvidíme, jestli to zvládnu. Držte mi palce❤

Ps: Svalouše Gideona ti sem dám zítra, protože teď nejsem doma a za chvilku musím jít na skaut ;)