"...A tohle je nožovrhač, ten vrhá nože. A tady máme dávkovač česneku, ten se při boji proti upírům docela hodí. A nezapomeňme na Kalfurskou dýku, která je nejostřejší v tomhle duchovním světě. A..."

Dipper unaveně zazíval a otráveně se zadíval na hromadu krámů ležících před ním, která jakoby neměla konce. Uno na ni přihazoval stále další a další zbytečnosti, až Dipperovi připadalo, že si s sebou bude brát snad celé hokynářství.

"Tak, to je bohužel vše, co mám. Vím, že toho není mnoho, ale myslím, že každá věc je dobrá. Teď to naskládáme do batohu," zavelel muž a sám začal. Dipper si povzdychl a začal mu pomáhat. Jak předpokládal, vše se do jeho batožiny nevešlo, Uno se ovšem nehodlal jen tak vzdát. Nakonec byl Dipper ověšený, jak vánoční stromeček.

"Výborně, troufám si říct, že jsi připraven," poplácal ho Uno po rameni, které bylo zahaleno jakýmsi chráničem a popostrčil ho ke dveřím. To Dipper vzal jako jasnou výzvu k odchodu. "Díky za všechno, Uno. Hmmm, pokusím se to všechno využít." Vyšel na chodník a naposledy deníku zamával. Jen co se za ním zavřely dveře, všechno, co měl právě na sobě, ze sebe shodil.

Takhle by to nešlo.

To teda ne, no. Musíme to vytřídit. Vem si tak jednu dvě věci, víc ne. Potřebuješ být rychlej a mrštnej.

To máš asi pravdu, přiznal hnědovlásek a začal vyhazovat věci, které nepotřeboval. Nakonec mu na dně batohu zbyly jenom tři - Kalfurská dýka, látka, která byla schopná zabránit přeměně v upíra, pokud se podala do minuty od pokousání a flaška svěcené vody. Ostatní věci se rozhodl nechat před Unovým domem.

Vytáhl z kapsy pečlivě srolovaný pergamen a rozevřel ho. "Mapo, ukaž mi cestu k Hotelu Duší," odříkal stanovená slova. Plánek uposlechl a po chvilce, kterou Dipperovi odpočítávalo jeho bušící srdce, se na ni objevily stopy vedoucí na ono tajuplné a děsivé místo.

S mapou před obličejem a dýkou za pasem se opatrně rozešel směrem, který mu byl ukázán. Šel pomalu, nohy se mu pletly a jeho podrážky dřely o dlažbu. Připadal si dočista sám. Neměl nikoho, kdo by mu mohl pomoc.

To přece není pravda Dippere. Jsem tu já, usmál se na něj Lucas, jehož obličej byl teď mnohem zřetelnější. Vlastně vypadal skoro jako on sám, až na barvu vlasů a kšiltovku, kterou nosil po raubířsku dozadu.

Já vím. Ale ty nejsi skutečný, odbyl ho Dipper a přidal do kroku. Šel opravdu až moc pomalu.

Ale mohl bych být, nadhodil Lucas a podivně se usmál. Měl rovnátka. K čemu má jeho duchovní já rovnátka?

Ale nejsi, zamračil se chlapec a zastavil se, protože se na mapě objevila slova: "Dorazili jste do cíle". Dipper naprázdno polkl a otřel si čelo, neboť mu na něm vyrazil ledový pot.

Sroloval mapu, schoval jí do batohu a opatrně se rozešel blíž k budově. Byla stará, okna zatlučená a omítka opadaná. Dipper se rozhlédl kolem. Bude muset zjistit, jak se dostat dovnitř.

"To bych bejt tebou nedělala. Je to tam vo kejhák, mladej," ozvalo se najednou za ním a ze stínů se vynořila jakási žena. Byla vysoké hubené postavy, s dlouhými černými vlasy a tmavýma očima. Ve skutečnosti na ni bylo tmavé úplně vše: oční stíny, rtěnka, kožená motorkářská bunda, kalhoty a boty na vysokém podpatku.

"K-kdo jsi?" Vybreptal Dipper zděšeně a sáhl po dýce.

"Klídek, jsem Kyla," představila se neznámá, zatímco v ústech převažovala žvýkačku. "Jinak, moc pěkná, ta tvoje zbraň. Kalfurská dýka, že?"

Dipper spolkl knedlík, který si mu hověl v krku a přikývl. Nebyl si jistý, jak by jeho hlas zněl, kdyby promluvil.

"Moc dobrá, tahle dýka. Vobyčejný stříbro, ale stále spolehlivý," pokývala dívka uznale hlavou a pak jakoby odnikud vytáhla stejnou, až na to že třikrát delší. "Tahle je až z Mungovejch kopců. Tams nebyl, co?"

"Ne," zavrtěl hlavou a do pomyslného seznamu si připsal další položku - zjistit jak tenhle svět vlastně vypadá.

"Si myslim. Jediná na tomhle světě," vychloubala se a zkusmo s ní rozťala vzduch asi tři centimetry před Dipperem. Ten na poslední chvíli uskočil a pak se bez okolků zeptal. "Zabilo by to démona?"

Kyla se uchechtla. "Tohle jestli by zabilo démona? No a k čemu by to jinýmu asi bylo? Démoni nejsou zrovna silný. Já jsem silnější."

"Tak to je bezva. Pomužeš mi dostat se dovnitř?" Uzavřel Dipper nepříjemnou část rozhovoru a opřel se o stěnu. Tohle bude ještě na dlouho.

"Dovnitř? Mladej, vysvětli mi, kdo z těch, co maj aspoň trochu rozumu, by tam chodil?" Dívka rázně zavrtěla hlavou. "Tam mě nedostaneš. Žádnýho démona."

"Já myslel, že jsi silnější než démoni," pronesl Dipper jakoby mimochodem a v ruce si prohrával s dýkou. Byla krásná. Nebezpečná, ale krásná. Pokrytá runami a symboly, kterým nerozuměl, mu připadala ještě tajemnější než teď.

"To jsem," potvrdila Kyla a hrdě vztyčil bradu. "Ty o tom snad pochybuješ?"

"To bych si nedovolil. Jen si myslím, že bys mi to měla nějak dokázat."

"Nejsem blbá, Dippere. Vím, o co ti jde," pousmála se Kyla a zastrčila dýku za opasek.

"Jak znáš moje jméno?" Požadoval chlapec vysvětlení a sám svou zbraň také uložil.

"Znám spoustu věcí." V jejích očích se na okamžik zatmělo. "Třeba cestu do Hotelu Duší."

Dipper ustoupil stranou a potěšeně se usmál. "Super. Tak směle do toho."

Kyla se zašklebila a obešla celou budovu, až ho dovedla k jakémusi malému okýnku. "To je šachta. Házelo se s ní jídlo. Tudy se dostaneš dovnitř."

Dipper si odkašlal. "Dostaneme."

"Já tam nevkročím, to už jsem ti řekla." Kyla si založila ruce v bok.

"Dokaž, že jsi lepší než démoni."

"Nepotřebuju. Vím to. Sbohem, mladej," rozloučila se a ignorujíc všechny Dipperovy protesty zmizela.

♡

Když Mabel vešla zpátky do kavárny, Pacifika byla zabraná do jakéhosi rozhovoru s Robiem. Že by si ti dva padli do noty? Znají se vůbec?

Když ji zpozorovali přicházet, zmlkli a unisono se usmáli, jakoby to snad měli nacvičené. Bylo trochu zvláštní vidět Robbieho usmívat se, dívka to ale vzala jako pozitivní odezvu a posadila se naproti nim. "Co jste řešili?"

"Lásku," odpověděl Robbie a tajemně se usmál. Že by mu Pacifika konečně vysvětlila, že s Wendy má cestu volnou, protože Dipper může na zmíněné blondýnce oči nechat? Ale vždyť on má vlastně Tambrey! A bez okolků se ho na ni zeptala.

"Dobře, myslím," zachmuřil se černovlasý mladý muž, který nosí stále tu samou mikinu a přetáhl si kapuci přes hlavu. Náhle Mabel zapípal mobil. Vytáhla jej a povytáhla obočí, když zjistila, že jí napsala Pacifika. Vůbec si toho nevšimla. Rozklikla zprávu a začetla se:

Mabel, Robbie a Tambrey se rozešli. Už je to hrozně dlouho. Vlastně spolu přestali chodit pár týdnů potom, co jste odešli.

Hnědovláska uložila telefon zpět do tašky a sundala Robbiemu z hlavy kapuci. "Je mi to moc líto, Robbie," zašeptala a zakroutila sama nad sebou hlavou. Proč se jí vždycky podaří všechno zkazit?

"V pohodě," pousmál se Robbie. "Ale už budu muset jít. Naši mají dneska nějakou sešlost a prý se tam rozhodně musím ukázat, takže já padám. Mějte se." Zamával a odešel.

Po chvilce se zvedly i dívky s tím, že půjdou zpět do Chýše a přípraví vše, co je potřeba na pátrací akci.

♡

"Miluji pistácie," usmála se Alex zdvořile a na ukázku si jeden oříšek vzala. "Míváme je doma velmi často."

"Přestože jsou až z Mexika?" Zeptal se jeden reportér a přiložil jí mikrofon, tak blízko k ústům, až měla dívka chuť mu ho ukousnout. Místo toho se jen hloupě zahihňala. "Pro naši rodinu to žádná vzdálenost není," sdělila jim a poupravila si volánku na šatech. Zbytek rozhovoru se stočil jiným směrem a ona přestala vnímat. Kdyby tu tak byla Pacifika! Ta tyhle věci vždycky zvládala na jedničku.

To Pacifika byla vždycky vychovávána podle bontonu. To ona musela vyšívat až do noci a cvičit zdvořilostní fráze. Alex ne. Jakožto mladší měla naprostou volnost. Tedy až do doby, kdy řekla Pacifika stop. Pak se všechna pozornost obrátila na ni. Ani si nepamatovala, kdy naposledy jen tak bloudila po městě a smála se s kámoškama. Vzpomínala na večery, které strávily hraním flašky nebo dalších hloupých her, jakoby to byl úplně jiný život než teď. Jakoby to byl film, který viděla v televizi. Film, který zkončil a uštědřil jí tak tvrdý návrat do reality.

"Kolikrát týdne si myjete vlasy?" Otázala se jí jakási reportérka. Už na první pohled byla nesympatická. Hnědé vlasy sepnuté do pevného drdolu, hranaté brýle a úzké pevně svěřené rty. Vypadala jako někdo, kdo se pro vlastní dobro, neštítí ničeho.

Alexandra na ni chvíli tupě koukala, než jí došlo, že to ta osoba myslela vážně. "Proboha, co je vám vůbec do toho," vyjekla a rozmáchla se dlaní, čímž dala novinářům jasně najevo, že končí. Seskočila z židličky a rozběhla se ke stolu s jídlem. Potřebovala si něčím zpravit náladu.

Večírek byl podle slov mnohých účastníků velmi povedený. Připíjelo se, konverzovalo se, tančilo se.

Dívka se posadila na první volnou židli, kterou uviděla a dala se do jídla. Ukořistila jeden velký kuřecí řízek, kterého se nehodlala jen tak vzdát. Uhryzla si z něho jedno obrovské sousto a začala jej urychleně žvýkat, jakoby se už nemohla dočkat dalšího.

"Tomu se říká chuť k jídlu," zasmál se někdo a Alexandra na židli leknutím poskočila. Stál před ní jakýsi kluk, který se sem svým zjevem vůbec nehodil. Možná za to mohla jeho černá otrhaná mikina s velkým propíchnutým srdcem uprostřed.

"Málem jsem z tebe dostala infarkt," uchechtla se a ukázala na židli vedle ní. "A to je bezva. Tak sedej."

Neznámý její výzvu přijal a na židli se posadil. Až teď si vzpomněl, co se sluší a podal jí ruku. "Já jsem Robbie."

"Sandy," usmála se dívka vesele a ruku přijala. Mít tady nějakého známého není úplně na škodu.

"Tak teda Sandy, jak si užíváš večírek?" Ušklíbl se Robbie a zahleděl se kamsi za ní. Ohlédla se a uviděla své rodiče bavící se s jakýmsi párem.

"To jsou naši," řekli najednou a pak se rozesmáli.

"Nevěděla jsem, že se mojí rodiče znají s těmi tvými. Nikdy se o tobě nezmínili," začala Alex a ukousla si kousek řízku.

"Nejsme zrovna moc známí. Vlastně sem můžeme jenom díky tomu, že jsme pochovávali starostu," ušklíbl se Robbie a Alex si vzpomněla, že jeho obličej už opravdu viděla - v televizi v jakémsi pořadu jménem "Pochovám ti bratra" .

"Přiživujete se na mrtvolách," zašklebila se a ukousla si další kus. Když už je tady, tak ať to taky za něco stojí.

"Dá se to tak říct." Alex nevěděla, jestli si dělá srandu nebo ne. Radši mlčela a žvýkala řízek.

"A co ty," prolomil Robbie ticho," co ty tady děláš? Nevypadáš jako někdo, kdo by si to zrovna užíval."

"Musím. Naši jsou na tohle děsný. Zítra odjíždím do Anglie a matka říkala, že tohle bude můj poslední večírek. Měla sem přijet i sestra, ale vykašlala se na to," zesmutněla Alex a odložila řízek zpátky na talíř. Najednou jí přešla chuť.

"Tak to je dost blbá ségra," zamračil se Robbie, jakoby nechápal, kdo může takovouhle věc udělat. "Když je to ten tvůj poslední večer, tak si ho pojď pořádně užít," pobídl jí a nabídl ji ruku.

Alex jí překvapeně přijala a nechala se odvést na parket.

♡

Dipper prolézal úzkým prostorem a začínalo se mu dělat špatně. Nikdy klaustrofóbií netrpěl, ale teď jakoby ho všechna ta léta dohnala a udeřila najednou. Žaludek měl jako na vodě a skoro viděl, jak se stěny kolem něj stahují, až ho úplně uvězní. Vypadalo to s ním dost bídně. Už už se chtěl začít litovat, když uslyšel hlasy. Byly tlumené, zdálo se že přicházejí přes několik zdí. Nerozuměl slovům, ale podle zabarvení hlasu pochopil, že je dotyčný rozčílený doběla. Mohl jen doufat, že o něm ještě neví.

Plazil se dál. Naštěstí se šachta stávala každou zatáčkou širší a širší, až se nakonec dostal do jakési místnosti. Byla stará, ošuntělá a plná prachu, že měl Dipper co dělat, aby nezačal kýchat. Vypadalo to jako nějaký salónek, kde si dámy z vysoce postavených rodin dávají časový dýchánek.

Náhle něco zaslechl. Byly to další hlasy a čím dál víc se blížily. Dipper se urychleně rozhlédl kolem, rozběhl se ke skříni a schoval se v ní. Sotva za sebou zavřel dveře, objevili se dva muži přibližně Wendyina věku. Stejně jako Kyla byli oba oblečení v černém, dokonce měli i stejné oční stíny. Jeden z nich, vysoký blondýn, protočil oči a ulevil si jakýmsi slovem, které znělo jako nadávka. "Nechápu proč nás sem šéf poslal. Nic tady není, teda pokud nehledáš pavučiny, prach a špínu," odfrkl si a otočil se k odchodu.

Ten druhý, výrazně nižší a s vlasy barvy kaštanů, se zamračil a chytil jej za rukáv. "Tohle bych nedělal," varoval toho prvního, rázným krokem došel k první skříni a prudce jí otevřel. "Šéf řekl, ať to tady zkontrolujem a to taky uděláme. Nechci mít problémy."

"Nechci mít problémy," napodobil jeho hlas blondýn pološeptem a rozešel se přímo k Dipperově skýši.

Chlapec opatrně vytáhl dýku z pouzdra a připravil se na útok. Když byl bělovlasý muž jen pár kroků od skříně, zastavil se a zaposlouchal se. Nejspíš slyšel něco, co Dipper ne, protože se prudce otočil, kývl na svého spoluhledače a oba se rozběhli pryč.

Dipper ještě chvíli počkal, než si byl jistý, že je vzduch čistý. Pal vylezl a vyrazil ke dveřím, kterými před tím vyšli i upíři.

Procházel nejrůznějšími chodbami. Některé byly dlouhé, jiné jen kraťoučké, další byly slepé a ty ostatní měly aspoň tři východy. Není tedy divu, že se v té spleti chodeb dočista ztratil.

Šel pomalu, s dýkou v jedné ruce a s mapou v druhé. Ani nevěděl, proč ten starý pergamen vytáhl, stejně neměl žádný cíl, který by zadal. Vlastně ani nevěděl, co má dělat. Byl si jistý, že Tecy neosvobodí.

Zabočil několikrát doleva a jednou doprava, když se dostal do jídelního sálu. Narozdíl od ostatních místnosti, tahle vypadala, jakoby měl každou chvíli někdo přijít a ochutnat nějakou z jejich lahůdek.

Zrovna si vzpomněl na to, jaký má hlad, když nad sebou zaslechl šustění křídel. Vzhlédl a pak v rychlosti padl na zem, neboť se na něj vrhl houf netopýrů. Chvíli mu jen tak létali nad hlavami, ale pak se opět usadili a místnost naplnilo ticho.

Dipper opatrně zvedl hlavu a vyjekl, když zjistil, že je obklopený alespoň třiceti upíry. Všem na tváři pohrával pobavený úsměv, který odhaloval dva bílé lesklé tesáky.

"Podívejme se, kdopak nám to dorazil," zachechtal se jeden z nich a udělá krok směrem k chlapci. Ten proti němu pozvedl dýku. "Dál už ani krok," zavrčel a podíval se upírovi výhrůžně do očí.

"Neboj se, já nikam nechodím," zašklebil se upír, který byl zřejmě jejich vůdce a pak Dipperovi vysekl pukrle. "Jmenuju se Mike a je mi ctí se s tebou setkat, Dippere."

Zmiňovaný si přitáhl kšiltovku víc do čela, na kterém se mu objevila hluboká vráska. Zřejmě nad něčím usilovně přemýšlel. Když promluvil, jeho hlas se rozhléhal celou místností. "Vydejte mi Tecy a nikdo z vás nepřijde k úhoně," nabídl jim a v očích se mu modře zablesklo.

Upíry jeho jistota rozhodila. Mike vytáhl z opasku svůj kord, který se ve světle svícnů zlatě zaleskl a ukázal s ním na Dippera. "Nedělej hlouposti, démone. Je nás třicet podsvěťanů, proti tobě, malému ubohému usmrkanci."

"Kdo je u tebe usmrkanec, Michæli?" ozvalo se náhle zpoza nich. Obdivný šum vystřídalo zalapání po dechu. Mike roztáhl ústa do širokého úsměvu a pokynul dívce na pozdrav. "Taky tě rád vidím, Kylo."

Tmavovláska nad ním zakroutila hlavou a vešla do sálu. Klapání jejich podpatků se Dipperovi zarylo hluboko do mozku, až sebou překvapeně trhl, když ustalo.

"Michæli, dovol nám vzít si to, pro co jsme přišli a my odejdeme bez boje."

"Zajímavé," zamyslel se Mike a pomalým krokem se vydal k dívce, která v tom mdlém světle vypadala jako vytesaná z mramoru. "Přesně to stejné navrhoval před chvílí i tvůj společník. Pověz mi, Kylo, nezdá se ti to už trochu nad rámec? Jen tak si sem po tom všem nakráčet a ještě mě prosit o propuštění našich nejlepších vězňů?"

Kyla hrdě zvedla hlavu, bylo vidět, že Mike ťal do živého. "Ať chceš nebo ne, Williamsi, jsem stále tvoje paní a ty jsi neuposlechl mého rozkazu. Teď okamžitě propusť všechny moje sourozence."

"Nikdy. To radši zemřu!"

"Dočkáš se," ušklíbla se Kyla a vrazila mu svou dýku rovnou do srdce. Mike naposledy zalapal po dechu, než se rozplynul.

Nastal chaos. Každý chtěl mít tu čest pomstít smrt jejich vůdce. Dipper se probral z tranzu a postavil se vedle dívky, která odrážela výpady upírů.

"Spolu až do konce?" zeptal se, zatímco se mu podařilo náhodným úderem setnout jednomu upírovi hlavu.

"Spolu až do konce," přitakala dívka. Pak země explodovala.

...

¡Hola!

Tak po nějaké době jsem zpátky z kapitolou. Tak snad se líbila a vy jste nabažili svůj čtenářský žaludek. Jinak, jak vidíte, velmi ráda (a velmi často XD) prodávám nové postavy. Co říkáte na Kylu?😃

Druhá věc je, že jsem slíbila obrázky. Tak tady jsou. Byla jsem do toho jednoho tak zabraná, že jsem jich nestihla víc. Kreslila jsem to 2 hodinky. Jeden z nich sice absolutně nepatří do tohohle fandomu, ale pššš!

Tak se mějte!

Ahoj!