"C-cože?" Skoro zakňoural Dipper. Jistě, už od chvíle, kdy na Una narazil, věděl, že se vyskytnou nějaké komplikace, ať už větší či menší, nikdy ale nepřemýšlel nad takovým obratem.

"Já vím, moc se omlouvám, že jsem tě do toho takhle nemilosrdně zatáhl, ale myslel jsem si, že bys nám mohl pomoct," ospravedlnil se mu Uno se sklopeným pohledem, kterým chlapcovi dokázal, že to myslí upřímně.

Dipper uchopil do dlaně lžíci a bezmyšlenkovitě s ní začal míchat pochybnou tekutinu v hrnku. "To je v pohodě, vždyť já se nezlobím. Jen mě to překvapilo. Ale vlastně ne. Nepřekvapilo mě to."

Uno mlčel se zaraženým výrazem ve tváři, zřejmě nevěděl, co dodat. Pak se nečekaně zvedl a se slovy, že přinese další čaj, přestože konvice byla ještě plná, odešel.

Když Dipper osaměl, uvědomil si, jak ponurá atmosféra zde panuje. Až do této chvíle se snažil ten nepříjemný pocit v zátylku ignorovat tím, že věnoval celou svou pozornost Unovi. Teď, když byl sám, se to nedalo. Pavouci lezoucí po stěnách mu náhle připadali jako naprostí obři. Jen při pohledu na ně se mu stáhlo hrdlo. A ty jejich pavučiny!

Když se Uno vrátil, doprovázen prásknutím dveří, Dipper sebou vyděšeně trhl. "Donesl jsem taky nějaké koláče!" Oznámil pán domu téměř hrdě a ukázal na talíř, jenž právě položil na stůl.

Ty nevypadají tak špatně, pomyslel si chlapec a opatrně vzal jeden do ruky. Jeho žaludek se ozval hlasitým souhlasem. Taková pozitivní odezva Dippera povzbudila, takže bez meškání kousek ukousl. Bylo to přímo vynikající. "Takže, kam-," zarazil se a spolkl zbytek sousta, "kam jí unesli?"

"Není to zrovna blízko, jmenuje se to 'Hotel Duší', stará budova, už dlouho opuštěná," dal se Uno do vysvětlování a přitom na stůl opatrně rozložil mapu města. Byla psána na starém pergamenu, který vypadal, že se každou minutou rozpadne na prach. "Tahle mapa se mění a roste spolu s městem. Je to jedna z devíti svého druhu," předváděl ji Uno a usmíval se přitom jako měsíček na hnoji. Nejspíš z ní měl opravdu radost.

"To je vážně parádní. My jsme tady?" Zeptal se Dipper a zapíchl prst na místo vyznačené červeným kolečkem.

Uno přikývl. "Ano, je vidět, že to s mapami umíš. Tahle toho ale umí víc, než si myslíš." Pak obrátil svou pozornost zpět na zažloutlý kus papíru. "Mapo! Ukaž nám cestu do Hotelu Duší!" Přikázal a jeho slova v tom málem tmavém prostoru zněla jako kletba.

Nejdříve se nic nedělo. Až po chvilce se na červeném puntíku objevila stopa. Pak další. A nakonec další. Jakoby si nějaký neviditelný mužíček namočil nohy do inkoustu a pochodoval po mapě přímo k Hotelu. Když došel do cíle, stopy zčervenaly a vpily se do papíru, jakoby tam byly odjakživa.

"A to už tam zůstanou navždy?" Podivil se Dipper a přejel po nich prstem. Nezůstala mu na něm ani kapička červené barvy.

"Ne, jen dokud neřekneš: 'Mapo, skryj cestu." Pergamen uposlechl rozkazu a stopy jedna po druhé zmizely.

"Wow, to je parádní! Budu si to moct půjčit?" Otázal se chlapec a opatrně sroloval plánek zpět do ruličky.

"Jelikož je to pro záchranu Tecy, tak budiž," svolil po chvíli přemýšlení Uno a položil Dipperovi ruku na rameno. "Bude to těžká bitva, Dippere, ale já věřím, že to dokážeš. A teď mi pověz, co si pamatuješ o upírech?"

♡

Alexandra Northwestová stála před svou skříni a řešila dilema, kterým si musela projít každá správná žena. Co jen si vzít na sebe? Večírek jejich rodičů měl co nevidět začít a ona stále ještě nebyla hotová. Její matka se samozřejmě nabídla, že jí s výběrem vhodných šatů pomůže, na to ale Alex ani nepomyslela.

Zkoušela se dovolat své sestře, jenže nezvedala telefon, takže to vypadá, že se tahle oslavy bude účastnit jen ona sama. Jak je jen možné, že se Pacifice vždycky podaří ze všeho vyvlíknout?

Někdo zabušil na dveře. "Alexandro, je nejvyšší čas vyrazit. Okamžitě otevři ty dveře!"

"Vždyť už jdu!" Zamračila se Alex, popadla první šaty, které jí přišly pod ruku a jak nejrychleji mohla se do nich navlékla. Ve spěchu přes sebe přehodila ještě tmavě modrou blůzku a rychle vyběhla ven. Její rodiče už čekali v autě s vážnými výrazy ve tvářích.

Snad tam Paz dorazí včas, zadoufala, zatímco jejich auto couvalo po příjezdové cestě vstříc večírku.

♡

"No tak, Forde, už mi konečně řekni, o co tady jde," obořil se Stan na svého bratra a posadil se na židli, která se pod jeho váhou lehce prohnula. Smetl ze stolu nějaké nepotřebné papíry a sám se o něj opřel, očekávajíc dlouhé vysvětlování.

Jeho dvojče, které až do této chvíle pochodovalo po místnosti s rukama založenýma za zády, se na něj otočilo s pochmurný výrazem ve tváři. Ford došel až skoro k němu, sehl se a papíry ze země zvedl. "To jsou moje výpočty, Stanley." Zamračil se a Stan si všiml, že vrásek na jeho tváři přibylo.

"Dyť se nic neděje," zamumlal a potlačil zívnutí. Nikdy nechápal, proč jeho bratr všechno tak protahuje. Pokud mu jde o napětí, úspěchu se u něj nedočká.

"Právě, že se děje. Kvůli tomu jsem si tě taky zavolal," začal Ford. Zastrčil si ruce do kapsy a posadil se naproti němu. Hned se však zase urychleně postavil, jakoby byla židle pokryta jehlami. Vytáhl ruce z kapes a dříve než si je stihl zase dát za záda, všiml si Stan, že v jedné z nich držel jakýsi černý předmět. "Jde o to, že nejspíš vím, kde je Dipper."

To už byl na nohou i Stan. "Co si o sobě jen myslíš!" Křikl na něj rozhořčeně, udělal dva kroky, které je od sebe dělili a chytil svého bratra za kabát. Ten sebou vylekaně trhl, nic ale nenamítal. To Stana rozzuřilo ještě víc. "Uvědomuješ si vůbec, jak seš sobeckej?! Všichni se tady o toho kluka strachujeme, hledáme ho všude možně a ty mi potom řekneš, že víš, kde je?! To už ale trochu přeháníš!" Nadával mu a s každým slovem jej zatlačil víc ke zdi.

"Stanley!" Vyjekl Ford, když se vlivem jejich postupu převrátil jakýsi laptop stojící na kraji stolu. Vyškubl se ze Stanova sevření, padl na kolena, a vzal do rukou zbytky svého přístroje. "Víš ty vůbec, co jsi provedl? Všechny moje výpočty, poznatky a poznámky byly uložené tady! A teď je všechno nadobro pryč."

Stan zaťal ruce v pěst. "No jistě! Protože tvoje výpočty jsou nejdůležitější na světě, že? Dipper je pryč, Stanforde! Mabel je z toho na prášky, Soos tři noci probrečel, já jsem už čtyři dny nespal...A ty? Sedíš si tu zahrabanej ve svých papírech a životy ostatních ti jsou úplně ukradený!"

"Tak to přece není, Stane a ty to víš! Jen na někoho potřebuješ shodit to, že nedokážeš Dippera najít," osočil jej Ford, který byl už zpátky na nohou. "Ty výpočty-"

"Běž už s těma tvejma výpočtama do háje! Nezajímá tě nic jinýho! A víš ty co? Kašlu na tebe. Jen si tady zůstaň, sám, bez přátel! Až Dippera najdeme, řeknu mu, jak jsi nám pomohl!"

"Fajn!"

"Fajn!" Stan se otočil a oddupal pryč. Nezapomněl při tom hlasitě prásknout dveřmi.

Když pak později seděl v křesle a projížděl si v hlavě celou jejich hádku, nějak si nemohl vzpomenout na to, proč vlastně za Fordem chodil. Co mu to říkal? Ale, vždyť je to vlastně fuk. Teď na to stejně nemá čas, musí přece najít Dippera.

***

Čauves!

Vím, vím, tahle kapitola je tak trochu o ničem, ale nenechte se zmást! Ta příští (snad) bude stát za to! XD

Jinak doufám, že přežíváte, jak školu, tak i ostatní povinnosti, protože jinak nevím, co bych si bez vás počala. :) Viděli jste ty přečtení? Wow! Díky moc!

Tady ještě máte obrázek Dippa a Mabel, abyste si je uměli představit ;)

Pořád mi to otáčení blbne :')

Tak se mějte!