Harry už o jeho střetnutí s Dracem moc nepřemýšlel. Jednu věc se naučil až moc dobře. Uzavřít svou mysl. Nevěděl, jak by uspěl, kdyby se mu například Snape, nebo hůř, Voldemort, pokoušeli dostat do hlavy, asi by to v jeho prospěch nedopadlo, ale to mu v tuhle chvíli nějak nevadilo. Nešlo totiž o tohle uzavření mysli.

Naučil se ji uzavírat před sebou samým. Aby nemyslel vůbec na nic. Bylo to pro něj a jeho situaci nejjednodušší a na provedení překvapivě lehké.

V tu chvíli si o něm všichni kolem mysleli, že blázní. Nevěnoval ničemu pozornost, nevnímal dění kolem sebe a nereagoval na slova, ani pohledy. Prostě jen koukal před sebe. Duchem úplně mimo.

A takhle přežil celé páteční vyučování.

Lektvary naštěstí neměli, protože kdyby ho takhle viděl Snape, asi by si nenechal ujít příležitost Harryho jakkoli ztrapnit, nebo potrestat. Ostatní profesoři byli ale jiní. Dali mu pokoj tak jako vždy. Harry odevzdal vše, co měl a nic jiného je nezajímalo.

Fungoval jak na ovladač. Vstal, šel do koupelny, pak na snídani, kde automaticky něco málo snědl. Na hodiny ho Hermiona musela vodit. Neprohodil s ní ani slovo. Pak oběd, zase automatika, další vyučování a volno.

oo

Seděl sám v knihově u stolu a listoval knihami. Od vedlejšího stolu ho starostlivě sledovala Hermiona, Ron a Ginny.

„Takhle to nejde. Zblázní se,'' uznal Ron a jeho sestra i kamarádka souhlasně přikývli.

„Myslím, a nenaštvi se Rone, ale zamysli se nad tím nejdřív. Myslím, že mu chybí Malfoy.''

Ron nahodil výraz usilovného přemýšleni a u toho vždy vypadal trochu zmateně a hloupě, ale nakonec uznal, že kamarádka má pravdu. „Jo, asi jo. Od začátku školy je to s ním den ode dne horší. Měli bychom si s někým promluvit. Třeba s ředitelem?''

Ginny už se chystala kývnout, ale Hermiona to rázně odmítla.

„To ne, Harry by si to nepřál. A nemůžeme mu nic dělat za zády. Víš, jak to nesnáší. Musíme se mu snažit pomoct my. Stát při něm. Dáme tomu ještě čas.''

„Jak chceš Hermiono, ty jsi tady ta chytřejší, ale aby pak nebylo pozdě," pokrčil rameny. „My teď musíme na trénink.'' A společně s Ginny se zvedli a z knihovny odešli.

Hermiona se posadila k Harrymu, ale ten její přítomnost vůbec nevnímal. Zkoušela na něj mluvit, ale nic. Žádná reakce, a to ji vytočilo. Vzala ho za ruku a on bez řečí vstal a vyšel s ní z knihovny. Byl opravdu jak hadrová panenka.

Hermiona ho zavedla za první roh, otočila se k němu. Jeho pohled byl úplně prázdný. Chtělo se jí brečet, ale na to nebyla vhodná doba. Je potřeba mu pomoct, a tak udělala to jediné, co ji napadlo. Napřáhla se a vrazila mu pořádnou facku.

A byl zpět.

„Aaaaauuu,'' protáhl dotčeně. „Můžeš mi vysvětlit, co děláš?''

oo

Dobře, tak tohle nebyl dobrý nápad. Poslouchal Hermioninu řeč přes dvě hodiny. Řekla mu, jak se choval a jak vypadal. A varovala ho, že jestli to zkusí ještě jednou, půjde rovnou za některým z profesorů. Až se divil, že mu to prošlo tak snadno.

Zároveň s jeho probuzením, ale přišly věci, na které myslet nechtěl. Ale musel uznat, že se s tím asi bude muset srovnat. Uzavírat mysl už nebylo na pořadu dne. Jenom doufal, že ostatní nebyli tak všímaví jako jeho kamarádka. Při představě, že by si toho všiml Draco, mu bylo špatně.

oo

Celá škola už byla naskládaná na tribunách, aby mohli fandit svému favoritovi. Harry před zápasem popřál svým spolužákům štěstí a znovu slíbil Ronovi, že se dívat bude.

A tak teď stál u šaten, schovaný tak, aby ho z tribun nikdo neviděl a sledoval zápas jeho domácí koleje proti Mrzimoru. Ron byl dobrý. Jeho výkon při hře vždy ovlivňovala jeho nálada, ale tvrdý trénink mu prospěl. Viděl Ginny, jak krouží nad hřištěm a plně se soustředí jen na hledání zlatonky.

Harry na chvíli vypustil hru z hlavy. Snad s ním Ron nebude chtít zápas probírat vteřinu po vteřině. Nenápadně vykoukl a podíval se ke zmijozelské tribuně. Blonďatá hlava nešla přehlédnout. Seděl tam, mezi Blaisem a Pansy, ale k Harrymu překvapení, zápas nesledoval. Pansy mu něco šeptala do ucha a u toho se usmívala. Ale Draco se tvářil nepřítomně.

Neměl jsem sem vůbec chodit.

Chystal k odchodu, ale ve chvíli, kdy se otočil, stála před ním mladá žena.

Jenom tam stála. Mohla mít tak 25 let. Dlouhé světlé vlasy spletené do copu. Na sobě typické mudlovské oblečení. Bílé tenisky, jeansovou kratší sukni, bílé tričko a černou bundu.

„Slečno? Potřebujete něco?'' zeptal se.

Ale ona nepromluvila. Stála tam a koukala se na Harryho. Naklonila hlavu doprava.

Harry se jí zadíval do očí. Byly světle hnědé a určitě bývaly krásné, ale teď na nich něco nesedělo.

Chvíli se na sebe jenom dívali a mladíka pomalu přepadala nervozita. Možná by měl pro někoho dojít? Najít někoho, kdo jí pomůže?

Znovu se jí podíval do těch jejich očí. A v tu chvíli si to uvědomil. Její pohled byl úplně prázdný. Mrtvý.

„Špatně,'' řekla dívka a Harry si nebyl jistý, jestli ji dobře rozuměl.

„Uhmmm, slečno, co kdybyste tu chvíli počkala a já vám zatím seženu pomoc?'' nabídl jí, ale jako by neslyšela.

Znovu na něj upřela ten prázdný pohled a znovu promluvila. „Špatně...je to špatně.''

Harry začal trochu panikařit. Proč tady s ním proboha není Hermiona? Ta je na tyhle věci mnohem lepší. Věděla by přesně, co má dělat.

„Já...já...slečno...vy,'' koktal.

Ale dívka se na něj najednou usmála. Nebo spíš skrz něj? Harry si nebyl jistý ani tím, jestli ho vidí.

„Promiň!'' omluvila se a rozběhla směrem k němu. Harry začal couvat, vypadalo to, že dívka chce do něj vrazit, ale ve chvíli, kdy se dotkla jeho těla, necítil náraz. Cítil zase jen tu velkou bolest na hrudi. Jako by mu dívka skočila rovnou do srdce. Automaticky pořád couval, jako kdyby ho něco tlačilo dozadu. Objal sám sebe rameny a začal se rozhlížet, ale dívka nikde nebyla.

Nebylo po ní ani stopy, za to Harry si rychle uvědomil, že se při couvání dostal přímo na hřiště a celá škola na něj hleděla. Pořád se držel, pořád to dost bolelo, ale našel v sobě dost síly na to, aby se omluvně usmál a odešel z jejich zorného pole pryč.

oo

Nehodlal jít zpět do Nebelvíru ani na astronomickou věž. Potřeboval být sám, opravdu sám. Proto šel do Komnaty nejvyšší potřeby. Lehl si na postel a snažil se rozdýchat bolest. Zase.

Možná má Hermiona pravdu. Zřejmě začínám bláznit. Někde jsem myslím kdysi četl, že halucinace jsou toho nedílnou součástí.

Musel se sám sobě smát.

Teď si o něm bude myslet celá škola, že je opravdu kompletní magor.

Pokud to viděla i McGonagallová, tak bude určitě zvědavá. A pokud si někdo spojí jeho držení se na prsou s tou událostí, kdy se sesypal po snídani, tak ho budou ještě nutit, aby se nechal vyšetřit.

Tohle je všechno špatně. Já dělám všechno špatně. Nemůžu se tím nechat tak pohlcovat. To nejde. A tohle byl jasnej důkaz. Holka, co mi skáče skrz srdce? No táááák, Harry, to je tak akorát dost. Můžu být nešťastnej z toho, jak to všechno dopadlo, ale pravda je taková, že s tím nic nenadělám. Takže mám na výběr. Buď se nechám pohltit tou nicotou, co mě obklopuje, ztratit rozum, nebo z ní vyskočit.

Už jsem toho přežil dost a nenechám přece jednoho zpropadenýho zmijozela, aby ze mě udělal blázna. Hůř. Abych ho ze sebe udělal já sám.

oo

Odpoledne, když si byl jistý, že je po zápase, se vydal hledat svoje spolužáky. Nebylo to nic těžkého. Všichni byli v nebelvírské věži, ve společenské místnosti. Hned jak vešel, bylo mu jasné, jak dopadl zápas. Nikdo neslavil, naopak byli podivně skleslí. Bylo jasné, že vyhrát se jim nepodařilo.

Pár lidí na něj házelo naštvané pohledy.

Jasně. Dokud neprohráli, tak jim bylo jedno, že nehraje. Ale hned po prvním nezdaru se rozhodli dávat to za vinu jemu.

Přešel k jednomu stolu, u kterého seděli jeho spolužáci. Ron, Hermiona, Ginny, Neville, Dean a Seamus. Všichni na něj hleděli s nervozitou v očích. Aspoň se netvářili naštvaně, pomyslel si Harry. Snad mu jejich neúspěch nebudou vyčítat. Od nich by to Harryho mrzelo.

„Kde jsi byl Harry?'' zeptala se jako první Hermiona a trochu tím překazila Harryho plán mluvit jako první.

„Vše vám vysvětlím, ale nejdřív bych vám rád něco řekl, jestli můžu?'' Podíval se po všech u stolu.

„Já...jak začít.'' Celou řeč si plánoval do detailu, ale teď když je měl před sebou, bylo to mnohem těžší. „Moc se omlouvám. Vím, že poslední měsíc pro vás musel být hrozný. Já se choval hloupě. Odstrkoval jsem vás od sebe a nikdy vám nic nevysvětlil. Mrzí mě to.'' Zkontroloval výrazy kamarádů. Hermiona i Ginny se usmívaly, Ron jako by nevěřil, že dobře slyší a Neville, Dean a Seamus dělali, že tam ani nejsou.

„Posaď se,'' přikázala mu Hermiona a počkala až ji Harry poslechne.

„Ach Harry, ani nevíš jakou máme radost.'' Rozhlédla se po ostatních, aby ji podpořili. „Hlavně už se neomlouvej. Pokud jsi potřeboval čas na to, aby sis to v sobě ujasnil, bylo to tvoje právo. A teď teda už je to dobré?''

Mohl lhát, ale k čemu by to bylo?

„Není,'' přiznal nahlas, „ale udělám vše pro to, aby bylo.''

„Hele Harry, jsme moc rádi, že je ti aspoň trochu líp, ale asi si nejvíc potřebuješ promluvit s Ronem a Hermionou. Takže my půjdeme," promluvil poprvé Dean a zároveň se zvedal a počkal na Ginny. Ta vypadala, že se jí moc odcházet nechce, ale Dean byl její přítel. Přešla k Harrymu usmála se na něj a on jí úsměv oplatil. Sklonila se mu k uchu a pošeptala. „Je pěkné tě vidět se usmívat.'' A přešla zpět k Deanovi, aby společně odešli.

Neville a Seamus po sobě házeli očima. Bylo na nich vidět, že chtějí odejít taky, ale ze slušnosti zůstali. Možná jsem měl Rona a Hermionu rovnou poprosit o rozhovor v soukromí.

A tak je požádal teď. Na chlapcích bylo vidět, že se jim ulevilo. Vyvolený to vyřešil za ně. Mohli zůstat na svých místech a nemuseli se na nic vymlouvat, aby mohli odejít. Se slovy „uvidíme se později'' se trojce sebrala a vylezla do chlapeckých ložnic, kde se spolu usadili na Harryho posteli.

Trvalo, než kdokoli z nich něco řekl. Harry věděl, že jeho přátelé toho mají hodně na srdci, ale oba zarytě mlčeli. Možná se báli, že řeknou něco špatně a Harry se zase ponoří sám do sebe. Ale to už nedopustí. Chce zůstat nohama stát pevně na zemi. Pokusil se na ně usmát, aby jim dodal odvahu. Čekal na Hermioninu řeč, ale k jeho překvapení, začal Ron.

„Kamaráde, už dlouho jsem nad tím přemýšlel. Bylo fakt těžký tě sledovat. Takhle jsem tě ještě neviděl a napadlo mě, jestli by sis neměl promluvit třeba s Malfoyem?'' zeptal se opatrně. A Harrymu spadla brada. Tohle by čekal maximálně od Hermiony, ale určitě ne od svého zrzavého kamaráda, který Draca vždycky nesnášel.

„Ne!'' řekl asi až moc rázně, protože oba jeho kamarádi nadskočili. Proto se při dalších slovech sklidnil. „On dal jasně najevo, že se dál bavit nechce a mě nezbývá než to respektovat.''

„Ale on taky nevypadá dobře,'' konstatovala Hermiona.

„Takže co? Mám mu jít nabídnout pomoc?'' zeptal se a ani se nesnažil skrývat ironii.

„To netvrdíme, ale sám říkáš, že nevíš, o co jde. Možná by to chtělo se ho zeptat.'' Aha, takže teď už nejen Hermiona, ale i Ron.

„Podívejte. Já to potřebuju hodit za hlavu. Jinak nezvládnu fungovat. Zachránil mě a jsem mu vděčný, ale nemůžu za ním běhat a prosit ho. Vybral si to sám. Já byl odhodlaný se za naše přátelství postavit. Byl jsem připravený jít proti vám,'' přiznal potichu a sklopil pohled. Nemohl se jim podívat do očí.

Ale nenaštvali se. Hermiona si k němu přisedla a obejmula ho a Ron ho smířlivě poplácal po rameni.

„To bude dobrý kámo. Pomůžeme ti.''

„Dobře,'' ulevilo se mu a pomalu přerušil Hermionino objetí, aby se na oba mohl podívat. „Myslím, že to budu potřebovat. Asi začínám bláznit.

oo

Hermiona o sobě věděla, že je dobrá kamarádka. Rona i Harryho milovala a vždy dělala vše pro to, aby je podporovala, nebo jim pomohla. Několikrát tenhle školní rok nabídla Harrymu pomocnou ruku, ale on o to nestál. Tedy až do včerejška.

Konečně se jim trochu otevřel.

Podle ní to byl první krok k jeho uzdravení.

Ovšem to, co jim vykládal potom... On to bral tak, že blázní. Ona si tak jistá nebyla.

Samozřejmě se to nedalo vyloučit, ale podle ní šlo o něco jiného. Zničehonic se před ním zjeví dívka a setkání ukončí tím, že mu proskočí hrudí a zmizí? To nedávalo smysl. O ničem podobném ještě neslyšela. Ani v mudlovském, ani v kouzelnickém světě.

Pokoušela se ho přemluvit, aby s tím zašel za ředitelem, ale to okamžitě a tvrdě zavrhnul. Na ošetřovnu jít taky odmítal a donutil je oba slíbit, že o tom nebudou s nikým mluvit.

Sama sobě dala úkol, že zjistí o co jde. I kdyby měla strávit zbytek školního roku jen v knihovně a hledat odpovědi, tak na to přijde. A začne hned.

oo

Ron s Harrym seděli společně u jezera. Na to, že byl začátek Října bylo ještě pořád pěkné počasí.

„Měl bys jí to říct, Rone. Má tě taky ráda,'' snažil se mu dodat odvahu.

„Řeknu. Ve správný čas. Je to Hermiona, nechci to nějak uspěchat a tím to pokazit.''

„Jako kdyby ti někdy byla schopná něco neodpustit. Tady něco jako špatné načasováni neexistuje, víš,'' vysmál se mu, ale Ron mu to hned oplatil.

„Co kdyby sis raději začal někoho hledat ty,'' smál se. „Nemůžeš zůstat sám. Víš, všimli jsme si s Hermionou, že Hannah Abbotová na tebe pořád kouká.''

Jojo, Harry si toho taky všiml, ale co mohl dělat. Neměl na tyhle věci ani pomyšlení. A tak se znovu zasmál a snažil se z toho udělat vtip. „Na to já nemám čas. Musím přemýšlet nad tím, jak zabít Voldemorta, vzpomínáš?''

„Jasně, jasně, ale nemůžeš se na toho hajzla věčně vymlouvat.''

„Dobře no, tak jinak. Myslím, že teď nedokážu myslet na něco jako je vztah. Neumím si to ani představit,'' přiznal.

A Ron, jako správný kamarád to pochopil. „Jasně, však není kam spěchat. To přijde.''

Už dlouho se spolu takhle nebavili. A Harrymu to najednou přišlo líto. Miloval tyhle jejich rozhovory, kdy si dokázali jeden z druhého dělat legraci, ale taky si pomoct a poradit.

Hodně lidi si o Ronovi myslelo, že je hloupý a hodně lidí ho bralo jen jako 'kamaráda Vyvoleného chlapce'. On byl ale mnohem víc. Už tolikrát riskoval svůj život za ten jeho, nebo Hermionin. Byl to oddaný přítel. A Harry nesnášel sám sebe za to, že na to na nějakou dobu zapomněl.

„Nepůjdeme si zalítat Harry?'' přerušil Ron jeho tok myšlenek.

Ou. Co teď? Sice Ronovi řekl, proč končí s famfrpálem, ale nikdy se s ním nebavil o tom, proč už nelítá vůbec. A Ron se ani nikdy neptal. Měl by mu to teď vysvětlit? Říct, že kdykoliv se jen podíval na své koště, vzpomněl si, s kým byl ve vzduchu naposledy? A že myšlenky na toho člověka ho pořád bolely? Anebo se vzchopí a konečně se postaví i tomuto? Třeba by to nebyla taková hrůza. Třeba jakmile posadí svůj zadek na koště nebude myslet na blonďatého zmijozela, ale uvědomí si, jak mu ten pocit svobody chyběl. Takže co?

„Jasně,'' usmál se strojeně. „Jdeme.''

oo

„Nic jsem nenašla,'' oznámila jim Hermiona sklesle, když se k nim připojila ve společenské místnosti.

„To nevadí Hermiono.'' Harry ani nic jiného nečekal. Pořád si stál za tím, že mu prostě přeskočilo. „Podívej, stalo se to jednou a od té doby nic.''

„Harry Jamesi Pottere,'' oslovila ho zlostně. „Ty si možná myslíš, že se s tímhle dá zahrávat, ale já ne.''

Uměla znít hodně autoritativně. Harry si připadal, jak kdyby po něm řvala jeho učitelka.

„Má pravdu Harry, nemůžeš to podceňovat.''

Jasně. Ron, aby se jí nezastal.

oo

Říjen ubíhal v poklidu. Venku se pomalu ochlazovalo, ale pořád se dalo říct, že bylo hezké počasí.

Harry se pořádně snažil, aby se choval normálně. A podle chování jeho spolužáků a kamarádů se zdálo, že se mu to daří. Najednou se na něj všichni usmívali a sem tam s ním i prohodili pár slov.

Ale nejvíc času stále věnoval škole. Zjistil, že mu vyhovuje mít všechno do vyučování hotové a připravené. Pak měl v hodinách klid. Hermiona několikrát denně opakovala, jak je nadšená, že mu postoj k plnění si školních povinností zůstal.

Sám sebe přistihl, že se dokáže zasmát, upřímně a od srdce.

Možná si opravdu člověk musí sáhnout na své pomyslné dno, aby se odrazil a pomalu vyplouval zase nahoru. On ale nahoře ani zdaleka zatím nebyl. Stále se nedokázal na Draca Malfoye ani podívat, protože věděl, že by se zase propadl. Stačilo mu, aby slyšel ve třídě nebo na chodbě jeho hlas a byl v pasti. Ještě ho čekala dlouhá cesta.

oo

Někdy v půlce Října bylo ředitelem u jedné večeře oznámeno, že v Předvečer všech svatých se bude konat menší večírek ve Velké síni. Účastnit se mohli všichni studenti od 5. ročníku.

A tak tam všichni mířili. Teda všichni starší studenti až na Harryho. Ať se snažil. jak chtěl, rozhodně neměl náladu něco slavit. Proč taky? Koho měl oslavovat? Mrtvé? Svoje rodiče? Cedrica? Siriuse? Nehodlal strávit večer tím, že by pro ně brečel, ale rozhodně nehodlal tančit v plné síni jiných lidí.

A i když ho Hermiona s Ronem přemlouvali, nakonec jeho důvody pochopili. A zatímco oni se vydali do Velké síně, on se pořádně oblékl, protože dnes už chladno bylo a vydal se na astronomickou věž. Jak očekával byla prázdná. Kdo by sem taky chodil, když se konal večírek?

Došel až ke kraji ke kamenné zídce a opřel se o ni lokty. Bylo tady nádherně. Asi až tenhle školní rok, kdy tu strávil tolik času sám, dokázal ocenit výhled, jaký věž nabízela. Dřív tomu nikdy nevěnoval pozornost.

Byl tím okouzlen, a i když mu byla zima, tak by ho v tuto chvíli nic nedonutilo odsud odejít.

„Sleduješ hvězdy, Pottere?''

Dobře, tak jedna věc asi ano. Nebo spíš hlas. Zmijozelův hlas.

Nemusel se ani otáčet, protože Draco už stál u něj a zaujal stejnou pózu. Opřel a koukal před sebe. Harry mohl odejít. Teď hned se mohl otočit a beze slova jít pryč, ale zamrzl na místě. Jistě věděl, že kdyby se teď pustil zídky a chtěl se vydat pryč, nohy by ho neposlechly. A tak zůstal, ale na něj se nepodíval.

„Co tu děláš?'' zeptal se a snažil se znít klidně.

„Neměl jsem zrovna náladu na tancování,'' ušklíbl se Zmijozel a Harry kývl. Tomuhle rozuměl. Taky neměl proč tancovat. Draco sám zažil velkou ztrátu a nebylo to zase tak dávno.

„Víš něco nového o otci?'' zeptal se, protože musel. Protože konečně měl příležitost. Několikrát na to myslel, ale neměl šanci. Takže teď toho musel využít.

Jenže Malfoy zakroutil hlavou. „Nic nevím, Brumbál ani Snape o tom se mnou moc nemluví,'' vysvětlil.

"Chápu.'' A opravdu chápal. Mu taky nikdy nic nevysvětlují. „Už bych měl jít.'' Harry se snažil soustředit jen na to, aby ho nohy udržely.

„Počkej'' zastavil ho Zmijozel a zahleděl se mu do očí. „To se mě nechceš na nic zeptat?''

A Harry chtěl. Konečně mohl zjistit pravdu. Konečně mohl odkrýt to tajemství a prostě vědět. Ale... mohlo to být všechno ještě horší a nebyl si jistý, jestli na to má.

„Ne, nechci.'' A v tu chvíli to asi myslel upřímně. Možná zítra bude litovat, ale teď mu to bylo jedno.

Otočil se, aby odešel, na pohled klidný, uvnitř šíleně roztřesený, ale byl donucen se zastavit. Malfoy ho chytl za předloktí a sevřel mu ruku. A Harryho tělem projela neviditelná síla vzpomínek.

Podíval se zpět na Malfoye a on mu ruku pustil. Harry se zahleděl do jeho obličeje. Po dlouhé době se opravdu díval a uvědomil si, že Hermiona měla pravdu. Opravdu nevypadal dobře. Jeho obličej byl šíleně bledý a pod těma pronikavýma očima mu prosvěcovaly tmavé kruhy. Jak rád by mu pomohl, ale... Sám se cítil zrazený. Ať to bylo, jak chtělo, Draco mu něco slíbil a on mu ten slib věřil. To on ho porušil. Všechno by se dalo vyřešit, ale když jeden z nich nechtěl...

A tak ho tam nechal stát. Prostě se otočil a šel a Malfoy ho tentokrát nechal odejít.

oo

Nespěchal, neměl důvod, protože věděl, že ho Malfoy sledovat nebude. V klidu navenek, šílený a roztržitý duchem pomalu došel k nebelvírské věži, kde opřený o zeď stál další člověk, kterého by nečekal.

„Zabini?'' zeptal se s údivem. „Co tady děláš?''

„Pottere,'' kývl na něj, „Našel tě?''

Aha, tak o to tady šlo.

„Sice jsem nevěděl, že mě hledá, ale pokud to tak bylo, tak mě našel.''

„Takže jste si promluvili, to je dobře.''

„Tak bych to nenazýval.'' ušklíbl se Harry.

Blaise Zabini ho chvíli propaloval pohledem a pak mu to došlo. „Ty sis to nenechal vysvětlit, co?''

Nenechal vysvětlit? Pokud Malfoy měl v úmyslu mu něco vysvětlovat, tak se teda moc nesnažil.

„Pottere...teda Harry. Ty vůbec nevíš, o co jde.''

„Ježíš, copak si všichni myslíte, že jsem úplnej debil? Chudák Potter, co nic nechápe? Já si naopak myslím, že moc dobře vím, o co jde a je to ještě horší, než kdybych nevěděl,'' vypálil. ''A vůbec nechápu, proč bych se o tom měl bavit s tebou?''

„Dobře, hele v klidu. Nebudu tě přesvědčovat o tom, aby sis s ním promluvil. I když si myslím, že byste to oba potřebovali. Jsem tu kvůli něčemu jinému." Vydechl se. „Draco na tom není dobře.''

„Všiml jsem si...''

Ale Zabini ho nenechal domluvit. „Ne nevšiml. Teda... Vždyť ty si vůbec ničeho nevšímáš. Je na tom špatně. Plno lidí ze Zmijozelu se proti němu otočilo a docela dost na něj útočí a on je tak hrdej, že o tom neřekne ani Snapeovi.'' Nadechl se, ale hned pokračoval. „Proč si myslíš, že teď máte od zmijozelských klid? Našli si jinou oběť.''

Dobře, tak to jsem nevěděl. Má pravdu v tom, že si toho nevšímám, ale co mám dělat? Co po mně chtěli?

„Nemusel na to být sám,'' řekl Harry tiše.

„Harry, kdyby sis nechal vysvětlit... Víš, co mi dalo práce přemluvit ho, aby tě dnes našel?''

Netušil. Za to moc dobře věděl, kolik mu dalo práce dostat se sem. Do stadia, kdy zvládl jakž takž fungovat a komunikovat s lidmi kolem sebe. Všechno mohlo být jinak, kdyby se Draco nezachoval tak, jak se zachoval. Ale on to udělal. Bez ohledu na Harryho.

„Já nemůžu Zabini. Nemůžu s ním mluvit, ale slibuju, že si budu víc všímat. Víc udělat nemůžu.''

„Jste oba magoři, fakt,'' řekl Blaise, ale nakonec udělal něco, co se s přimhouřenýma očima dalo považovat za mírný úsměv. „Díky i za to.''

oo

Ron přišel do ložnice až po půlnoci. Jelikož večírek měl končit už kolem jedenácté a všichni ostatní z pokoje v tu dobu opravdu přišli, bylo jasné, že musel být někde jinde. A Harry, podle jeho výrazu, ihned pochopil, s kým byl. Tvářil se zasněně, až si chvíli myslel, že je opilý. Říkal hlouposti, které nedávaly moc smysl, ale kamarád přesto pochopil. Konečně Hermioně řekl, co k ní cítí. A podle jeho výrazu a nálady, ona se mu taky vyznala. A Harry z nich měl radost. Bylo načase.

oo

„Siriusi, moc mě to mrzí.''

„Není to tvoje chyba''

Ale byla a věděli to oba. Kdyby nebylo Harryho, pořád by žil.

Měl by na něj křičet, nadávat, ale on jen stál a usmíval se.

„Musíš si odpustit, čeká tě velký boj. Jak to říká Brumbál? Láska Harry, ta ti pomůže. Pusť ji k sobě.''

Díky za radu, opravdu. Zasmál se, když si na sen vzpomněl. Láska. Pořád ta láska. Jak asi jde porazit Voldemort pomocí lásky? To mu už nikdo neřekl. Bylo jednoduchý opakovat to slovo, ale přesný recept nikdo neměl.

Snídali. Tedy Harry snídal. Ron a Hermiona seděli vedle sebe a koukali si zasněně do očí. Harry to chápal. Teprve včera večer si vyznali lásku, takže teď se nějakou dobu budou chovat asi podobně. Ale byl to nezvyk. Dávno o nich věděl, že jsou zamilovaní, ale vidět je takhle naživo, to bylo to něco nového a neznámého. Ale zvykne si.

V tu chvíli ho zaujal blonďatý Zmijozel vycházející z Velké síně. Teda ani ne tak on, jako Nott, Bullstrodeová, Montaque, kteří ho všichni následovali. Kde je Zabini? Proč není s Dracem?

Věděl, kam Draco šel. Měli společně lektvary, ale proč všichni tihle vystřelili za ním? Něco tady nesedělo a Harry včera Zabinimu slíbil, že se bude víc dívat. Nebyla to jeho povinnost, ale i tak se zvedl a vydal se do sklepení.

Zastavil se u třídy a jen poslouchal s hůlkou nachystanou v ruce.

„Notte, vrať mi tu hůlku,'' štěkl naštvaně Malfoy.

„Pan Malfoy by chtěl zpět hůlku? Copak? Máš strach? Něco ti řeknu, měl bys ho mít.'' Při těch slovech si Nott odplivl. „Až se dostaneš do rukou Pána Zla, budeš ještě s láskou vzpomínat na dnešní den.''

Bullstrodeová, ale nebyla tak nad věcí, jak její spolužák. „Přestaň si hrát, jen mu předej ten vzkaz. Za chvíli je tady Snape.''

„Vzkaz, jistě, jistě. Mám pro tebe vzkaz od otce. Máš se modlit, aby tě Pán Zla dostal do rukou dřív jak on,'' zasmál se Nott

„Fajn, tak jsi mi to řekl a můžeš zase jít,'' odpověděl Malfoy a snažil se znít klidně. Nechtěl před nimi ukázat slabost.

Ale Nott se zase zasmál. „Ale no tak Draco, nenechám si přece ujít příležitost. Nebýváš často sám.'' A chystal si hůlku k útoku.

Harry už na nic nečekal, prudce otevřel dveře do třídy a namířil hůlku na Notta. „Není sám ani teď,'' řekl pevným hlasem. „Accio hůlka Draca Malfoye.''

Dracova hůlka vystřelila z rukou Notta přímo do těch Harryho. Ten ji chytil a podal ji Dracovi, který si ji od něj převzal a namířil na své protivníky.

„Takže vy jste ve spojení s Voldemortem?'' zeptal se Harry a Nott, Bullstrodeová i Montaque (který doteď dělal, jako by tu nebyl) sebou cukli. Harry se jim vysmál. „Copak? Děsí vás to jméno? Jste jeho oddaní a děsí vás jen slyšet jeho jméno?''

A v tu chvíli Montaque poprvé promluvil. „Nejsme s ním ve spojení.'' Vyděšený, rozhodně byl vyděšený. „Byl to jen vtip. Chtěli jsme ho vystrašit.'' A ukázal na Malfoye.

„No, já jsem se moc nesmál a myslím, že tady Malfoyovi váš vtip taky moc legrační nepřišel.'' A když se na blonďáka podíval, přikývl mu na souhlas. „Takže nejlepší bude, když společně počkáme na Snapea.''

I toho debilního Notta vyděsilo, když si představil jejich profesora a ředitele jejich koleje, jak se o tomhle dozví. Neprosili. Jen slibovali, že už se to nebude opakovat, ale bylo jim to k ničemu. I kdyby je chtěli pustit, což nechtěli, nestihli by to, protože Snape přišel do třídy.

„Co se to tady děje?'' štekl. „Pottere? Co si myslíte, že děláte?'' Jasně, stáli tam dva chlapci mířící hůlkou na další tři Zmijozeli, ale Snape jako by viděl jen Harryho.

Naštěstí si Draco vzal slovo a vysvětlil Snapeovi situaci. Ten nevěřícně koukal na další členy své koleje, ale nakonec jim přikázal, aby ho následovali a odvedl si je pryč. Všechny i s Dracem.

V tu chvíli se ve dveřích zjevila Hermiona a ostatní, kteří přišli na hodinu.

''Co se tady stalo?'' zeptala se s pohledem upřeným na odcházející pětici.

„No..." přemýšlel Harry nad odpovědí. „Dnes lektvary asi nebudou," řekl nakonec, protože ho nic lepšího nenapadlo.

___________________________________

Tak a je tu další kapitola. Takco myslíte? Co se Harrymu stalo na hřišti, když sledoval Famfrpál (nebo spíš Malfoye)? A jak to dopadne s Nottem atd.? 

Další kapitola nejspíš zítra. Přinejhorším ve středu :)

Pekný počteníčko přeju.