A máme tu další kapitolu. Harry má deprese a Draco na tom taky není nejlíp. A pomalu se dostáváme k tomu o co v téhle povídce půjde. Schválně jestli to někdo pozná :D. Jinak přeju hezké počtení.

------------------------

Harry a Draco se navzájem ignorovali. Všimli si toho všichni a brali to tak, že ani události v létě z nich pravé kamarády neudělaly. Jen Ron s Hermionou se snažili vytáhnout ze svého kamaráda pravdu. Bez úspěchu.

Při hodinách dělali, že ten druhý není přítomný a když Malfoy zase začal chodit na jídlo do Velké síně, tak se Harry vyhýbal pohledu k zmijozelskému stolu a naopak.

Harry to stále nechápal. Nic přece neudělal a bylo to všechno tak fajn. Nemohl přijít na žádný důvod, proč by se to mělo takhle pokazit, ale stalo se. A Harry se rozhodl, že se s tím bude muset smířit. Nebude ho chodit přemlouvat, nebude hodiny čekat u jeho bytu, jestli náhodou nevyjde ven, aby si mohli promluvit a nebude ho pronásledovat. Z jeho chování jasně vyplynulo, že už ho u sebe a ve své společnosti mít nechce. A i když Harry nerozuměl proč, rozhodl se, jeho přání vyplnit. Ale bylo to sakra těžký.

Noci ve věži se zdály nekonečné. Vrátily se mu noční můry a zdály se ještě horší než předtím. Jako by je Dracova přítomnost jen pozdržela někde dole v ústraní, ale jakmile Draco zmizel, tak se vrátily silnější, jak dřív. Křičel ze spaní, hodně nahlas. A nebyla noc, kdy by nevzbudil celý pokoj. Nikdy mu to nikdo ani slovem nevyčetl, ale i tak ho to štvalo. Začal přemýšlet, že by sem tam mohl přespat v Komnatě nejvyšší potřeby. Tam by ho nikdo neslyšel křičet. Stačilo přece aby si to přál.

Začal se svědomitě připravovat na hodiny. To byl asi jediný důvod, proč mu Hermiona dala pokoj. I když viděla, že je hodně ponořený do sebe a nikoho tam nepustí. Viděla, že zvládá fungovat, tak ho nechala být. Pořád mu ale opakovala, že jsou tu s Ronem pro něj, že stačí říct.

Ron neměl skoro na nic čas. Začal famfrpál a jeho kamarád se do toho ponořil, jak jen mohl. Harry se na jejich trénink byl několikrát podívat a musel říct, že Ron si jako kapitán vůbec nevedl špatně. Zabralo mu to hodně času, takže se Harryho ani na nic nevyptával. A Harry si i myslel, že už ho to nezajímá. Kolem Vyvoleného bylo vždycky plno rozruchu a Ron už asi potřeboval po těch letech klid. A on mu to nehodlal vyčítat.

Ponořit se do učení byla ta nejlepší věc, jaká Harryho mohla napadnout. Když už nic jiného, Snape neměl prostor k tomu, aby se mu vysmíval za to, jak je hloupý. I když. Pořád to byl Snape. Vždycky si našel důvod, proč Harryho zesměšnit, nebo mu odebrat nějaké body. Ale skrz učivo na něj nemohl. Kdykoliv se zeptal na něco z probírané látky, tak Harry odpověď znal.

Špatně bylo, že i to, že se začal učit mu připomínalo Draca. Vzpomínal na dobu, jak mu Draco nadával za to, že kašle na školu. Že když se spolu stýkají, tak se musí začít snažit, protože on se s někým hloupým na veřejnosti neukáže.

Nebylo to nějak dlouho, co tento rozhovor proběhl, ale Harrymu se zdálo, že uběhla už celá věčnost.

oo

Bylo to dva týdny po začátku školy. Dva týdny, kdy už si všichni pomalu zvykli na to, že Harry Potter s nikým nemluví a věčně má hlavu zabořenou v učebnicích.

Seděl ve společenské místnosti. Sám. Už bylo dávno po večerce. Snažil se napsat esej do Přeměňování, ale sám cítil, že už se mu klíží oči únavou. A tak jim na chvíli ulevil. Prostě se natáhl na gauč, zavřel oči a vypnul mysl.

„Nejsi v tom sám, jsme v tom spolu,'' řekl plavovlasý chlapec a chytl ho za ruku.

Harry se na něj usmál, s úlevou v očích. „Myslíš to vážně?'' zeptal se.

Draco Malfoy se na něj usmál. „Já přece nikdy nelžu, to víš.'' A Harry mu úsměv oplatil.

„Harry, Harry...vstávej.''

Otevřel oči a nad ním stála Ginny. Usmívala se na něj. Rychle se posadil a rozkoukal se. Nemohl spát dlouho. Oheň v krbu ještě stále hořel.

Ginny si sedla vedle něj. „Hezký sen?'' zeptala se.

„Proč myslíš?''

„Usmíval ses. Už dlouho jsem tě neviděla se usmát,'' řekla a znovu se na něj usmála. „Měl bys to dělat častěji.''

Ale Harry už se neusmíval. Čím víc mu docházelo, o čem a o kom se mu zdálo, tím mu bylo hůř. A Ginny to na něm poznala.

„Harry, nejsi sám, víš to, že ano? I když se s nikým teď zrovna nebavíš. Pořád máš kolem sebe lidi, kterým na tobě záleží. Mysli na to, ano?''

Věděl to. Věděl, že ho mají rádi a věděl, že on má rád je. V tuto chvíli ale dokázal myslet jen na jedinou osobu a Ginny zřejmě taky.

„Co se stalo? Mezi tebou a Malfoyem?''

Harry se o tom nechtěl bavit, ale taky na ni nechtěl být nepříjemný. Ona si to nezasloužila.

„Sám nevím. Nic mi neřekl,'' přiznal jí.

„Víš, že vás řeší celá škola? Všichni vědí, co udělal na začátku léta. A všichni vás viděli po příjezdu do školy a najednou ticho a klid. Nikdo to nechápe.''

Harry jen přikyvoval. Co jí má říct? Byl jedna z ústřední dvojice téhle zápletky a nevěděl nic víc než všichni ostatní.

„Já si půjdu asi lehnout." Rozhodl se utéct a pokusil se na dívku usmát. „Děkuju Ginny, hezky se vyspi.'' A rychle si posbíral věci a vystoupal do pokoje.

oo

„Hermiono? Co kdybychom se šli dnes po škole i s Ronem učit do knihovny?''

Hermiona na něj zůstala zírat. Úplně nevinná otázka, ale ona ji nečekala. A určitě ne z úst Harryho, který už nějakou dobu neprojevoval zájem o něčí společnost. Mohla na něj zaútočit. Měla na jazyku plno otázek, ale na druhou stranu ho mohla vyděsit, nebo přinutit se zase stáhnout, a to nehodlala dopustit. Takže se zklidnila.

„Harry...jistě že ano. Ron má teda trénink, ale určitě se k nám pak rád přidá.''

oo

Byl to dobrý nápad.

Jak se řeklo. Začali jen oni dva a Ron se přidal až později. Ale pro Harryho to bylo ideální místo. Nemohli moc mluvit, protože v knihovně musí být klid. Takže když už si něco řekli, tak se opravdu jednalo jen o učivo.

A Harry byl v pohodě.

Dokud neuslyšel za sebou rámus. Otočil se a viděl přicházejícího Malfoye se Zabinim. O něčem žhavě diskutovali. Mluvili spolu do chvíle, kdy si i Malfoy všiml Harryho. V tu ránu mu ztuhnul úsměv na rtech. Bylo na něm vidět, že by se nejradši otočil a utekl. Ale Harry mu to ulehčil. Mohl vyskočit na nohy, jít za ním a zeptat se na všechno, co ho zajímá, ale neudělal to. Nebude se ho prosit. A byl si jistý, že blonďák by mu stejně neodpověděl. Jasně dal najevo, že s ním nechce mít nic společného. Tak se Nebelvír prostě otočil zpět ke svým přátelům a vypustil dvojici z hlavy.

„V pořádku Harry?'' dotázala se tiše Hermiona.

A Harry kývnul hlavou.

Nic nebylo v pořádku. Ale bylo to jedno. Přiznáním by na té věci nic nezměnil.

oo

Ale začal se víc snažit. Ne kvůli sobě, ale kvůli svým přátelům. Oni nic neprovedli, celou dobu se snažili stát mu po boku a pomáhat mu. Neměl důvod je teď odhánět. Pořád byl nejspokojenější sám, ale dokázal se hodně dobře přetvařovat. A tak s nimi opět začal trávit čas.

Zase se smáli. A bylo vidět, že se postupně i Ron uvolnil. Všichni mu na to skočili. Až na Hermionu. Nikdy mu nic neřekla, ale Harry ji znal. Dokázal rozeznat její pohledy. A tím, co sesílala na něj, mu dávala jasně najevo, že ví, o co mu jde. Sem tam ho jen tak objala, beze slov. A Harry ji byl vděčný za to, že ví a přitom mlčí.

oo

„Severusi, nejsem si jistý, jestli jsme neudělali chybu,'' řekl jednoho pozdního večera ředitel.

„Snad ti nevadí, že se Potter najednou dobře učí? Bylo načase. Konečně v hodinách jen nepřekáží.''

Ale Albus si nedělal legraci, bylo mu to líto. Toho chlapce mu bylo líto. Vlastně jich obou.

„Není šťastný Severusi. Ani jeden z nich není,'' vydechl.

„Ale udrží je to v bezpečí. Byl to tvůj nápad, a i Draco to pochopil,'' ukončil Snape debatu.

oo

Na začátku posledního týdne v Září, seděl Harry ve Velké síni, na snídani se svými přáteli. Ron s Ginny, Deanem, Seamusem a dokonce i Nevillem se zaujatě bavili o famfrpálu. Hermiona měla hlavu v knížce a učila se a Harry prostě jen jedl. Do chvíle, kdy přiletěla pošta.

Harrymu nic nepřišlo, ale ani nic nečekal. Hermiona si převzala Denního věštce, kterého si předplatila na celý rok, a jen se podívala na titulní stranu, zbledla.

„Harry.'' zavolala ho, ale on tomu moc pozornost nevěnoval. Bylo mu jasné, co tam bude. Vyvolený chlapec stále brečí kvůli smrti svých blízkých. Buď tohle, nebo podobná blbost.

Když se ho Hermiona nedovolala, tak noviny před něj položila, aby se podíval. Harryho nejdřív zaujala fotka. Seděl na ní sám u jezera a házel do něj kameny. To bylo před třemi dny. Měl chuť být sám, a tak prostě šel. Nenapadlo ho, že by si ho tam někdo fotil.

Očima přelétl nadpis článku.

Vyvolený chlapec je bez přátel. Zůstal úplně sám. Dostihla ho jeho povýšenost nad ostatními?

Znal styl jejich psaní a neměl na to náladu, takže noviny položil zpět před Hermionu a chystal se v klidu dojíst snídani.

Ale nedalo mu to. V jednu chvíli prostě zvedl zrak a podíval se ke stolu Zmijozelu. Přímo na jednoho jejich člena. A ten se na něj taky díval. Noviny před sebou a sledoval ho. Pak se pomalu rozhlédl a zjistil, že Malfoy nebyl jediný, kdo na něj upíral zrak. Sledovali ho totiž všichni. A na to Harry už neměl sílu. Přešla ho chuť na snídani, tak odložil lžíci, postavil se a se zvednutou hlavou a pohledem upřeným před sebe odešel.

Byl zvyklý, že se o něm píše a byl zvyklý, že ho pak všichni sledovali a buď ho litovali, nebo se mu smáli. A byl na to připravený i teď, ale až od zítřka. Bude asi pro všechny za slabocha, když dnes vynechá vyučování, ale už si o něm mysleli dost špatných věcí, takže se vlastně nic nezmění. A proto se vydal do Komnaty nejvyšší potřeby, kde se zavřel a nehodlal do noci vylézt.

Věděl, že se o něj Hermiona s Ronem budou bát, ale vysvětlí jim to vše později. Teď si prostě jen lehnul do postele, kterou mu Komnata nabídla a zavřel oči.

oo

A jak tak ležel a přemýšlel o všem, co se poslední dobou stalo, uvědomil si, že od Zmijozelu je až velký klid. Nemyslel teď Malfoye, ale ostatní. Nikdo se jemu, ani jeho přátelům neposmíval a ani je neurážel. A přitom si byl poměrně jistý, že většina je stále na Voldemortové straně.

Dokonce si vzpomněl, že Parkinsonová ho minulý týden jedno ráno pozdravila. No dobře, tak se to nazvat nedá, ale kývla na něj. A to nemohlo být jen tak.

Rozchod blonďatého Zmijozela s tmavovlasou Zmijozelkou už nebylo žádné žhavé téma. A to asi z důvodu, že dívka se s tím vyrovnala dobře. Pořád se se svým bývalým snoubencem bavila jako by se nic nestalo. Takže to po chvíli přestalo všechny zajímat. Ale Hermiona Harrymu stále všechno oznamovala. Asi aby zůstal v obraze. Dělal, že ho to nezajímalo, ale...

Byl rád, že Dracovi zůstali nějací přátelé. Celé léto se bál, že bude sám. Že jeho nejlepší přítel Zabini se otočí proti němu a nikdo mu nezůstane.

Harry se zasmál při vzpomínce kdy ho ujišťoval, že se nemá čeho bát. Nikdy nebudeš sám, máš přece mě. V tuhle chvíli, to už bylo tak dávno. Jako by se to nikdy nestalo.

Draco byl pořád člověk, díky kterému žil. Takže mu nemohl a ani nechtěl přát nic špatného.

oo

Z Komnaty se vydal zpět do Nebelvíru opravdu hodně pozdě. Bylo už po večerce. Litoval, že sebou neměl svůj neviditelný plášť. Takhle riskoval, že potká někoho z profesorů. Dřív jít ale nemohl, to by zase mohl potkat nějakého studenta, a to pro Harryho bylo v tuhle chvíli ještě horší.

Ve věži na něj čekal Ron s Hermionou, ale dívka už spala. Ron ho pobídl, aby se k němu posadil. Zrzavý chlapec neměl tyhle rozhovory rád, ale slíbil Hermioně, že se pokusí být Harrymu větší oporou a že bude hodný.

„Jsi v pohodě kámo? Báli jsme se,'' zeptal se co nejopatrněji dovedl.

A Harry se usmál. „V pohodě, omlouvám se, jen jsem chtěl být sám.''

„Jasně...jasně, ale Harry, já vím, že teď máš nějaký starosti. Nechápu je, ty nikomu nic neřekneš ale jen chci abys věděl, že jsem tvůj přítel, jo?''

Tohle muselo být těžké. Harrymu to bylo líto. Měl Rona rád a on měl rád jeho. Ron mu to nemusel připomínat. A mrzelo ho, že měl tu potřebu.

„Rone, jsi můj nejlepší přítel, omlouvám se, že se tak nechovám. Já jen...je mi líp, když jsem sám. Po všem, co se stalo, je to tak lepší. Ale to neznamená, že bych vás nemiloval. Jste pořád moji přátelé.'' Snažil se mu vysvětlit.

Ale Ron to pořád nechápal. Nevěděl, proč jeho přítel chtěl být sám, proč už to není jako dřív. Už přece věděl, že s Malfoyem měl nakonec pravdu on a je to pořád stejný idiot. Tak o co šlo? Mrzelo ho to, protože ať si Harry říká, co chce, tak se oddalovali.

oo

Seděl u ředitele v kanceláři v jednom ze dvou křesel a neseděl tam sám. V tom druhém seděl Draco Malfoy. Byl tam už když Harry vešel. Měl chuť odejít hned, jak ho spatřil, ale nakonec se uklidnil, a aniž by mu věnoval jakýkoliv další pohled, posadil se.

S ředitelem nemluvil už dlouho. Zdálo se mu, že se vzájemně vyhýbali, takže ho dnešní pozvání překvapilo.

A teď tady seděli oba a mlčeli. Koukali se na ředitele, který se pořád jen usmíval a nabízel jim čaj nebo bonbony. Oba dva odmítli. Ale ředitel se k ničemu neměl.

„Fajn, proč jsme tady, pane?'' zeptal se netrpělivě Harry. Sedět tady pro něj nebylo nic příjemného, proto to nehodlal protahovat.

„Nic se neděje chlapče, jen jsem se s vámi chtěl domluvit. Jak jistě oba víte, v sobotu se uskuteční výlet do Prasinek. První v tomto roce. Doufám, že se shodneme, že není dobrý nápad, abyste tam chodili?''

Harry zuřil, ruce v pěst a musel počítat do desíti. Teprve pak promluvil a zároveň se zvedal. „A to je všechno? Zavolal jste mě sem, abyste mi oznámil tohle? Tak to buďte v klidu, nikam jsem se nechystal. Takže teď, když jsme si to vyjasnili, můžu odejít?" Musel hned pryč. Jinak za sebe neručil.

Ale Brumbál se pořád jen usmíval. „Nic jiného jsem nepotřeboval.'' Pokynul oběma ke dveřím.

A tak Harry šel. Vyběhl z kanceláře a snažil se co nejrychleji dostat pryč. Pak si ale na něco vzpomněl. A proto se zastavil a čekal až ho blonďák dojde.

Ten se tvářil vyděšeně. Bál se, že přijde to, čeho se celou dobu bojí a on tomu bude muset čelit, ale Harry ho opět překvapil.

„Máš pořád můj plánek. Buď tak hodný a pošli mi ho po Dobbym co nejdřív, díky.'' V jeho hlase nebyla nenávist a naštvanost. Byl vlastně celkem vyrovnaný, nebo tak se aspoň Dracovi zdál. Ten chtěl nějak zareagovat. Cítil, že by měl, ale Harry mu nedal možnost. Jakmile domluvil, otočil se a rychle odešel. A Zmijozel tam zůstal stát, neschopen slova a pohybu.

oo

„Proč mi to děláš? Nevidíš, jak se trápím?'' ptal se ho naléhavě. Leželi spolu v posteli, vedle sebe tak, jak byli zvyklí a tak, jak to Harry miloval.

„Nemám jinou možnost,'' odpověděl mu Draco a chytl Harryho za ruku. Ten stisk zesílil.

„Potřebuju tě. Nemůžu to vydržet.'' Ale Zmijozel už mu neodpověděl, jen se na něj podíval a po chvíli jeho ruku pustil.

Harry zavřel oči napočítal do pěti a když je znovu otevřel, byl tam sám...

Probudil se s jedinou myšlenkou. Musím pryč. Hned.

Potichu se zvedl z postele, aby neprobudil svoje spolubydlící. Vzal si Pobertův plánek, který mu Draco poslal po Dobbym ještě ten večer, kdy ho o něj požádal.

Slezl dolů, do prázdné společenské místnosti a prozkoumal plánek. Na chodbách nikdo nebyl. Vzduch byl čistý, tak prolezl obrazem. Mohl jít téměř kamkoliv. Ale táhlo ho to až nahoru na astronomickou věž. A tak tam šel. Celou dobu si dával pozor, aby ho někdo nepřekvapil.

Když se dostal do cíle, jako by se teprve uvolnil. A sám nevěděl, jestli to je dobře. Sesunul se podél zdi a sedl si. Nohy si přitáhl k sobě, objal si kolena a jak tam takhle seděl, všechno se na něj sesypalo.

Bylo to asi potřeba dávno. Harry cítil, jak se mu oči zalévají slzami, ale nebránil jim. Potřeboval, aby šly ven.

To ten sen to spustil. Proč, proč, proč? Křičel na sebe v mysli. To už bylo snad lepší, když se mu zdálo o Voldemortovi.

Tak to bolí. Držel se za hruď. Nevydržím...já to nezvládnu! Jsem sám, opravdu sám.

A poprvé za celou tu dobu ho napadlo, že by bylo lepší, kdyby ho Draco na Manoru nechal. Protože to, co mu teď dělali, bylo horší než to, co mu kdy mohl udělat Voldemort. Co by mu udělal? Chvíli ho mučil? A pak ho zabil? To by se dalo vydržet.

Ale tohle? Připadal si rozlámaný na tisíc malých kousků. Složím se někdy zpět? Půjde to? Překonám to? Jak složit něco, u čeho si nejsem jistý, jestli složit chci?

Harry už nikomu nevěřil.

Brumbál? Sám se zasmál. Bral Harryho jen jako prostředníka. Jako zbraň. Jinak mu za nic nestál. Ron a Hermiona? Ano měl je rád, ale moc dobře věděl, že mu několikrát taky plno věcí zatajili. A Draco?

Netušil, jak dlouho tam seděl. Nebyl si jistý v kolik hodin přišel. Jen věděl, že slunce začíná vycházet. Takže byl čas vrátit se zpět.

oo

„Harry, řekni mi konečně, co se stalo,'' udeřila ustaraně Hermiona.

„Nic mi není vážně,'' odvětil a pokusil se na ni usmát.

Snídali. Byla sobota. Poslední zářijová a po snídani se měli všichni vydat do Prasinek. Ale Harry ne. A ona si myslela, že v tuto chvíli její kamarád potřebuje společnost. Takže mu navrhla, že tu s ním zůstane.

„To není třeba, vážně. Já mám stejně v plánu jít si zalítat. Už jsem na koštěti dlouho neseděl, takže se na to těším.''

Dívka mu to nevěřila, ale taky věděla, že dokud Harry nebude sám chtít, tak nic nezmůže ani ona, ani nikdo jiný.

Napadlo ji, že by se o tom mohla s někým poradit. Ne s Ronem, ani Ginny, ale s někým, kdo by mohl vědět víc o tom, co se děje. Pohled ji sklouzl ke zmijozelskému stolu. Malfoy tam seděl a rýpal se ve své snídani. Nevypadal dobře. Byl bledší než obvykle a měl velké tmavé kruhy pod očima. Jako kdyby vycítil její pohled. Podíval se na ni, chvíli si ji měřil pohledem a pak se ušklíbl. To asi taky nebyl dobrý nápad. Zřejmě by s ní ani nemluvil.

Ona, Harry, Ron a Neville se po snídani zvedli a zamířili z Velké síně pryč. Šli mezi prvními. Většina ještě stále seděla u jídla. Harry zrovna myslel na to, co bude celý den dělat. Famfrpál byl samozřejmě jen výmluva. Naposledy seděl na koštěti ještě s Dracem a neměl v plánu dělat nic, co by mu ho připomínalo.

Byli už skoro venku, když ucítil bolest na prsou. Nejdřív jen slabé píchnutí. Pak druhé, třetí až nakonec bolest zesílila, jako kdyby mu někdo do srdce vrazil nůž. Snažil se to ustát, ale bylo to nesnesitelné. Rukou se chytil za levé prso a sklouzl k zemi. Zatmělo se mu před očima. A na malou chvíli se ocitl zase na Manoru. Do okamžiku, kdy ležel u nich na pozemku, na zemi, a poprvé se zahleděl Dracovi do očí. Slyšel Voldemortův smích.

„Harry...Harry,'' vykřikovala vyděšeně Hermiona a hladila ho po čele. A díky bohu za ni, protože ho to vytrhlo z transu. Podíval se nahoru na své přátelé. Všichni na něj hleděli se strachem v očích.

„Co se stalo pane Pottere?'' Profesorka McGonagallová k nim přiběhla a sklonila se k němu.

„Nic...nic já jen...'' já jen co? Sám nevím, co to bylo. „Jen náhlá slabost paní profesorko. Půjdu si hned lehnout.''

„Měl byste jít na ošetřovnu, vaši přátelé vás jistě rádi doprovodí.''

„Ne...ne to není třeba. Už je mi mnohem líp. Opravdu. Půjdu si odpočinout a bude to dobré.'' Ron a Neville mu pomohli vstát. Vděčně se na ně usmál a rozhlédl se kolem sebe. Jistě, nemohlo se to stát až budou venku, ale teď a tady. V plné síni lidí. Zase byl středem pozornosti. Všichni ho sledovali. Někdo zvědavě, pár zmijozelů znechuceně, někdo pobaveně a jeden zmijozel měl v očích strach.

oo

Harry profesorce ani nelhal. Jeho přátelé ho opravdu doprovodili do věže a on vděčně padl přímo do postele. Na hrudi ho pořád trochu bolelo. Takže chtěl jen spát a nemyslet na to, co se stalo. Chvíli se ho ještě vyptávali, jestli s ním opravdu nemají zůstat, ale Harry je přesvědčil, že bude v pořádku. Tak šli, i když o něj měli starost. Něco podobného se ještě nestalo. Snad to byla vážně jen slabost. Harry toho poslední dobou moc nenaspal. To věděl jak Ron, tak i Neville. Oba s ním sdíleli pokoj.

Jakmile v pokoji osaměl, zavřel oči. Dýchal pomalu a snažil se nevnímat bolest vycházející mu z hrudi. Už to ani zdaleka nebylo tak hrozné, jako ve Velké síni a s každým jeho nádechem to bylo lepší a lepší, ale stále tam byla. A Harry nechápal, co to znamená.

„Bojíš se o mě, viděl jsem to. Poznal jsem to na tobě,'' řekl přesvědčeně a blonďák se ani nesnažil zapírat.

„Jistě, co jsi čekal. Nejsi mi jedno.''

„Já to věděl, někde hluboko v sobě jsem to věděl.'' A chytl ho za ruku. Usmíval se a Draco taky, ale najednou se obraz změnil.

Už před ním nestál Draco Malfoy. Byl tam Voldemort a smál se svým vlezlým syčivým smíchem. „Jsi můj Harry Pottere. Už tě nic nezachrání.''

Harry se probudil a tak, tak stihl doběhnout do koupelny. Pozvracel se.

Oo

V pondělí ráno seděl Harry u snídaně a trpělivě snášel pohledy ostatních. Koukali na něj, jako by měl každou chvíli vybouchnout.

Už ho nic nebolelo. Bolest na hrudi přešla a žádný podobný sen, jako v sobotu, se mu už taky nezdál. Asi vážně bylo potřeba aby se pořádně vyspal. Ležel i celou neděli. Ani chvíli nebyl sám. Hermiona a Ron a zbytek kluků z jejich pokoje se u něj střídali. Dokonce i Seamus s ním na chvíli pobyl. Neměli si moc co říct, ale Harry to oceňoval. Bylo to od něj hezké.

Hermiona ho přemlouvala, ať pro jistotu zůstane ležet i v pondělí. Ale to pro něj nepřipadalo v úvahu. Poslední dobou ho jen škola dokázala vytrhnout z přemýšlení. Takže se toho nechtěl dobrovolně vzdávat.

Zajel do toho jak do stereotypu. Lektvary, přeměňování, oběd, studia mudlů, astronomie. Plnil si všechno, co po něm učitelé chtěli a oni mu za to dávali v hodinách docela pokoj. I Snape se poslední dobou držel. A ať Harry chtěl nebo nechtěl, cítil k němu za to určitou dávku vděku.

Odpoledne chodil s Hermionou a někdy i s Ronem do knihovny a učili se. A pak se přesunuli do společenské místnosti a zase se učili. Rona to nikdy dlouho nebavilo, takže se pokaždé zdržel jen chvíli a pak prchnul za ostatními kluky.

oo

V sobotu se bude konat první letošní famfrpálový zápas. Nebelvír vs. Mrzimor. Harryho to nějak minulo a nechystal se tam jít, ale jakmile to zmínil před Ronem, viděl na něm, že ho to zklamalo. Stál o to, aby je Harry viděl hrát a aby je přišel podpořit, a tak mu to Harry slíbil. Bylo to to nejmenší, co pro kamaráda mohl udělat. Věděl ale, že rozhodně nebude sedět na tribuně mezi ostatními. Podívá se od šaten, kde ho nikdo nebude zkoumat a bude jedno, jak pozorně zápas sleduje. Hlavně aby zaregistroval výsledek.

oo

Ve středu si ho zavolal zase Brumbál do své kanceláře. Harry tam jít nechtěl, ale byl to pořád ředitel, takže neměl moc na vybranou.

Zase seděl u něj v křesle, ředitel se na něj pořád vlídně usmíval a zase mu nabízel čaj a bonbony. A Harry zase odmítl. Tentokrát na něj ale netlačil, aby začal mluvit. Byli tu jen oni dva. Takže mu bylo celkem jedno, kdy se ředitel vymáčkne.

„Harry, chlapče. Pozval jsem tě sem, jen abych ti řekl, že konečně bylo ukončeno řízení pozůstalosti rodiny Blacků. Trvalo to dlouho, ale je po všem. A převážná část jejich majetku je teď tvoje. Ten zbytek měl být Narcissy Malfoyové, rozené Blackové, jak víš, ale jelikož je po smrti, připadl mladému panu Malfoyovi.''

Nebelvír jen kýval. Bylo mu to nějak fuk.

„Dobře Harry, co se s tebou děje?'' zeptal se starý muž a hlas měl plný něhy.

Narozdíl od Harryho. „Co by se mělo dít? Co všichni máte?''

„Zlobíš se na mě. Mám pravdu?''

„Vy máte přece vždycky pravdu, ne?'' odpověděl posměšně, s úšklebkem na tváři.

„Ale Harry, jistě, že nemám. I já se občas mýlím a mrzí mě, jestli si myslíš, že ti chci nějak ublížit. Protože to nechci. Vše dělám jen pro dobro tvoje a nás všech.''

Možná chtěl pomoct, ale Harryho tím jen víc naštval.

„Jak jinak. Vše pro moje dobro.'' Zvedl se. „Pokud je to všechno, mám ještě hodně úkolů.'' A ředitel mu dovolil odejít.

oo

Harry cestou z ředitelny musel projít kolem bytu Draca Malfoye. Nadával si, že si sebou nevzal Pobertův plánek. Věděl by, jestli může bezpečně projít.

Když zahnul za roh, kde se byt nacházel, viděl Draca se Zabinim, jak zrovna procházejí obrazem dovnitř. Mohl se otočit a utéct. Mohl, ale to by se musel rozhodnout hned, aby si ho nevšimli. Jenže on zaváhal.

První si ho všiml Blaise a hned na něj upozornil svého přítele.

Harry neměl na vybranou. Teď už nemohl změnit směr. Mysleli by si, že utíká, a to on nedělá. Takže pokračoval v cestě.

Viděl Draca, jak Zabinimu něco říká. Nerozuměl co, ale výsledek toho byl, že Blaise zapadl do bytu a Draco zůstal stát venku.

Harry věděl co to znamená a vůbec se mu to nelíbilo. Oba dva měli dělat, že ten druhý neexistuje. On to zvládal, tak proč se tím neřídí i Zmijozel, který si tuto cestu sám vybral? Chtěl ho rozlámat na ještě víc kousků? Není jich i tak už dost?

Harry se na něj ani nepodíval, prostě chtěl projít, ale blonďák mu zastoupil cestu. Donutil ho se zastavit a podívat se na něj. A tak to udělal a čekal co z něj vyleze.

Ale Draco se k ničemu neměl. Pořád jen stál a mlčel, a tak se Harry ušklíbl a hodlal pokračovat v cestě.

„Počkej, Pottere. Teda, Harry, počkej přece,'' naléhal.

Harry se tázavě podíval, ale sám neřekl ani slovo.

„Já...mluvil jsem s Brumbálem o penězích Blacků. Chci ti jen říct, že patří tobě. Byl to tvůj kmotr. Rád bych ti je dal.''

Nebelvír se musel zasmát nad absurdností téhle situace. Draco Malfoy mu právě nabízí peníze a on se je chystá odmítnout. Koho by to kdy napadlo?

„Nedělej si starost. Já svůj díl dostal, podle zákona je zbytek tvůj,'' řekl rychle a snažil se dívat se na něj co nejméně. Už chtěl být pryč. Malfoy ale ještě neskončil.

„Já... no ...dobře. Já... Harry jsi v pohodě?'' Očima ho prosil o upřímnou odpověď, ale proč by mu ji měl dát? Sám od něj nedostal žádnou.

„Naprosto,'' odpověděl, a aniž by čekal na něco dalšího, otočil se a utekl.

A Draco? Ten se cítil podivně prázdný. Ale za poslední dobu to nebylo nic nového.

oo

Harry doběhl do jejich koleje. Společenská místnost byla ještě plná lidí. Ještě nebylo nějak pozdě. Vyběhl do pokoje, vlezl do postele a zatáhl závěsy, aby na něj nikdo neviděl.

Nechtělo se mu brečet. Potřeboval jen rozdýchat situaci, kterou teď zažil.

Nebyl na přímý střet připravený. A nejhorší bylo, že to dal na sobě dost jasně znát.

Už jen to, jak se ho zeptal, jestli je v pořádku. Copak na něm bylo tak dobře vidět že ne? A proč se vůbec zajímal? Harry si tohle nevybral. Celou dobu byl připravený bojovat a obhajovat jejich přátelství přede všemi. On ano. Draco si to rozmyslel. A teď najednou po měsíci mlčení a ignorování se zajímal, jak na tom byl?

Měl na něj zakřičet, že není. A měl na něj křičet všechno co cítil. Měli se pohádat. Možná by nakonec spadli zase do stavu před létem. Harrymu připadalo, že i to by bylo lepší než tohle.

K čemu mu bylo, že si každým dnem uvědomoval víc, jak mu Draco chybí? Jak ho potřeboval u sebe? Jak toužil po tom, aby zase vedle něj usínal? Jak si přál stisknout jeho ruku ve své? Jak chtěl cítit tu známou vůni? K čemu?

Nejraději by na všechno zapomněl. Na všechno, co se stalo od událostí na Manoru. Bylo by to pro něj všechno jednodušší. Ale Herminona by to pro něj nikdy neudělala. Snažila by se s ním o tom mluvit, a nakonec by mu to stejně rozmluvila. A to jen v tom lepším případě. V horším by rovnou letěla za některým z profesorů. A ona byla jediná o kom věděl, že by to zvládla. Ona a Malfoy. A jemu o pomoc říct nemohl.